»Na pomoc přírodě« - výstava mladých výtvarníků - hlásal na sklonku jedné nadvlády plakát v historické části Prahy.
Adámek a jeho žena se nedočkavě hrnuli na vernisáž. Konečně nový proud. Konečně se mladí dočkali. Pane, ti to pseudokumštu natřou...
V té síni nedávno Adámek vystavoval se skupinou střední generace a komisař, pro kterého se označení komisař hodilo jako pro náčelníka Inků, mu vystavil kresby, za které ho pouhý rok předtím chtěl jiný komisař, hodný i horšího označení, namočit do protistátní prý činnosti. Adámek si nebyl vědom žádného bojového úmyslu, kreslil jen, co viděl, snad trochu stylizoval vadnoucí růže a unavené děti ve středu každého květu. Zdálo se mu to vhodné k výročí Lidic, jak znělo zadání. Naštěstí paranoidní komisař o chvíli později špatně dopadl, a tak byl Adámek zachráněn. Zavanula první změna ovzduší. Tvrdí se, že až v listopadu. Ne, bylo to dříve... Na to teď se ženou vzpomínali, když procházeli výstavou mladých. Žádné růže, ani v rozpuku ani vadnoucí, žádné děti, jen - říká se tomu dekoračky.
Asi jsou ti mladí poučení a nepouštějí se do vyjádření nějakého obsahu, pomyslel si Adámek. Škoda.
Pro vernisáž bylo připraveno divadelní pódium z prázdných sudů, kůlů, kamení v kyblíku, rozbitých stavebnin a podobných rekvizit. Nahoře na kladce krychle slámy, jak ji vyhodí z útrob kombajn.
Vernisáž začala. Měla prý zahájit hudba... Mlátilo se náhle do prázdných nádob, házelo se kamením na plech a z kladky každou chvíli žďuchla dolů ta krychle slámy, vždycky se zoufalým skřípotem znovu vytažená vzhůru. Na pomoc přírodě. Prachu bylo víc než při skládce mouru.
Po produkci se Adámek přitočil k hudebníkům a povídá:
»Hoši, nemyslíte, že mlácení prázdné slámy je u nás habaděj?«
Podivili se, pak zasmáli, i ve smogu bylo veselí dost. Boj o nové výrazivo je někdy kuriózní. Adámek taky usiloval, ale zas jinak... a s jinou partou. V šedesátých letech to trochu šlo. Kdyby snad tahle písemnost někomu něco připomínala, jde ovšem o podobnost čistě náhodnou, a kdyby se k ní někdo hlásil jako ke vzpomínce, tak mu to nevěřte.
Pět spolužáků z výtvarné školy šlo navštívit kolegu, kterého kantoři nedávno vyhodili. Byl to element, který se zatím neshodl s učitelským sborem žádné školy. Později se ukázalo, že má na výcvik výtvarníků vlastní názor, uznávaný vlivnými přáteli a stal se v tom oboru veličinou. Budeme mu říkat Kníže.
Kníže byl fyzicky zdatný, fyzicky velký, duševně nápaditý, ale i nápadný. Bydlel na Novém světě v kutlochu, kterému se neslušelo říkat lidský příbytek. Byl to opuštěný krámek, mokrý až do stropu, vchod měl jen přímo z uličky. Nedalo se poznat, jestli jsou pod udusanou hlínou podlahy prkna nebe ne. Spíš tam žádná nebyla. Okénko zastávala výkladní skříňka slepá špínou. Ale kočku nutil Kníže chodit čurat do bedýnky s pískem. Jak ji měla chudák najít mezi jinými bedýnkami s pískem, pilinami, sádrou, mezi smetím všeho druhu, a harampádím, které nahrazovalo životně nezbytná zařízení? Je nutno přiznat, že sankce nebyly pro tu kočku velké, Aristokrat Kníže byl milostivý.
Budoár sdílela s Knížetem dívka. Když spolužáci přišli, vařila ve starém prádelním hrnci prasečí hlavu. Libé páry byl plný krámek.
Kníže kolegy přivítal a velkoryse je pozval na hostinu. Pokrm se sice podával na dlaň, ale zaplať pámbu, hostitel byl štědrý, a kdo měl čisté ruce, proč by mu nemělo chutnat.
»Hrozně lituju, ale chleba nemáme,« omlouvala se dívka.
»Chleba je přece levnější než ovar,« divil se Olda.
»No jo, ale těžko bysme ho koupili tak jako ten ovar,« namítl Kníže.
»To maso je kradený?« zavyl Kryštof, těžko říci, jestli z mravního rozhořčení, nebo proto, že ho ovar opařil.
»Kdepak jenom kradený,« pronesl Kníže. »To je lepší historie.«
»Tak řekni,« vyzvídal Vašek.
»My ho vyhráli,« ozvala se dívka.
»Ty mlč,« okřikl ji Kníže. »Jakýpak vyhráli.«
»Tak jak to bylo,« pobízel Franta.
»Byli jsme na tygrbále a našli jsme lístek do tomboly... Tedy našli... Ležel na židli, snad aby ji nikdo nezasedl tomu, kdo tančil. Ležel tam hrozně vyzývavě.«
»Ale tu židli jsme mu nezasedli,« pokoušela se ještě o podíl na rozhovoru dívka.
»Ty mlč, nebo tě vyhodím,« prohodil galantně Kníže. Dívka už ani nepípla.
»Nenapínej,« vložil se Vašek.
»Představte si to dílo osudu, los, co vyhrál prasečí hlavu, měl podobný číslo jako náš, tedy ten jsme opravdu našli. Na podlaze. Teď už se dá říct, že byly oba ty losy naše. A jsem přece odborník. Tak jsem číslo umělecky poopravil, hned jsme tu prasečí hlavu vyinkasovali, a než se kdo nadál - fr... a tradá...«
Spolužáci se zasmáli a dojídali.
Proti vchodu i východu z krámku byla rovná, právě čerstvě nahozená zeď. Bílá.
»Kluci, tady by se dala udělat výstava,« měl nápad Franta.
»No jo,« chytl se toho Adámek.
»Ba,« pokračoval Kryštof, »teď by to šlo. Ministři se na stráži právě střídají, doba je vhodná.«
»A na sobotu a na neděli je v počasí hlášenej déšť, to bude hezky,« dodal Vašek.
A taky bylo.
Kluci nanosili v sobotu ráno svoje struktury, abstrakce a jiné atraktivní výtvory, a rozvěsili je na zdi.
Kníže navíc vynesl z krámku jedinou židli a položil na ni svůj olysalý převrácený klobouk nevídaného tvaru.
V sobotu a v neděli chodí po Novém světě dost lidí. Tehdy to byli jen poskrovnu cizinci, ale české koruny umělci rovnocenně vítali. A v klobouku se ocitly i štědré papírové příspěvky. Však taky nápis hlásal:
HLADOVÍME
mladí umělci.
V neděli večer se měl oslavit závěr podniku.
Pět spolužáků zamířilo ke krámku a každý něco přinášel. Ten pecen chleba, ten láhev piva. Taktně do klobouku podle svých kapes ještě něco přihodili, aby měl Kníže se svou kněžnou aspoň týden co do hrnce i bez lístků z tomboly. A výtvorů neubylo, hoši si je zase rozebrali.
A jakou měli radost z pomyslného úspěchu, zvlášť Vašek, který se celé ty dva dny bál, že půjde kolem Jan Zrzavý, vždyť nebydlel nijak daleko, a že se pozná ve Vaškově karikatuře a nepochopí, že jsou kluci vlastně jeho ctitelé...
Z pěti spolužáků čtyři ponechali své milé doma, jen Adámek byl na to příliš velký dobrák. Ten svou zákonitou vzal s sebou. Nesla buchty.
Pět spolužáků a jedna manželka vstoupili do krámku. Svítit se ještě nemuselo, panoval však letní soumrak už i venku. Uvnitř stoupala z hrnce pára budoucího čaje, dosud s příchutí ovaru...
Kníže počítal očima příchozí a po Adámkově choti hrozivě loupl očima. Ale byla to žena kurážná a nemělo to na ni zdrcující vliv.
V místnůstce byla dotyčná židle a jinak jediný kus nábytku - široký starý otoman. Asi aby netrčela vyhřezlá pera, byla na něm široce zavinutá šedá, snad vojenská deka, rozsáhlá jak parkoviště.
Kníže hosty uvítal, ale k posezení nevybízel. Zvlášť kolegovu manželku jako by od kanape odstrkoval. Ale tu omrzelo stát - a jako jediná přítomná dáma si na tu deku přece jen zvysoka sedla.
Ouha! Deka vypískla.
Vyšlo najevo, že je do ní zarolovaná dívka Knížete - krom té deky v Evině rouše. Asi to měl být happening.
Hosté strnuli, ale jenom na okamžik. A co Kníže nečekal, první se vzpamatovala ženská.
»Hele,« oslovila dívku, »není ti zima? Zabal se do tý deky a sedni si mezi nás, máme buchty.«
Kníže polkl naprázdno, ale znemožnit se, to ne, smál se s ostatními.
Škoda, že sbírka nedala Knížeti a kněžně obživu na týden, jak spolužáci mysleli. Hned po domácí oslavě, která se pro nedostatek alkoholu neprotáhla, šli Kníže s kněžnou hosty vyprovodit na tramvaj, zapadli pak do hospody a celý výtěžek nezákonné výstavy propili.
To je skromný případ knížecích výstřelků, náš Kníže se proslavil veřejnými výtržnostmi tak, že dosáhl vyobcování z Prahy a posléze po návratu z exilu vysokých poct.
Jakých met asi dosáhnou výtvarní umělci, kteří mlátí prázdnou slámu, až nebudou mladí?
Autor: Zdenka Bergrová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |