Autoři francouzské vlny nového románu (R. Pignet, A. Robbe-Grillet, N. Sarrautová) se naštěstí nedočkali naplnění svých chmurných vizí o konci prozaických struktur balzakovského typu, nicméně potlačení dějové složky na úkor destilace postavy s preferencí současna představuje stálé lákadlo, jak se umělecky vypořádat s mechanismy postindustriální společnosti, s mechanismy, které mají nezřídkakdy podobu literatury sci-fi.
Neumannova báseň A hrdý buď, využitá Irenou Douskovou k problematické burlesce a zneužitá elévkou Thálie k paranoidní sebereflexi přímo volá po dalším příkladu: pochází z roku 1923 a Neumann báseň zařadil do Rudých zpěvů. Její název O bitevním poli v nás svědčí o transparenci poselství, neboť se promítl do titulu francouzského prozaika, jímž je důsledný pokračovatel nového románu Michel Houellebecq (1958). Román ROZŠÍŘENÍ BITEVNÍHO POLE (Mladá fronta 2004, přeložil a doslovem opatřil Alan Beguivin, str. 146) pochází z roku 1994 a je autorovou prvotinou. Polarizovala čtenářskou veřejnost na ty, kteří se nebyli s to vyrovnat s přemírou vulgarit, a na ty, co se identifikovali s postavou třicetiletého pracovníka informatiky, ať už je vyšinutý on nebo doba, do níž byl vržen a v níž se mu nechce žít. Ta doba si žádá především výkonnost. a úspěch. Úspěch v práci, ve sportu, v sexu, a kdo se odmítne zúčastnit tohoto tragikomického safari, může se ocitnout mimo jako trpěná bytost s pocity deprese a nedostatečnosti. Ne že by byl na dně, ale svět je pro něho nedosažitelně vysoko. Navíc pravda je záležitostí mocných a to, co se on dozvídá, je pouhá informace pod čarou.
Nemám tenhle svět rád. Společnost, v níž žiji, se mi hnusí; z reklamy se mi zvedá žaludek; z informatiky je mi na blití. Tento svět potřebuje všechno kromě nových informací.
V konfrontaci s lidmi podobného údělu, v psychiatrické léčebně, kde je vypravěč a hrdina hospitalizován, vzniká zajímavé poznání: Postupně jsem došel k závěru, že tito lidé - muži a ženy - vůbec nejsou pomatení; chybí jim jen láska. Jejich gesta, chování, mimika, to vše vypovídalo o srdcervoucí žízni po tělesném kontaktu a laskání: přirozeně to však nebylo možné.
Živoucím důkazem panujícího stavu je osoba Tisserandova, snaživého horlivce, který trpí sebepodceňováním z odmítání mladých dívek. Neschopnost láskyplného kontaktu si Tisserand zaměňuje za nemožnost sexu, v němž by byl jistě úspěšný. Na poslední chvíli odmítne nabídku našeptávače, aby zabil exhibují pár a tím ho ovládl. Umírá jako oběť autonehody.
Mechanismy bitevního pole si samozřejmě pochvalují ti, co jsou nahoře, a jimž je dopřáno občas hrát podle svých pravidel. Ti méně úspěšní jsou odkazováni do patřičných mezí, že to tak musí být a že kapitalismus zatím vždycky projevil dostatečnou akceschopnost.
Houellebecq cítí povinnost upozorňovat na společenské slabiny, nedostatečnosti a excesy ve jménu morality se silným politickým akcentem. V zájmu autenticity využívá 1. osoby, upřednostňuje fragmentárnost, deníkové záznamy, filozofii alegorie a podobenství. Nešetří dvojtečkou ani středníkem, v omezené míře využívá promluv několika vytypovaných postav.
Vzniklá próza svědčí nejen o autorově talentu, ale především o vůli k odpovědnosti za stav světa. Stín příslibu překročil nejen uvedenou prvotinou, ale i prózami Elementární částice a Platforma, s nimiž se doufejme bude moci český čtenář seznámit.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |