To nikdo nevěděl. Prostě normálně zmizela. A její otec, pan Vlastimil Šebek, se kvůli tomu nechtěl sejít v mé detektivní kanceláře TREFA, Zednická 4, ale nejraději, jak řekl, v nějaké nenápadné hospůdce.
Navrhl jsem restauraci Pod lipou. Pan Šebek souhlasil.
Souhlasil a přihasil si to na parkoviště v passátu. Pan Šebek je podnikatel a nemůže jezdit felícií, nemůže chodit v konfekčním kvádru, v neznačkovaných botách; to by dneska neprodal ani barel hnoje.
A tomuto panu Šebkovi v kostičkovaném sáčku od Versaceho, kalhotách ani nevím od koho, v tónovaných brýlích GLASSBAUM za 7500 Kč a v obuvi ze staženého krokodýla v téže ceně se ztratila dcera, dvacetiletá dívka.
Ztratila se blíže nevysvětleným způsobem. Zkrátka normálně odešla z domu a druhý den nepřišla ani do školy, do univerzity Karlovy.
Napadlo mě přesně to, co vás. Že tady půjde o únos spojený s vydíračkou. Má-li papndeklový podnik pana Šebka PAPSEX, a.s., hodnotu já nevím sto milionů korun, proč by ti hoši nechtěli za holku deset milasů? V daných rozměrech je to pakatel, který pan Šebek v pohodě do roka dohoní na zákazníkovi v doderegulovaných cenách. Nemůžete prodávat papndekl za nereálné ceny. Podnikáte-li v papndeklu jako pan Šebek, pak dobře víte, že papír je v těchto končinách stejně cenově naregulovaný jako například benzín. Víte, jak drahá je tuna papndeklu či tuna benzínu? Ujišťuju vás, že moc. Nicméně aby mohlo být někde něco drahé moc, musí to být jinde doslova za babku. Tak už to na tomhle světě chodí. Do restaurace Pod lipou můžete právě tak dobře přijít v botách za 678 Kč (druhá jarní sleva), anebo za 3789 Kč.
Čí případ je můj a čí boty jsou beze slevy?
Co myslíte?
A jak se tak dívám na ty nezlevněné krokodýlí boty, říkám si, jaké štěstí, že naše čela tak spolehlivě střeží naše myšlenky.
Vidíte je? Uplynulo sotva patnáct let od převratu a tihle už mají všechno jako ti šikovní chlapci, co se v lednu toulají po Floridě. Mají vše, nač si ukázali, a přesto něco nesmírně důležitého jako by jim chybělo. Tomuhle například od minulého pondělí chybí jeho vlastní dcera. Jmenuje se Kamila a studuje něco tak zbytečného, jako je žurnalistika. Na fotce je to ale docela hezká holka.
»Tu fotografii si můžu ponechat, pane Šebku?«
»Nechte si je třeba všechny, pane Hangu, klidně.«
Ten člověk mi tady tvrdil, že zmizela zničehonic, ale že to nechce dát hned policii. Když prý si tyhle fotky představí v televizi, dělají se mu mžitky před očima.
»Kamilu, jak hledají jako nějakého zločince, prosím vás!«
A to prý ani netuším, jak je na tom manželka. Přiletěla zrovna z Barcelony a okamžitě se nervově složila. Už týden nemluví o ničem jiném než o sexuálních zločincích a jakémsi Gaudím. Je to zkrátka příšerné a k nevydržení.
»Prosím vás, takhle,« řekl jsem a zapnul magnetofon. »Ještě jednou od začátku, pomalu a popořádku, pane Šebku, ano?«
Pustím vám to teď od začátku:
»To bylo minulé pondělí,« namluvil mi pan Šebek přímo na magnetofon, »když jsem přišel asi tak kolem jedné domů.«
(Poznámka: Míněna noc; podnikatelé dřou nonstop den sem, noc tam)
»Bylo mi divné, že jsem v domě úplně sám, jen já a Mingo.«
(Poznámka: Mingo není sluha, je to pes)
»A pak jsem si vzpomněl: manželka je v Barceloně na býčích přeborech a Kamila patrně na nějakém mejdle.«
(Poznámka: Nejde o koupelnu, ale o night club)
»Tak jsem si šel udělat kafe a psovi jsem dal noční dávku pitigree.«
(Poznámka: Jde o speciální žrádlo pro psy z bohatých rodin)
»Na spaní ovšem nebylo pomyšlení. Odebral jsem se do Kamilina pokoje, doslova jako by mě tam někdo strkal. A tam jsem na stolku objevil ten lístek:
TAŤKO, VYŘIĎ MAMCE, ŽE JSEM ODEŠLA Z DOMU. NEPÁTREJTE PO MNĚ, STEJNAK MĚ NENAJDETE. Kamila.«
(Bez komentáře)
»Co byste udělal vy, pane detektive, bejt na mým místě?«
Nevím.
»Takže jsem bafl deštník, klobouk, klíčky od vozu a fofrem do garáže!«
Co mobil?
»První, co mi vytanulo na mysli, byl Chlév.«
(Poznámka: To je rockový club)
»Tam Kamila - věděl jsem - chodí nejradši. Myslel jsem, tam ji určitě najdeš. Ale nenašel, nenašel. Nikdo, koho jsem se tázal, ji tam toho večera nespatřil. Ani Čumák ji neviděl.«
(Poznámka: Nezeptal jsem se pane Šebka, kdo je Čumák, takže nevím)
»Nora ji taky neviděla, barman ji neviděl. Žokej ji ani neznal. Ale byl tu nový, takže ji ani nemohl znát. Ale i jemu jsem dal stovku. Potom jsem pronikl do PROROCK CLUBU, ale tam to samé. Nikdo ji buď neviděl, anebo neznal. Byly sice už tři z rána, ale ještě jsem se stavěl v KANÁLE.
(Poznámka: Zde je nejvýkonnější agregát JVC a celkem slušný výběr drog)
»V Kanále jsem ale našel už jen náměstka ministra vnitra. Taky ji neznal a z předloženého fota usoudil, že je to jeho mluvčí. I jemu jsem šoupnul stovku.«
Tomu říkám outrata.
»No tedy řeknu vám, pane Hangu, přišlo mě to na pěknej balík. Vůbec si nevzpomínám, kterej večer jsem naposled tolik pustil. A přitom výsledek nula, absolutní nic. Od tý příšerný noci uplynulo již čtrnáct dní a my stále nic nevíme. My nevíme, kde je, my nevíme, je živa, my nevíme, z čeho je živa, jestli je živa, my ani nevíme, kde ji máme hledat v tom mraveništi mezi všema těma skínama, anarchistama, adventistama, feťákama, grínpísákama, náměstkama, kurvama, teplajzníkama, lesbama, transsexuálama a královnama krásy, co maj tři metry dlouhý hnáty. Pane detektive, vy mi to asi nebudete věřit, ale já už jsem z toho totálně na dně. Pokud mi nepomůžete vy, nepomůže mi už nikdo. Co mám dělat?«
x x x
Nevíš-li kudy kam, raď se s Vaňkem, říká nám Vladislav Vančura v Rozmarném létě.
Mým Vaňkem je odjakživa Jaruška Černická, má sekretářka, která ať přímo či nepřímo asistuje u všech mých případů. Je to dobrá víla kanceláře TREFA, ochotná za kancelář a její zájmy nasadit vlastní pohodlí i přesčas. Její místo v mých pátráních je tudíž nezastupitelné.
Tentokrát jsem po ní chtěl ovšem mnohem méně.
»Jediné, co po vás chci, Jaruško,« ujišťoval jsem ji, »je, abyste mi upřímně řekla, kam by asi tak mohla utéct ženská, které je dvacet, má ráda rock, patrně i marihuanu a možná i něco tvrdšího, což všechno si může dovolit, protože papínek už dávno není vedoucím fakturačního v národním podniku ŘEMPO a na blbém papndeklu vysekává miliony. Jeho dceruška tudíž může mít vše, co lze označit jménem, a považte, Jaruško - ona si klidně uteče z domova! Prostě zmizí, jako by se voda nad ní zavřela.«
»Svět je dneska malý,« usoudila Jaruška, »a čím víc má člověk peněz, tím je menší. Myslím ten svět,« dodala a ťukla se do účesu. »Pane šéf! A co zkusit sekty?«
Což nemusel být tak špatný nápad.
»A začneme čím, Jaruško? Suchoe igristoe?«
»Mám na mysli sekty jako bratrstvo šestého dne, první noci a ták, pane šéf.« Čert aby jí rozuměl. »Tak jinak, pane šéf,« řekla Jaruška trpělivě a posadila se na roh mého psacího stolu, na kterém jsem ale stejně nic nepsal. »Vy jste si ještě nikdy nebyl poslechnout žádné věrozvěsty? Ani vykupitele jste neslyšel? Pane šéf, vidím, že máte nejvyšší čas doplnit si vzdělání. Vy snad ani nevíte, že se můžete krásně dostat do ráje?! A přijde vás to levněji než provoz téhle investigativní kanceláře. Stačí poslat tři stovky na správnou adresu, posadit se na chodník, vzít do hrsti růženec a zpívat Haré Krišna, Haré Ráma, a je to v suchu. V Indii už to tak praktikují 6000 let a koukejte, jak jsou daleko před námi.«
x x x
A tak jsem se octl v komuně BLAŽENSTVÍ.
Bylo to hned takhle zkraje lesa u nějakého lomu, nebo co to bylo, a musím tedy uznat, že Jaruška je in. Jen jsem zastavil svou felinu u nájezdu na bývalou cirkulárku, byl u mne bodyguard. Džíny a černé tričko s nápisem DEATH, ještě něco a WORM'S koblihy nebo co, a hned: »Otevři mi své srdce, bratře, a já pochopím, cos mi chtěl sdělit.«
Jestli si mě spletl s kontrolorem Úřadu ochrany před prací, těžko posoudit.
»Nebývala tady dřív pila?« zeptal jsem se.
»Tak dlouho jsme byli znečištěni,« povídá mi na to ten člověk, »ale tohle je způsob, jak se očistit,« a tak jako máchl rukou.
Další dva už mě šmírovali oknem z přízemka. A tak aby nedošlo k trapnému nedorozumění zakončenému fyzickým napadením, vybalil jsem to na tohohle bodyho rovnou z okýnka auta: »Hele, příteli, hledám takovouhle hezkou holku. Nebyla by tu čirou náhodou někde?«
Zatímco si prohlížel Kamilinu fotku, přiloudali se sem i ti zevlouni od okna. Měli holé ruce. Nicméně proti třem jste v ustavičné nevýhodě, pokud skutečně dokonale neovládáte karate. Krom jazyka německého neovládám prakticky už nic, čili jsem se zcela náhle octl v dosti neřešitelné situaci.
»Nic,« řekl bodík, a ukázal jim Kamilinu fotku. »Prej hledá tuhle holku. Ňákej fízl,« informoval je co nejpřesněji.
Oba bratři v Kristu to sice vyjádřili mlčky, nicméně tak zřetelně, že jsem tomu rozuměl hned napoprvé: NEVIDĚLI, VYPADNI!
Z očí jim doslova řvalo, jak silně touží po míru a zničení všech atomových hlavic. Kvůli této myšlence by byli zřejmě ochotni vychýlit i zemskou osu z kadlubu.
Pro jistotu jsem nevystoupil z auta. Zdání dost klame. Například i v takovém patnáctém století bezmezná víra v Boha udělala z celkem mírumilovných křesťanů krvavé psy oděné do plechových rozhalenek. Koho označili za antikrista, toho propíchli ohnivým mečem. Tyhle typy vysvětlí Kršnovi, Alláhovi, Jehovovi a Pánubohu všechno. Samá pravda, samá láska, ale nakonec pokaždé zjistíte, že jim jde hlavně o vaši peněženku. Jenomže to už jste obvykle žebrák.
Mezitím se sem přiloudaly i dvě plavovlásky. Jedna držela v ruce mimino jako gotická Panna Maria. Ale ani ty plavovlásky ani ti vokňáci a ani ten bodyguard se Kamile nedivili. Opustila nadbytek a faleš a raději se rozplynula ve světě, který dočista ztratil rovnováhu.
»Je to svět, který se kymácí,« prozradil mi bodík, který to viděl z mnohem větší výše než já, neboť Krišna byl Bůh a Bůh byl jejich kámoš. Rozprávěli s ním tady na pile na samotě u lesa každý čtvrtek dopoledne a Bůh je vnímal. »On tě slyší a tím ti i odpovídá, bratře,« tvrdil boďas, ačkoliv někde v duši musel tušit, že u fízla s tímhle nezaboduje. Pro něho jsem byl mrzký zplozenec tohohle zkurveného světa, jenž se už zaplaťpámbu řítí své zkáze v ústrety, kterážto avizovaná katastrofa se dá oddálit jenom džapováním neboli ustavičným mumláním modliteb, mumláním do zblbnutí.
Když jsem odjížděl z vyhořelé pýchovské pily, řadil jsem kvalty se zahanbujícím pocitem nekonečné viny a umenšení. Prchal jsem odtud, to přiznávám, a v koutku své černé duše jsem věřil, že Kamila Šebková, pokud jí v hlavě zbylo ještě trochu místa, s těmahle gumama by v jejich společenství nemohla vydržet ani den.
x x x
Na rozdíl ode mne měla Jaruška Černická z pekla štěstí. Přišla ke kadeřnici a jen tak mezi řečí vytáhla fotku Kamily. Paní Blaženka - tomu nebudete věřit - potvrdila s naprostou určitostí: »Ano, tuhle hlavu jsem česala. Kdy? No tak minulou středu nebo čtvrtek. Počkejte, volala tady z toho telefonu - bylo to takové zvláštní jméno - Klaudie? Jo, Klaudii volala.«
»Tady,« řekla Jaruška a strčila mi pod nos nějaké papíry.
»Co je to?«
»Čísla.«
»Čísla?«
»Ano. Na všechna tahle čísla se jedenáctého t. m. volalo z kadeřnictví HOLEX. Dle sdělení z Telecomu šly ten den z WXN 003 telefonické hovory na těchto třiatřicet stříbrných stříkaček.«
Tohle mi sdělila má sekretářka Jaruška hlasem, který vykazoval známky vzrušení.
»Obvolala jsem pak všechna tato čísla a tázala se pánů či paní Novotných, Černých, Veselých i Novákových, zdali bych mohla mluvit s Klaudií.«
Samým napětím jsem zapomněl dovřít ústa.
»Jmenuje se Svobodová,« řekla Jaruška, jako by celkem o nic ani nešlo. »Telefon zvedla sama. Řekla Svobodová, ano, Klaudie, to jsem já, přejete si, prosím? - Načež jsem to položila.«
Nato Jaruška sáhla po Zlatých stránkách a otevřela je v místech, kde měla zabodnutou tramvajenku. »Zde: Chocholáčova 13. Číslo telefonu souhlasí.« A ještě než to sklapla, otázala se: »Tak co, jaká je Jaruška?«
x x x
Klaudie Svobodová byla studentkou filologie. Studovala čínštinu a démotštinu, což je indická jazyková oblast. To mi prozradila ve fakultním bufáči, kde jsme si dali spicha. Nad dvěma šálky kafe jsme se nervózně prohlíželi a žvýkali přitom loupáčky.
»Někde jsem vás myslím už viděla,« pronesla studující dívka tak jako zadumaně. Přimhuřovala očka. »Nehrál jste náhodou v nějakém tom seriálu? Ne, počkat, nevystupoval jste v televizi v pořadu Prší?«
Tak to jsem ji musel zklamat. I když jsem byl potěšen, že si mě vřadila do intelektuálního vysílání »Prší.« Pochybuju však, že bych taky dokázal vysypat z rukávu názor na Temelín, islám, romskou problematiku i slané rohlíky jako všichni ti televizní debatéři. Měli ovšem všichni proti mně strašnou výhodu: polemizovat s nimi už patnáct let není kde. Všichni byli buď v disentu, anebo v Torontu. Teď mají oni zas dalších čtyřicet let pravdu.
»Jste zajímavej člověk... na policajta,« hned dodala. Oči mhouřila profesionálně.
»Ano? Řekněte mi něco čínsky.«
»Šu mej čchu tai,« pravila.
Polkl jsem sousto, které mi zvolna páralo hrtanovou trubici.
»Hm,« zavrtěl jsem hlavou. »Takže ji neznáte.«
Zavrtěla hlavou a odhodila pramen vlasů.
»Ba ani jste nikdy neslyšela to jméno.«
Lehce se pousmála. »Vám ten rohlíček nějak nejde, viďte? Ukažte,« řekla a klidně si z mého loupáčku uloupla půlku, ba víc než půlku. »A to si jako vážně myslíte, že...,« vsunula si celou tu půlku rohlíčku do úst,« »...i kdybych skutečně znala nějakou Kamilu Šebkovou,« zamžourala na mne. »Jak že se má jmenovat? Šebková, ano?«
»Řekla jste to úplně správně a celý jménem.«
»A i kdyby,« zašermovala mi před nosem prázdným táckem, »proč se domníváte, že bych vám o ní začala vyprávět?« Odhodila si opět pramen vlasů, který měl za úkol ustavičně jí padat znovu do tváře, neboť tak je to nejzajímavější. »Vážně, nemá to smysl,« řekla.
»No nic, takže vám děkuji,« pronesl jsem mírně sarkasticky a vstal. Pak jsem i já přimhouřil oči jako kočka. »Ještě tohle? Co to je Čuměj a čutaj? Sparta, nebo Slavia?«
»Nikoliv,« opravila mne trpělivě. »Šu mej čchu tai,« načež připojila 368. záhadný úsměv princezny z dynastie Min.
x x x
Práce soukromého detektiva je někdy drsnost sama. Koneckonců patří sem i všední rachota. Sebelepší teorie je vám na houby, neumíte-li ji také poctivě vysedět. Například já nyní vysedával jednu takovou brilantní teorii, která sice v jednom študáckém bufetu dostala menší trhlinu, ale právě proto bylo nutno prověřit si to praxí.
Vysedával jsem ve své felině v Chocholáčově ulici. Zaparkoval jsem to tak šikovně, abych pohodlně viděl na vchod do domu číslo 13. Netušil jsem, že v Chocholáčově ulici před domem číslo 13 ztvrdnu od půl šesté do půl jedenácté večer.
Za tu strašlivě dlouhou dobu vešlo do domu bezpočet mužů i žen, mladších i starších (nejstarší byla bába s odpadkovým košem), několik psů, kočka, a kdyby měl ve sklepě stojku kůň, určitě bych ho viděl přijít z pastvy. Ale ta holka Šebkovic nešla a nešla...
V půl jedenácté večer jsem usoudil, že to nemá fakt cenu.
x x x
Druhý den ráno, ledva jsem v časných dopoledních hodinách vstoupil do čekacího prostoru detektivní kanceláře TREFA, uvítala mě vždy časná a přesná Jaruška Černická významným pomrknutím oka. Její pohled hovořil jednoznačně: NĚKDO TADY JE, TAK BACHA NA HUBU. Na znamení, že chápu, jsem rovněž mrkl, a od tohoto okamžiku by ze mne nikdo na světě nedostal byť jen poznámečku na adresu kteréhokoliv z našich vzácných klientů.
Za přepážkou seděla ona.
Poznal jsem ji na první pohled. Byla velmi podobná všem svým šesti fotografiím, které mám ve stole.
»Kamila Šebková,« pronesla vzápětí tiše má návštěva.
Uvítali jsem se jako dva staří známí.
»Nedáte si kafe? Ni čaj? Nic? Fajn,« a usedl jsem proti ní.
»Tak to vidíte,« řekl jsem. »Já vás hledám po celém městě a kdyby mi někdo včera v Chlívě či v Maštali sdělil, že vás zahlédl v Berlíně, lítám touhle dobou po Alexanderplatzu. Takže vy jste slečna Kamila, hm hm,« a opravdu jsem žasl.
Byla to skutečně ona, Kamila Šebková, ztracená ve víru velkoměsta a dnes zázrakem znovu nalezená. Důvody nalezení mi za chvíli jistě poví sama. Nuže dejme jí tedy prostor.
»Vyhnala mě sem Klaudie,« řekla, jako by nejprve chtěla vysvětlit své možná poněkud zbrklé počínání. »Víte, nespaly jsme kvůli vám do půl druhé. Přetřásaly jsme to donekonečna a nepřišly jsme prostě na jiné řešení. Takže jsem tady.« Nato sáhla do kabelky, vytáhla dvoutisícovku a bankovku položila přede mne na stůl, na kterém jinak píšu.
»Když nevyžvaníte našim, že jste mě našel, je vaše,« řekla.
Ale heleme, heleme, pomyslel jsem si.
»Pane Hang, to vaše šmírování před barákem včera večer, upřímně řečeno, nás teda fakt vytočilo.«
Ony mě viděly z okna ve 3. patře, jež vede přímo do ulice.
»Klaudie nakonec řekla,« pokračovala Kamila nemilosrdně v odtajňování skutečností, »že v tom bílým auťáku jste určitě vy. O rozhovoru ve fakultním bufáči mě samozřejmě informovala dopodrobna. Jenomže jsme chtěly jít ten večer ještě do Escory-baru.«
Hledat ji v tak luxusním prostředí, to by mne opravdu v první fázi nenapadlo. Ale nepřerušoval jsem ji, ostatně hovořila dost zajímavě.
»I paní Hrušková nám potvrdila, že Klaudiin popis se na chlápka, co sedí v tom autě, hodí.«
No prosím, paní Hrušková s odpadkovým košem v půl desáté!
»Od popelnice na mě zahlížela tak, až jsem se bál uřknutí.«
»Jste nám ale zničil večer,« uzavřela to Kamila Šebková.
Takže, jak se zdá, vše skončilo zničeným večerem ve čtvrtek večer. V pátek dopoledne jsme spolu seděli v kanceláři TREFA a jen tak na sebe hleděli. Každý s jinými pocity: já mírně udiven, ona silně popuzena. Zničit téhle rozmazlené generaci večer je totiž zločin. Jen oni dlí na tomhle hnusném světě, a pokud se ještě někdo ometá kolem, pak i ten je tu jedině kvůli tomu, aby vyhověl jejich kapricům.
A tak jsem vzal jemně do dvou prstů dvoutisícikorunu a pronesl do nastalého trapna větu hodnou Ibsena blahé paměti:
»Co však, slečno, máte proti svému otci, proti své matce? Povězte mi, proč se k nim nechcete vrátit, ba dokonce ani dát jim o sobě vědět.«
Kupodivu klasika na tuhle dívku nezapůsobila ani částečně. Je to otrlá generace a pokud na to nemíříte osmičkou coltem, nechá je to v klidu.
»Ale pane Háng,« pravila naschvál protáhle, »vy byste snad byl ochoten sdílet společnou střechu a zahradu s lupiči?« A aniž čekala na případný můj dotaz, vyhrkla: »Už jich mám dost!«
Což o to, pomyslel jsem si, dost bylo koneckonců i Havla, nicméně namítl jsem nikterak vzrušeně: »Uvědomujete si ale, že jsou to stále vaši rodičové, slečno? Jsou to vaši.«
Na to jenom pozvedla obočí.
»Dovedete si vůbec představit, slečno, jaký strach o vás oba měli?«
Nakrčila čelo a ohrnula spodní ret.
»Prosím vás, slečno,« řekl jsem, vstal a šel až k oknu. Tady, aniž jsem se obrátil do místnosti, jsem řekl: »Tak jim alespoň brnkněte.«
»A ták,« řekla a taky vstala, takže nyní jsme stáli proti sobě jako dva soci, »pán je moralista. Neboli teď to vyzerá tak, že se musím od Klaudie pakovat, a to co nejrychleji. Ale nebojte se, pane pátrač, já někde něco splaším.«
Tak pravila Kamila, načež se hotovila k rychlému odchodu z kanceláře. Jenomže jako by jí v tom něco zabraňovalo, aha, ta dvoutisícovka v mých drápech.
»Tak mi teda aspoň vysvětlete, jak...«
»Koukněte,« přerušila mě, »vysvětlovat něco vám nebo jim, to je úplně, ale úplně...« mávla rukou, »škoda slov.«
»Dejte pokoj?« podivil jsem si. »Ani se o to nechcete v mém případě pokusit? Třeba bych lecčemus mohl porozumět.«
»Vy? vyhrkla s nehraným opovržením. »Jste stejný, pane. Patříte k nim. Jenomže já k nim nepatřím. Nenarodila jsem se proto, abych ty druhé okrádala, zneužívala, podváděla. Ani nehodlám žít z peněz, které pocházejí ze silničního lupu! Mně tahle morálka nesedí, já se prostě nepřipojuju, nemíním s nimi hrát tu jejich hru na četníky a zloděje. Vy jste mě možná našel, fajn, jste šikovnej pátrač, jenomže jste našel už jinou Kamilu Šebkovou. Já už nejsem ta Kamila, co s nimi dvacet let žila uprostřed všech těch lží, přetvářky a hnusu. Se mnou ať už laskavě nepočítají, vyřiďte jim to. Vrátit se zpátky mezi ně, ne, pane, to raději umřít!«
Já nevím, možná to bylo poněkud přepálené, ale i tak mě to docela uzemnilo.
Takže jsme se zase posadili proti sobě. Ona trošku zadýchaná, seděla teď jako oukropeček, a já měl jednu chvíli dokonce pocit, že se mi tu rozpláče. Koneckonců byla to jenom ženská, i když ženská teprve dvacetiletá. Byla člověk na prahu života a ten práh si bohužel představovala poněkud jinak než ONI.
Naklonil jsem se k ní a zblízka jí vsunul tu dvoutisícikorunu do kapsičky béžového kostýmku. A tiše, jak jen to šlo, takže to možná nezaslechla ani Jaruška vedle, jsem tomu děvčeti řekl: »Hlavně nebrečte. I tak vám myslím docela rozumím.«
x x x
Týž večer mi volal pan Vlastimil Šebek, podnikatel. Zjihlým hlasem mi oznámil: »Kamilka se nám ozvala. Přestavte si to, pane Hang!«
Ano, dovedl jsem si to představit.
»Ona žije!«
Ano, souhlasil jsem v duchu s volajícím.
»Pane Hang, ale ona nám zaboha nechtěla prozradit, kde se nachází. Ale já bych myslel, že teď už by to pro vás nemusel být takový problém ji najít, viďte, když je to takhle. Co říkáte, pane Hang? Pane Hang, jste tam?«
A já odvětil do telefonu: »Pane Šebku, jste tam? Výborně. Jsem hrozně rád, že je vaše dcera naživu a že se vám ozvala. Řekl bych, že teď se vám bude ozývat možná mnohem častěji. Avšak budete-li ji chtít za každou cenu najít, budete si na to bohužel muset najít ve Zlatých stránkách nějakou jinou detektivní agenturu. Kancelář TREFA dnes tento případ založila ad acta.«
»Ale pane Hang! Tohle přece...!«
Položil jsem sluchátko, a to byl okamžik, kdy jsem přišel o docela slušný smluvní honorář za úspěšné nalezení jisté mladé dívky, která ke svému zmizení neměla prakticky jediný rozumný důvod. Akorát, že toho měla dost.
Autor: Vladimír Přibský
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |