»Tam jsem s chudákem otcem Parainem poprvé uviděl šílence. V cele mezi jinými těly ležely či seděly do pasu obnažené rozcuchané ženy, mohlo jich být tak asi tucet, křičely a drásaly si nehty tváře. Mohlo mi být tehdy šest sedm let, a není nadto mít v dětství takový zážitek, člověk rychle dospěje,« píše Gustav Flaubert své přítelkyni Louise Coletové v roce 1851. V Paříži a v Londýně si totiž mohly měšťanské rodiny za mírné vstupné i s dětmi o nedělích užívat podívané, jakou nám Flaubert vylíčil.
V ústavech pro duševně choré byli internováni nejen »blázni«, ale i homosexuálové (jejich odlišnost byla označována za »mravní pomatenost«) a vůbec lidé »jiní« a neadaptovatelní. Tyto návštěvy byly výchovnou záležitostí, především pro děti: na vlastní oči viděly, kdo do »správné rodiny« patří a kdo ne a co by s nimi bylo, kdyby se jí nějak vymkli. Utvrzoval se mýtus buržoazní, měšťanské rodiny coby ekonomického i mravního základu společnosti, a ten nepřipouštěl kazy, defektní místa bylo třeba rychle odstranit, nebo aspoň ukrýt, ale vznikala a utvrzovala se i psychiatrie jako věda.
Psychiatr Charcot v pařížském ústavu Salpetriere vychoval řadu vynikajících odborníků, mezi jinými i Sigmunda Freuda. Konkrétnější podoby nabýval vztah mezi psychickým onemocněním a rodinou, ve které se postižená osoba narodila a žila. Freud při svých studiích ženské hysterie zjistil, že značná část jeho měšťanských pacientek onemocněla vinou traumatu, který jim přivodilo znásilnění vlastním otcem. Od této »historické pravdy« pak údajně na radu zkušených kolegů, podle nichž by si takovouto urážku měšťanského stavu znemožnil akademickou kariéru a připravil se o klientelu, upustil a podal ve svých Studiích o hysterii z roku 1895 jiné vysvětlení.
Mýtus měšťanské rodiny pak stále více kolísal a při sexuální revoluci v letech šedesátých a sedmdesátých se zdálo, že vzal jednou provždy za své. Po planetárním vítězství kapitalismu, který si tzv. střední stav (výraz buržoazie má pro něj stále ještě hanlivý odstín) pěstuje jako jednu ze svých existenčních záruk, se tento mýtus obnovuje.
Někdy v sedmdesátých letech začaly být v západní Evropě za nekonečných polemik rušeny psychiatrické ústavy a pacienti byli vraceni zpátky do rodin, z nichž do ústavů přišly. Neboli do týchž rodin, které se jich coby skvrn na své genetické i společenské bezúhonnosti po desetiletí zbavovaly a předávaly lékařské péči, již samy nebyly schopny a v mnoha případech ani ochotny nahradit.
Statistiky denně přinášejí údaje o stále narůstajícím počtu dětí týraných v rodině a rodinou, došlo i k vraždám. Týrání dětí má různou motivaci a různé podoby, v rodinách s nízkou kulturní úrovní je jiné než v těch, co patří ke střednímu stavu, dá se však tvrdit, že traumatičtější a psychicky ničivější (třebaže hůře postižitelné) bude právě v těch druhých. Jsou-li některým rodičům nepohodlné děti »normální«, jak jim budou nepohodlné děti psychicky postižené? Mohly by doma najít sítě a mříže mnohem pevnější a trvalejší, než byly ty, které měly kolem svých lůžek v ústavech a jež se díky stížnosti paní Rawlingové okamžitě změnily v symbol izolace a násilí. Pokárání z Anglie (která, mimochodem, jak o tom svědčí Dickens, pozitivními výchovnými tradicemi nijak neoplývá), jaké by se jinde ani nedostalo do tisku, u nás vyvolalo mediální poprask, jenž dokládá zdejší lokajství přesahující dokonce i aroganci, s jakou bylo předloženo. A nejen mediální, ale i ministeriální. Cizina, a to ta správná, nás napomíná, musíme se ale honem polepšit! Od zítřka! Jako by nebylo třeba zabývat se napřed ne tím, co jsou a co znamenají psychiatrické mříže a sítě, ale co znamená a jaká je dnešní rodina, jaké místo zaujímá v soustavě hodnot (a pahodnot) současného světa a zda vůbec je s to plnit roli, která jí byla kdysi dávno přisouzena a podle níž je kupodivu stále ještě posuzována i souzena. Ještě že nemáme jen ministra, ale i prezidenta, který se dokáže zachovat jako prezident, svolat odborníky a hájit to, co je třeba uhájit, a že si můžeme už jen představovat, co by nastalo, kdyby takovouto příležitost k servilnosti dostal prezident předchozí. Dnes už by určitě paní Rawlingová vedla spojená ministerstva zdravotnictví a sociální péče.
Autor: zrt
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |