Pane Ondřeji Suchý,
dovolte, abych Vás veřejně oslovil za nikoli příjemných okolností. Totiž nepříjemných pro Vás morálně. Jako renomovaného autora literatury faktu, jak se nepřesně nazývá žánr, ve kterém se po léta pohybujete, by Vás to mělo varovat. Oč jde?
Právě jste v nakladatelství Brána vydal knížku Rudolf Cortés milovaný i zatracovaný. Díky za ni Vám i Cortésově dceři Dáše, bez níž by nevznikla. Rudolfa Cortése měl jsem od dětství velmi rád, protože jsem miloval operu a hluboké hlasy - a Cortés z našich interpretů populárních písní se jediný stylově blížil pěveckým interpretům tzv. vážné muziky. V roce 1990 byl jsem nadmíru rozhořčen zlovolnou pomluvou Rudolfa Cortése od pseudonymního autora "Vladimíra Rohana" v nakrátko obnoveném časopise Reportér. Podle ní byl agentem Gestapa, StB a KGB. Hned mi bylo jasné, že jde o osobní vyřizování účtů po smrti napadeného, což je hyenismus, který jako občan i historik budu vždycky odsuzovat.
Poněvadž Cortés za protektorátu působil v operním sboru německého divadla v Ostravě, zeptal jsem se tenkrát na názor o jeho údajné kolaboraci svého přítele, roduvěrného Ostraváka profesora Přemysla Kočího. Urážlivou smyšlenku odmítl rozhodně a s rezolutní vervou. Řekl mi tehdy: a) že s Cortésem se od roku 1943 dobře znal - Kočí a Rudolf Asmus byli totiž duší českého kulturního života Ostravy té doby a s Cortésem se běžně stýkali; b) že "Vladimír Rohan" je nejspíš Vladimír Richter, jenž podle Kočího slov "otravoval" hlasového pedagoga Rudolfa Vaška, usiloval stát se členem jedné z ostravských oper, české nebo německé, a Cortése nenáviděl, neboť mu obsadil volné místo ve sboru. Prostě "líp zpíval" a Richter ostrouhal. Telefonovali jsme ještě do Berlína Mistru Asmusovi, který Kočího domněnku bez váhání potvrdil. Potvrzujete ji nyní i Vy.
Se zájmem jsem četl, pane, Vaši důkladnou a přesvědčivou obhajobu Rudolfa Cortése. Jaké však bylo mé zklamání, když o pár stránek dál obsáhle citujete z pamětí mého rovněž již zvěčnělého přítele Přemysla Kočího, abyste "taktně" nedovtipnému čtenáři naznačil, že Vám osobně neznámý autor Rohan-Richter zaměnil omylem Kočího za Cortése jako agenta Gestapa! Co jste provedl s fakty, ač autor literatury o nich, nemá snad v ubohém českém polistopadovém žurnalismu obdoby. Vím přitom o vratkosti Vašich úsudků již dlouho. Po smrti zúčastněných publikoval jste "náhodou" v téže době, kdy Rohan uveřejnil v Reportéru svoji pomluvu, v polistopadové Tvorbě vzpomínku na Jana Wericha a uvedl jste v ní Werichův - připusťme autentický - výrok o mně důvěrně známém básníku a marxistickém mysliteli evropského formátu Jiřím Taufrovi: "Taufer? Co to je? To je taky básník?" Šlo z Vaší strany, pane, zajisté o účelový, politický konjunkturalismus. Ale Werich a Taufer byli před rokem 1968 přátelé z doby společného zájezdu do SSSR v polovině 30. let, Taufer osobním nasazením u ministra Kopeckého bránil Werichovu čest a podvakrát zachránil existenci jeho Divadla ABC, a konečně padá na váhu i to, že s ministrem Clementisem Taufer pomohl legálně vycestovat Jiřímu Voskovcovi na Západ. To vše jste, pane Suchý, určitě nevěděl, a přesto jste si dovolil zveřejnit hrubý bonmot, dotýkající se cti mrtvého tvůrce, bez jakéhokoli komentáře. Nemohlo mne tedy zaskočit vaše sprosté (pravda, pouze naznačené, že?) obvinění jiného velkého zjevu české poválečné kultury s odlišným politickým názorem, než máte Vy: Přemysla Kočího. A vidíte, jak jsem naivní - ono mne zaskočilo!
Zarazila mne a bolestně se mě dotkla Vaše neserióznost, pane. Pominu-li detail, že nemáte ani ponětí o Kočího odbojové činnosti ve prospěch ilegální KSČ (o ní by mohl svědčit jeho švagr profesor Křístek), jíž - jakožto "bezvýznamnou" a epizodickou - se Kočí nikdy neholedbal, citujete z prvního, stranicky cenzurovaného vydání Kočího pamětí Dobrý den, živote (Praha 1986). Kdybyste však citoval z druhého, podstatně doplněného vydání jeho memoárů Dobrý den, živote aneb Všecko je jinak (Praha 2000), které jsem tomuto pěvci a pedagogu mezinárodní úrovně pomohl vytvořit, přesvědčil byste se ze závěrečných dokumentárních přehledů, jaké nehoráznosti mu přičítáte. V inkriminované době - 1941 - Kočí jen hostoval v ostravské opeře a učil na beskydském venkově v jednotřídce. Co myslíte, venkovští učitelé asi sotva mohli být informátory Gestapa o divadelním dění? O čem by donášeli? Od jara 1942 do konce následující sezóny byl Kočí v Praze sustentantem opery ND, vedené jím uctívaným Václavem Talichem, o jehož rehabilitaci se později tolik zasloužil. Na scénu umělecké Ostravy tudíž naplno vešel až v létě 1943. O tom taky nevíte, pane Suchý? Pokud jste ovšem opravdu četl Kočího paměti, nemohlo Vám to ujít. Nebo jste nechtěl číst napsané? Anebo jste vůbec nečetl a někdo Vás navedl? Pak to jen ukazuje na způsob Vaší práce. Na Vaši neprofesionalitu. Vrchol Vaší manipulace se známými fakty nastal nicméně ve chvíli, kdy jste Cortése s Kočím kontaminoval proto, že za války podle Vás oba získávali popularitu v tanečním písňovém repertoáru. Leč opomněl jste čtenářské obci sdělit pro Vás zřejmě zanedbatelnou maličkost, že Kočí taneční písně zpíval pod pseudonymem Petr Karen toliko v letech 1946-1949. Všeho všudy krátce po osvobození!
Vaše svévolné nakládání se skutečností dokládá, pane, i další Vaše "objevné" tvrzení, v němž předpokládáte, že výhradně jako agent StB mohl Kočí navštívit pařížského profesora foniatrie Raoula Hussona v padesátých letech, kdy se nemohlo oficiálně cestovat. Avšak kdybyste pozorně prostudoval Kočího knihu - byť její cenzurované první vydání -, dověděl byste se, že Kočí byl v Paříži na sklonku sezóny 1962/63. První z řady Hussonových dopisů pražskému hlasovému expertu je v knize otištěn s datem z října 1963! Mně bylo pět roků, a navzdory tomu se pamatuju, že cestovat ven se tehdy už mohlo. Či snad, milý pane, neumíte číst a neslouží Vám paměť?! Na vysvětlenou pro zájemce dodávám: na jaře 1954, kdy se neúspěšně jednalo o Kočího krátkodobé angažmá v USA, byl tento velký český pěvec bohužel opravdu získán pro spolupráci se Státní bezpečností. Na rozdíl od pana Ondřeje Suchého a jemu podobných jsem protokol o tom četl. A dočetl jsem se, že po dvou letech byl Přemysl Kočí ze seznamu spolupracovníků vyškrtnut pro nepoužitelnost. Nikdy nikoho nejmenoval, nikoho ze souboru opery ND neudal. Ke značné nelibosti příslušných orgánů. Není tu proto co řešit, docela stejně jako v kauze Jany Rybářové. Od šedesátých let potom Kočí spadal do nomenklatury ÚV KSČ a jako takový nesměl být využíván pro zpravodajské služby bezpečnosti (totéž platí i o ředitelích a zástupcích ředitelů ústavů Akademie věd atd.).
Případ profesora Přemysla Kočího - podobně jako četné případy jiné - znám podrobně i zasvěceně. Kdybyste byl, pane Ondřeji Suchý, zamýšlel seriózně vypracovat knihu o Rudolfu Cortésovi, nepochybuju, že by Vás možnosti telekomunikačního styku přivedly ke mně, abyste si mohl jako uznaný autor literatury faktu ověřit některá fakta o Přemyslu Kočím. Zřejmě nikdo dnes o něm neví víc. Jenže zdá se, že Vy seriózně pracovat nechcete. Jinak byste se musel zdráhat (vědomě?) špinit památku čestného a hrdého, byť chybujícího člověka a mimořádného umělce. Ptám se Vás, pane, proč ji špiníte? A proč, v zájmu koho cítíte potřebu jedno absurdní zostuzení vyvracet jiným, ještě absurdnějším?
Autor: Martin Kučera
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |