V dobách našich klukovských let jsme jednoho dne odpoledne šli s kamarádem na hrušky do sadu místního sedláka. Hrušek jsme, samozřejmě, měli doma na zahradách našich rodičů dost, ale všem klukům cizí a zakázané ovoce chutná líp.
Když jsme byli v nejlepším, jel náhodou ten sedlák kolem a ve svém sadě nás spíše uslyšel než uviděl. Byl to poměrně mladý a zdatný chlapík, který uměl pro nás kluky až příliš nebezpečně rychle utíkat. Jeho handicapem byly brýle s tak silnými skly, že spíše připomínaly vypouklé čočky od baterky.
Když doběhl do místa, odkud nás slyšel, začal tam mlátit holí do kmene jedné hrušně a křičet, že nás vidí, abychom slezli, že to máme marné, že mu tentokrát neunikneme. Dívali jsme se na jeho řádění z koruny vedlejšího stromu a měli jsme co dělat, abychom se smíchem neprozradili.
Angličané mají pro takové situace trefné úsloví: »Štěkat na nepravý strom«. Kolikrát v životě my všichni, jednotlivě i kolektivně, štěkáme na ty nepravé stromy, plně přesvědčeni, že právě na nich jsou zahnáni do úzkých viníci našich problémů. A jsme všichni také tak krátkozrací, že nevidíme, jak potměšile sedí na úplně jiných stromech. A i my při takových příležitostech zbytečně vykřikujeme své neomylné výzvy a vyhrůžky.
Autor: Miloslav Rejzl
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |