PŘÍBĚH PRAŽSKÉHO HRADU

   Každá výstava je dobrodružstvím a svým způsobem také příběhem. O to víc, když se jedná o výstavu tohoto typu. Pražský hrad je zvláštní místo, snad kdybychom někomu chtěli vysvětlit podstatu toho, co to je genius loci, nemohli bychom si vybrat příhodnější příklad. Již vlastní označení, tedy hrad v Praze, plně nevystihuje místo, kam neustále proudí tisíce domácích i zahraničních návštěvníků. Už jen to, že to množství budov spolu s několika kostely, kaplemi, zahradami nepůsobí jako uzavřený středověký architektonický útvar, ale i to, že byly doby, kdy se z tohoto hradu vůbec nevládlo. Těmito poznámkami jsme chtěli jen upozornit na prostou skutečnost: jak asi musí být složité vyprávět příběh tohoto Hradu. Ti, kdo koncipovali výstavu Příběh Pražského hradu si uvědomili, že se každopádně nemůže jednat o jeden příběh, že těch příběhů je v podstatě nekonečné množství, a že je tedy podstatné, jaké příběhy vyberou a zvolí. Základní osou pro ně byl tradičně ověřený historický přístup, jistá chronologie, postup od nejstaršího k nejnovějšímu. Ten se stal bezpečným vodítkem, kdy je představován Pražský hrad od dob nejstarších, prostřednictvím například pravěkých nálezů hrobů a keramiky, až k porcelánovému souboru určenému pro Pražský hrad ze 70. let 20. století. Je to bezpochyby příběh mnoha staletí, vlastně již více než jednoho tisíciletí. Organizátoři výstavy si však velmi dobře uvědomili, že jsou i příběhy, které existují navzdory času, často i proti toku času.
   Samozřejmě se o tom jednoduše píše, ale mnohem složitěji se to výstavně demonstruje. A tak výstava Příběh pražského hradu se pohybuje ve svém hlavním kanále, a to je kanál historických posloupností, na který jsou obrazně i fakticky napojeny kanály boční, jež nestaví na první místo čas, nýbrž oblast zájmu, či problém. A tak se z vedlejších kanálů dozvídáme například: jak se na pražském hradě pohřbívalo, a to v různých epochách či staletích, ale také jak se na pražském hradě jedlo, nebo jak se jeho obyvatelé vzdělávali. Takových odboček je mnoho a mohou se jistě časem měnit. Nepochybně se v depozitářích Pražského hradu najde množství pramenů pro další, a to nejrůznější příběhy.
   Pozornému a alespoň relativně poučenému divákovi je jasné, že k problému, jak vyprávět tento příběh, se přičleňuje problém prostřednictvím čeho, vždyť jde o výstavu, tedy co se vystavuje. Ti, kdo koncipovali tuto výstavu, si jasně uvědomili, že méně znamená někdy více, že to, co budou prezentovat, by mělo oscilovat mezi notoricky známým a překvapivě "novým". Mezi oficiálními prameny, které deklarují národ, stát až k intimnímu, osobnímu, jedinečnému. A tak se vystavené předměty pohybují například od busty Rudolfa II. k drobnému osobnímu křížku Anny Jagelonské, od Kodexu vyšehradského ke kostěným hřebenům. Přes jistě přísný a promyšlený výběr tak roztodivných pramenů se divák neubrání pocitu únavy. A zde si dovolím jednu, opravdu jen jednu negativní poznámku. Výstava je instalovaná v hradních prostorách starého paláce, kde se prolínají jedinečné románské a gotické interiéry s prostorami renesančními, a tak hlavně v druhé části expozice by mohl divák odlehčit své pozornosti neskutečně nádhernými výhledy na nádvoří nebo přímo do zeleně. Bohužel okna a různé průhledy jsou zastřeny. Návštěvník jistě pochopí proč, ale přesto, těmi pohledy by výstava získala na dalším rozměru, asi ne v pravém slova smyslu výstavním, ale jistě estetickém. Když se tedy zmiňujeme o kvalitách či nedostatcích, nesmíme opomenout chytrý, nevtíravý zvukový doprovod, kde například na dokreslení příběhu hradního stolování jsme při prohlížení misek, pohárů a jídelních souprav doprovázeni jemnými zvuky bohatě obědvající, či možná večeřející společnosti.
   A snad závěrem k dalším kladům výstavy. Je očividné, že výstava tohoto typu je určena co nejširšímu publiku.Tak například zahraniční divák je veden anglickými texty, není zapomenuto ani na školního návštěvníka. Ten může procházet výstavou v úplně jiném programu. Jsou pro něj nachystány tajemné skříňky s úkoly, a tak se pro něj odvíjí příběh úplně jiný. Výstava je koncipována jako stálá, avšak s možnostmi obměn. V návštěvní knize jsem si přečetla: "Vysoká úroveň českého výstavnictví není jen minulostí šťastných 60. let 20. století ".

Autor: Věra Beranová


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)