Francouzský malíř Eugen Delacroix měl mimořádně šťastnou ruku, když středobodem svého obrazu Svoboda vedoucí lid učinil ženu. Její cudná krása se snoubí s odhodláním, takže není proč nevěřit, že cílí ke šťastným zítřkům. Ale že se vize tohoto údobí ukázala pro některé nad rámec trpělivosti, spatřila světlo světa demokracie. Zrozena ze svobody povalující se v Čechách na ulici a trudných zbytků, které z nedostatečných úkrytů vycinkaly klíče. Pro množství poloh se demokracie jenom obtížně portrétuje.
Známá mojí známé upřednostňuje polohu na "feldšmída"; při ní se aspoň tomu ksindlu nemusí dívat do tváře. Aby nemusela živořit, podniká v erotické oblasti. Mohla by si vymýšlet autobiografii o zchudlé šlechtičně, jak prý tomu bývalo u prostitutek za Rakouska-Uherska. Mohla by: neboť Masarykem zrušené predikáty jsou plíživě znovu uváděny v život. Potomci šlechtických rodů, mnohdy s temnou minulostí, usilují vedle uznání především o navrácení majetku. Prvorepublikánské zásady včetně známého - nebát se a nekrást - jsou namířeny do řad pracujících, aby nebyly rozptylovány v tvorbě hodnot. Nebát se krást, to je heslo části politické reprezentace. Malicherné hašteření, korupční skandály a defraudace s kriminalitou představují věrný odkaz Československa po 1. světové válce, demokracie, s níž měl plné ruce pan rada Vacátko a vážnými výhradami nešetřil ani sám pozdější prezident Edvard Beneš. Dokonce Karel Čapek, loajální vůči politice Hradu, vědom si nemožnosti pojmenovat neřádstvo přímo, uchýlil se k formě originálních apokryfů. Jak z toho ven, když odmítneme Vůdcovo konečné řešení, které se zrodilo, jak Adolf Hitler píše v Mein Kampfu, když jako mladý větroplach několikrát zavítal do parlamentu a bylo mu jasné, že tudy cesta nevede. Vývoj ukázal, že víc než zákonitá byla jen cesta k Únoru 1948, neboť poprvé vrátila důstojnost člověku vytvářejícímu hodnoty: dělnictvu a na venkově veškeré té čeledi, pacholkům a děvečkám, co na cizím dřeli jako na vlastním, bez naděje na diametrální zvrat svého údělu - věčného mrzáctví.
Pamětník se musí pousmát nad faktem, že byl konečně odhalen pomník sedlákům sehnaným z půdy v 50. letech zločinným režimem komunismu. Měl za to, že pomník byl odhalen už dávno; slovesně M. Švandrlíkem, filmem a dokonce ještě zředěným seriálem. Anebo se chtějí znovu připomenout ti, co se kvůli vlastnímu prospěchu vetřeli do prvních družstev, aby škodili? Ve vzduchu visí facka, soudruzi kulaci!
Filozof Václav Bělohradský přesto u příležitosti 150. výročí vydání Komunistického manifestu (1998) příkře odmítá jakoukoli revoluci a upřednostňuje individuální teror. Ne revoluce, ale neustálé rebelie, vzpoury skupin, jednotlivců, někdy i celých národů, náhle a nepředvídaně, inspirované ne znalostí zákonů dějin, ale urážkou, ponížením, zrazenou pamětí! Nepotlačitelná lidská vzpurnost vybuchující nepředvídaně, "zde a nyní", proměňuje svět v místo, v němž lze žít. Umanutost této teze lze snad omluvit tím, že se Bělohradský zhlédl v úvahách Karla Kosíka, který se snaží objasnit, proč se výsledků revolucí pokaždé zmocní gauneři s hustě popsaným trestním rejstříkem. Proč by měl být sametový listopad výjimkou?
Je proto v rukou režimní propagandy dosáhnout, aby občan nevěděl, co černé je a co bílé, jak něžně připomíná Jaroslav Kolman Cassius ve své baladě Černý Bill a bílá Nelly už v roce 1943.
Vedoucí postavení v tomto snažení zaujímá - jak taky jinak - Mladá fronta Dnes, kde černé na bílém otiskli část hitu skupiny Chinaski o Husákových dětech, co dorostly do Kristových let. Protože současné vymírání národa je jenom těžko srovnatelné s populační explozí 70. let minulého století, je zapotřebí důmyslné kamufláže a mystifikace: Naši mi vždycky říkali, jen nehas, co tě nepálí, jakej pán, takovej krám, co můžeš, sleduj zpovzdáli a nikdy nebojuj sám. Významný ruský režisér Nikita Michalkov kdesi prohlásil, že i v tragických třicátých letech přicházeli v Sovětském svazu na svět děti z lásky. Chinaski jako by si toto sdělení uvědomovali, ponechávají si otevřena zadní vrátka: Nevím, jestli je to znát, možná by bylo lepší lhát/ jsem silnej ročník, nemohl jsem si vybírat. Tak mi to přestaň vyčítat, naříkat, co jsem za případ/jsem silnej ročník sedmdesát. a možná, že jsem rád.
Mf Dnes vypíchne: Mívali jsme strach, že musí každou chvíli přijít válka. Něco horšího, než byl fašismus. Protože tak osvícené redakci nemůže ujít, že tomuto tvrzení chybí zkušenost prožitku (nejen ročník 70 se o fašismu dozvídal pouze zprostředkovaně), přitvrdí: O drogách nevěděli vůbec nic. Vždyť i rocker Malátný kouřil marihuanu prvně roku 1992.
A to je vskutku na pováženou; být jmenovaným rockerem, podám na uplynulý režim žalobu. Byl nepochybně poškozen tváří v tvář současnému trendu, který záhy umožní proniknout drogovým dealerům do základních škol k všeobecné spokojenosti - rodičů zvláště.
Podobně prý to bylo s četbou. Jenom obtížně se prosazovaly horory, neboť lidé za socialismu byli tak otupeni sociálními jistotami, že se ráno neprobouzeli zbroceni potem, co je čeká. Dávali přednost klasice, poezii a vylhaným románům ze současnosti.
Pravda, i Mladá fronta Dnes někdy ujede, jako se to stalo v případě známého herce, který všechny ve svém věku (70) udivoval dochvilností při natáčení jednoho seriálu, takže svedl reportéra k obdivnému konstatování: Inu, stará škola! Jestli to není tajemství, tak ten pan herec začínal v socialistických moralitách, zkoušel to jako kuchtík v pohádce o princezně Ladě, ale hlavně fušoval do medicíny. Doktorem Cvachem ho jmenovali. Anebo Blažejem? Sergej Machonin, dej mu pánbůh nebe, by to věděl, ten o něm pěkně napsal, jak se kamarádil s Pavlem Kohoutem a pak se k němu zase neznal. Až se nakonec v té demokracii, která má tolik poloh, že ji nelze portrétovat, spolu smířili.
Může se někdo divit, že známá mojí známé upřednostňuje polohu na "feldšmída"? Možná bude mít ten Bělohradský pravdu, že na tohle je revoluce škoda. Že na to stačí Nikola Šuhaj. Anebo Fricek z Olbrachtovy povídky Bratr Žak, co rozmašíroval hlavu kamenem jistému Havránkovi. Možná se filozof Václav Bělohradský jenom moc kouká na televizi. Zrovna tuhle tam uváděli ten Schumacherův kus, jak Michael Douglas z pocitu křivdy bere spravedlnost do svých rukou. Volný pád se to jmenovalo. Ještě štěstí, že si Američani s teroristy vždycky poradí. Aspoň ve filmu určitě. Ale inspirovat to může. Jako u nás ten, co nařezával koleje a organizoval detonáže. Prý se do telefonu ohlašoval jako mrzák. Ale za koho mluvil? Za koho?
Autor: blá
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |