Národní - nadnárodní, moderní - folklorní, narativní - symbolické - dekorativní, to všechno a mnoho dalších přívlastků bychom mohli použít, kdybychom chtěli charakterizovat tvorbu slovenského malíře Martina Benku. I méně pozornému čtenáři je zřejmé, že jsem volila takové přívlastky, které si v podstatě vzájemně odporují. Přesto bychom je všechny mohli, a to s úplně klidným svědomím, přiřadit k Benkově tvorbě.
V různých dějinách slovenského výtvarného umění je nám, a to někdy velmi schematicky, představován M. Benka jako zakladatel slovenského národního výtvarného projevu, ve svých důsledcích až specifického výtvarného programu. Konfrontujeme-li tento soud se situací, s klimatem doby, ve které díla vznikala, s danostmi obecně historickými a především výtvarnými, zjišťujeme, že ale vůbec nešlo jen o definování toho národního. Je tedy Benka tvůrcem národního programu v tradičním slova smyslu, jak jej například v českých poměrech známe z díla Josefa Mánesa, či v další etapě Mikoláše Alše? Asi to nebude ten jediný možný výklad, půjde jistě o národní program, který výtvarnými cestami usiluje o vyjádření specifického, ale ne na protest proti něčemu, ale ve vztahu k něčemu, tedy ne národní, které se vyděluje, ale národní, jež se snaží konfrontovat s tím "nadnárodním ". V této souvislosti nás však napadá: Je to tak, že to národní musí vylučovat nadnárodní a naopak, musí proti sobě stát národní a nadnárodní? Možná, že tento soud vychází jen z naší představy, z naší úporné snahy preferovat to "národní ", když deklaruje Benku coby tvůrce slovenského národního programu. To, že je Benka také nadnárodní, moderní v kladném smyslu modernistický, poznal svět až za našim plotem. Teprve výstava koncem 60. let 20. století v Paříži, která měla představit slovenskou výtvarnou tvorbu s akcentem na její národní až folklorní charakter objevila, a to nejen u Martina Benku, ale například i u Mikuláše Galandy či Ludovíta Fully, jejich nadnárodní, moderní, současný charakter, aniž by se to národní až folklorní poztrácelo. Abychom však byli spravedliví. K pochopení širšího rozměru významu Benkova díla bezpochyby přispěl autor jeho rozsáhlé monografie, slovenský historik umění a estetik Marián Váross, není to tedy objev tohoto článku.
I s dalšími třemi přívlastky, které jsme uvedli v první větě našeho příspěvku, a to: narativní, symbolický, dekorativní, se setkáváme ve velmi rozsáhlé literatuře o Benkovi. Jen ta méně chytrá je navzájem vylučuje a staví proti sobě. Buď chápe Benkovo dílo z pozic narativních, nebo přesně naopak, jako tvorbu symbolickou, až dekorativní. Ta chytrá literatura vidí Benkovu tvorbu v celé šíři, jak tedy popisně- folklorní, hovořící o národních tradicích a specifikách například prostřednictvím různých atributů, tak v jeho tvarové i barevné symbolice.Takto široce charakterizované dílo jistě vzbudí pochybnosti. Obyčejně chceme jasný, zřetelný profil autora, abychom jej mohli zařadit a oznámkovat.
Pokusme si vysvětlit, z čeho pramení tato šíře možné interpretace, posouzení a pochopení Benkova díla. Proč jej zároveň chápeme, vnímáme jako národního, nadnárodního, moderního, ale také vidíme jeho tvorbu jako folklorně popisnou- narativní, zároveň také symbolickou až dekorativní? Asi stěžejní odpověď bude vycházet z klimatu doby, ve které se Benkovo dílo formovalo, zároveň s jeho bytostným uvědoměním dostát určitého poslání ve vztahu ke svému národu.
Do výtvarného dění vstupuje Benka v 10. letech 20. století. Narodil se na Záhorí, tedy v kraji, kde se to slovenské nepozorovaně míchá s tím moravským. To se týká jak toho stálého, jako jsou kopce, louky, tak i toho proměnlivého, člověčího. Jeho výtvarný talent byl velmi záhy prokazatelný, na studia však nemohl ani pomýšlet, otec byl nádeník, a tak učit se v Hodoníně a dokonce ve Vídni malířem a natěračem, to byl velký úspěch! Měl však štěstí. K vysněnému cíli mu pomohl český redaktor Langner a především studium na soukromé krajinářské škole Aloise Kalvody. Velmi brzy začíná vystavovat a jeho práce jsou publikovány na stránkách časopisů. Pod Kalvodovým vlivem se stává krajinářem, krajinu svého srdce však stále hledá. Různé kouty české země, nebo i ten jeho rodný v okolí Malacek, pořád fungují jako kraje cvičné. Benkovi však postupně nejde "jen " o přírodu, Benka hledá něco víc, či něco jiného. To narativní - popisně sdělné - tam bezpochyby je, ale vědomě či nevědomě chce, aby krajina vyjádřila ještě něco navíc, aby byla symbolem. Co mohla krajina, příroda symbolizovat kolem roku 1918? Jaká krajina nejvýstižněji demonstruje svobodu, národní hrdost, schopnost člověka překonávat překážky? Bude to bezpochyby dramatická příroda, krajina plná zvratů. A jaká jiná než bájná krajina středního Slovenska? Tu tedy Benka našel, ta se stala prostřednictvím jeho tvorby obecným symbolem Slovenska až do našich dnů. Velmi brzy mu však přestávala stačit. Stále častěji do ní zasazuje figurální kompozice, které jsou vždy o určitý stupínek stylizovanější. Jistě to také souvisí i s formáty, které se zvětšují, množí se zakázky, úkoly monumentálního charakteru. V krajině nestojí ten konkrétní horal, ale symbol nezdolného představitele mladého národa, jeho gesto není zachycením momentálního pohybu, ale je výrazem myšlenky, tak často výkřiku, apelu. Tato cesta k jisté schematičnosti vede až k dekorativnosti.
V této souvislosti také záleží na formátu. Je samozřejmé, že každá velikost vyžaduje jiný přístup, i když například technika je stejná. A zde jsme právě u prezentovaných děl současné výstavy Slovenského institutu v Praze, která je umístěná v Modrém sále rekonstruované budovy v centru Starého města pražského.
I znalci Benkova díla budou pravděpodobně mile překvapeni. Malíř je nám představen v drobných olejích datovaných většinou 30. léty 20. století. To, co jistě vzbudí pozornost, je jejich monumentální vyznění. Nejsou to žádné náčrtky, žádná příprava na velký formát. Možná by bylo zajímavé konfrontovat právě tyto malé "obrázky " s jeho velkoformátovou tvorbou. Napadá mě jedna kacířská myšlenka, nejsou-li mnohé tyto drobné oleje heroičtější a výtvarně spontánnější, a tím i působivější, než jejich rozměrnější bratři. Samozřejmě by to chtělo přímou konfrontaci. Tato výstava má však pro diváka, který se s Benkovým dílem seznamuje napoprvé, právě tento handicap. Chybí tu alespoň několik monumentálních pláten, tedy té tvorby, která je pro klasika slovenské malby tak typická. Pro povrchního znalce je však tato komorní výstava vzácnou lahůdkou.
Autor: Věra Beranová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |