Trvalou součástí každoročního letního festivalu básnického slova Šrámkova Sobotka je literární soutěž. Do letošního ročníku bylo přijato 128 příspěvků od 114 autorů. Tradičně nejpočetnější byla opět účast v I. kategorii - básně, básnické soubory (78 příspěvků). Do II. kategorie - prozaické práce - tvůrci zaslali 47 prací. Nejméně byla obeslána III. kategorie - studie z oboru literárních věd o autorech východočeského regionu, historické a vlastivědné práce o vývoji kulturních poměrů ve východních Čechách; sešly se pouze tři historické materiály.
Básně, básnické soubory
Literární soutěž obeslalo 46 žen a 31 mužů - zdá se tedy, že nedávná doba, kdy se poezii věnovaly především pubertální dívky a líčily zejména své niterné dojmy, se mění ve prospěch hutnějšího básnického výraziva mužského elementu. To je jistě rys neobyčejně pozitivní. Vzhledem k letošní nízké úrovni nebyla v této kategorii udělena žádná cena. Čestná uznání získali: Nela Hanelová (Brno), Ondřej Janík (Ostrava), Marta Jirousová (Stará Říše), Magdaléna Rysová (Sedlice), Ondřej Sysel (Osová Bítýška), Michal Tejček (Přeštice) a Vladimír Vacátko (Liberec).
Jejich práce měly rozmanitý charakter: od pouhé popisnosti a naivního veršování přes využívání již zaběhnutých básnických klišé až k náznakům osobitého slovního projevu. Předseda poroty Rudolf Matys tuto skutečnost komentoval takto: »Není nic jednoduchého pohovořit v několika souhrnných větách o textech, které básnická' porota Šrámkovy Sobotky letos hodnotila a ocenila, a vyhnout se přitom obecným, nic neříkajícím frázím. Jak totiž hovořit jedním dechem třeba o roztomilých vtipnostech Vladimíra Vacátka - a zároveň o niterných citových reflexích takové Nely Hanelové! Jak je převést na jiného společného jmenovatele, než je pouhá příslušnost k jedné, nastupující generaci? A nejde samozřejmě jenom o tuhle, nahodile zvolenou dvojici, i spektrum celé posuzované kolekce představilo jak jen možno odlišné autorské mentality, nabídlo - i přes letos poprvé stanovený věkový limit do 35 let - docela různorodé poetiky, básnické techniky i stupně poučenosti - a to je ovšem dobře, vždyť platí, že čím jsou texty lepší, tedy osobitější, tím zpravidla mají i méně společného, to jenom začátečnická neumětelství si bývají navzájem nápadně podobná,« konstatoval ve svém zhodnocení známý překladatel.
Porotci literárních soutěží mohou tak trochu závidět svým sportovním kolegům: současná elektronika dokáže suverénně označit vítěze ve sprintu, i kdyby byl o setinu vteřiny rychlejší než ostatní. Atletický rozhodčí by literárním porotcům ovšem naopak mohl závidět jistou »dobrodružnost« jejich úkolu a počínání, osobní nasazení (a tedy i nutné riziko), s nímž vstupují do hry. »To, co se na vzdáleném horizontu může pozorovatelům zatím jevit jen jako nenápadná malá loďka, může doplout ke svému cíli už jako nepřehlédnutelná nádherná plachetnice! Chceme tomu pevně věřit - a už dnes se proto těšíme na možná překvapení v příštím ročníku,« doplnil Matys. »Žádné neštěstí se tedy neděje: mladí veslaři na lodích poezie, a samozřejmě včetně těch letos vnějškově 'neúspěšných', mají stále dost času, i na probuzení či další rozvoj talentu; vždyť by mělo jít o dálkové plavby, při nichž záleží, jak známo, na spolehlivém (vnitřním) kompasu, na odvaze a výdrži u vesel, ale především ovšem na věrné lásce k moři a lodím... Tu jim přejeme ze všeho nejvíc, ta by se totiž mohla stát pro ně důležitou životně, naprosto bez ohledu na to, že se z naprosté většiny začínajících abonentů poezie básníci jistě nestanou,« uzavřel své hodnocení letošní mladé poezie předseda poroty Matys.
Součástí festivalu Šrámkova Sobotka jsou pochopitelně také - kromě dalších autorských dílen a podobných akcí - čtení vítězných prací. Na letošním ročníku zazněl citlivě volený průřez ukázkami oceněných příspěvků některých mladých básníků, kteří získali čestná uznání. Bylo zřejmé, že autoři jsou nezřídka zřetelně inspirováni vzory z minulosti - ať už jde o Majakovského, Nerudu či Skácela a další. Žánry se zřetelně lišily - od veršotepeckého rýmování až po rozvolněný, resp. zcela volný básnický útvar, občas dokonce s málo pochopitelnými neologismy.
Námětově zajímavou břitkou častuškou, blížící se však jen triviální epigramatičnosti, se vyznačovala »básnická revue« Vladimíra Vacátka (1976), žijícího v Přešticích. Klatovský archivář, absolvent latiny a historie na brněnské Masarykově univerzitě, čestné uznání na Šrámkově Sobotce získal už v roce 2001. Letos mu Knihovna města Plzně vydává celou básnickou sbírku. Své zkušenosti si Vacátko ověřil i na dalších soutěžích mladých tvůrců. V pracích zaslaných do sobotecké soutěže se kromě společensky angažovaných veršů projevil také jako nápaditý sebeironik se zřetelnými prvky nadsázky a humoru, leckdy dokonce s aktuálními prvky nadčasovými nezřídka v epigramatickém ztvárnění.
VLADIMÍR VACÁTKO
***
Podivní strýcové, podivné tety
obráží s vozíky hypermarkety,
zakoupí kdejaký výrobek skvělý,
navečer sledují telenovely.
Podivní strýcové, podivné tety,
jsou tohle skutečné životní mety?
Co takhle věnovat, namísto žvástů,
dcerám a synům svým hodinku času
dříve, než vyrostou z vašich těch dětí
podivní strýcové, podivné tety?!
(úryvek)
Na prezentaci básnických prací zaujala svou tvorbou rovněž Magdaléna Rysová (1988) ze Strakonic. Literární tvorbě se věnuje od šesti let, kromě psaní prózy a poezie se věnuje také recitaci. Jde zřejmě o rodící se talent, vyrůstající pozvolna na bázi osvědčených básnických vzorů. Například její báseň Vlasy je jakousi reminiscencí na halasovskou zemitou obrazotvornost s využitím nápaditých rýmů. Naopak její Námořník citlivě navazuje na wolkerovskou baladičnost ve volném rýmu. Méně se jí dařilo v prvoplánovitě pojatém veršování Parníky. Přestože báseň Červenec nepatřila k nejlepším jejím projevům, připomínáme ji vzhledem k její obsahově časové aktuálnosti.
MAGDALÉNA RYSOVÁ
Červenec
sedávali v rákosí
v pováleném obilí
v trávě mokré od rosy
za ruce se vodili
a provoněli krajinou
a shazovali mravence...
pak utekl jí za jinou
a bylo koncem července
V letošní literární soutěži neméně zaujaly práce třebíčské rodačky Nely Hanelové (datum narození neprozradila!) - současné studentky bohemistiky a historie na brněnské Masarykově univerzitě. »Psát jsem toužila vlastně od chvíle, kdy jsem se naučila číst, ale odvahu jsem k tomu našla až v šestnácti letech,« prozradila na sebe mladá autorka. »Nebyly to básně, ale povídky, protože s poezií se musí člověk potkat. V devatenácti mě uhranuly verše Františka Halase. Od té doby jsem si pro sebe objevila dlouhou řadu jiných básníků, přesto se vždy pokorně vracívám k těm mým 'erbovním'. Poezie vyplnila můj obzor. Nejčastěji si v duchu recituji, čtu i píšu na nočních toulkách, ve vlacích a na hřbitovech,« doplnila Hanelová. A ještě připodotkla: »Baví mě hýčkat svou krásnou mateřštinu, vynacházet nová a nová, nebo naopak časem zasutá slova. Ráda poslouchávám déšť a pozoruji lidi při drobných nevšedních rituálech, nad nimiž se nikdo nepozastavuje, protože právě v nich mi připadají nejryzejší. Tak mám v Brně svého kamelota, svého žebráka i svého holubáře...« přiznala se brněnská vysokoškolačka Hanelová. V její básni Maloměstská, akcentující příkladnou rýmotvornost, byl k rozpoznání smysl pro rytmickou razantnost, spějící až k erbenovské působivosti, místy dokonce až k lidové poezii či dětským říkankám v obsahově výrazné fabulativnosti. Naopak její verše Má touha inklinovaly k wolkerovskému stylu, i když nepříliš výrazný obsah o neuskutečněné lásce nápaditostí nevynikal.
Jako plodný a svým způsobem nápaditý tvůrce se projevil nejen v oblasti básnické, ale rovněž prozaické dvaadvacetiletý Ondřej Sysel - mladík se zřetelnou tvůrčí potencí i osobitými a nezřídka velmi fundovanými teoretickými názory. Tento absolvent žurnalistiky na pražské FSV UK se rozhodl své znalosti prohloubit na pražské FAMU. Tam byl přijat do oboru scenáristika a dramaturgie. Sysel žije v nevelké obci Záblatí u Velkého Meziříčí na Českomoravské vysočině.
Prozaické práce
Palmu vítězství v kategorii prozaických prací si odnesl šestadvacetiletý absolvent PF UJEP v Ústí nad Labem Stanislav Beran z Jindřichova Hradce za příspěvek Kočka plná smetí... Většina Beranových aktivit je spojená s literaturou. Předloni mu vyšla básnická sbírka Zlodům, publikoval také v časopisech Psí víno, Host a Weles. V oceněném příspěvku se jeví jako tvůrce se zřetelným smyslem pro abstraktní vnímání nadsázky životních reálií v jednotícím stylistickém uzavření. Jeho text má dynamickou, zřetelně vypointovanou dějovou gradaci od tradiční popisnosti přes tendence surrealistické až k občasným svébytně sémantickým postřehům. Ve vítězné práci převažují víceméně rezignující, unavené až trpné tóny, zároveň se však objevují i zásvity naděje. »Vesměs se jedná o 'pijácko-reflexivní lyriku' v próze,« konstatovala o příspěvku Kočka plná smetí... odborná jury. Porotce zaujala zejména poetika pokleslého, špinavého, v alkoholu zmáčeného života, který se však vzpírá pomalému odumírání. »Věrohodně v textu působí hospodské tlachání i tiché, alkoholem prosáklé (sebe)reflektování,« uvedli na adresu Beranovy vítězné práce porotci letošní literární soutěže Šrámkova Sobotka.
Jeden z členů jury letošního ročníku literární soutěže, Dr. Pavel Kosatík, k letošní úrovni řekl: »Mě osobně zaujaly především práce autorů Stanislava Berana a Radima Karlacha, i když tím vůbec nevylučuji hodnoty ostatních příspěvků, zejména Ondřeje Sysla... Oba autoři, tedy Beran a Karlach, mají velmi specifickou, silně intenzivní až expresivní poetiku, jejich znakem je neobyčejně šťavnaté vyjadřování. Vývoj u obou soutěžících je už zřetelný a vyprofilovaný. Vybavují se mi různí autoři, s nimiž bych mohl jejich tvorbu přirovnat, například se Šlejharem a dalšími, ale to by možná bylo hodnocení poněkud zavádějící,« pokračoval ve svých hodnoceních Kosatík. »Ondřej Sysel, který se umístil na třetím místě, nás jako porotce zaujal tím, že předložil široký rejstřík různých možných stylů, které se rozhodl propracovávat. Je to nesporný stylistický talent. Veškeré oceněné práce snesou vysoké, téměř profesionální parametry, jsou již časopisecky, případně i knižně publikovatelné, jsou určitě srovnatelné s tím, co je dnes běžně vydáváno.« Nositele jediné letošní první ceny v literární soutěži Šrámkova Sobotka Stanislava Berana jsem o bezprostřední dojmy požádal krátce po vyznamenání. »Tematika mých soutěžních prací je jednoznačná - jedná se o život kolem nás bez jakýchkoliv literárních nebo jiných ambicí, snaha o zachycení každodenní reality, jak ji pochopitelně vidím já,« řekl ihned po ceremoniálu letošní nejúspěšnější účastník. »Nechci si svým zpodobením okolního světa dělat nějaký patent na dokonalost. Stále víc ale docházím k závěru, že jakýkoliv recept na vytváření literatury skutečně neexistuje. Záleží jen na tom, jakým způsobem se ke konkrétnímu námětu dotyčný člověk postaví, jak to pojme. Někdo to vnímá více estétsky, jiný může dávat přednost bezprostřední kráse, jiný vyhledává zase zvláštnosti, až anomálie, jiný v tvorbě zase hledá až nehezkost, prostě cokoliv. Všechno je možné. Pro mě je tvorba bezprostřední zachycení reálu, tedy jak ho vnímám právě já. Tedy beze snahy jakkoliv do toho vkládat sebe sama. Ale je naprosto pochopitelné, že určité subjektivismy mé osobnosti, ať už v oblasti jazykové či jiných, se tam pochopitelně projeví také,« pokračoval dvaadvacetiletý laureát. »Šrámkova Sobotka není můj soutěžní debut, už asi před šesti roky jsem zaslal práce do děčínské literární soutěže Vladimíra Vokolka, kde jsem se umístil s předlouhým básnickým 'špalkem', řekl bych. Ale jinak jsem tyto tvůrčí soutěže pojímal spíše jako možnost reflexe, které se mi jinak v mém rodném Jindřichově Hradci, kde stále žiji, nedostává.«
Beran se přiznal, že má k literatuře dlouhodobě pozitivní vztah. Uvedl, že jeho literární vzory se v průběhu let měnily. Jmenoval Máchu, následně generaci beatniků, ale také surrealisty. »Člověk se musí pozvolna prokousávat vším, aby si nakonec dokázal najít to, co ho může trvale zaujmout. Zatím nemám vyhraněnou oblast, jež by mě zvlášť zajímala. Ale přiznávám, že mě velmi zaujal expresionismus nejen v oblasti literární, ale i výtvarné. Tam mě zaujalo právě toto mezioborové propojení, neobyčejně silné vazby.«
Na otázku, jak současný mladý tvůrce vnímá odkaz Fráni Šrámka, Beran přiznal, že Šrámek je autor, jímž se každý mladý člověk musí zákonitě zaujmout. »Každý jeho dílo četl přinejmenším jako povinnou literaturu na střední škole, což jsem samozřejmě činil také. Ale přiznávám, že jsem k jeho tvorbě nenašel nějaký osobitý, fatální vztah. Každopádně Šrámkův odkaz vnímám jako výraznou součást české poezie, autora, kterého - jako třeba Karla Hynka Máchu - nelze ani v současné době obcházet nebo dokonce negovat.«
Stanislav Beran sice vystudoval ústeckou Pedagogickou fakultu, ale - stejně jako mnoho jeho vrstevníků - učit v současnosti nehodlá. »Literaturu považuji jako odpočinkovou relaxaci, protože podnikám ve zcela jiné oblasti. Důvodem není jen zcela neodpovídající a nedostatečné, doslova nedůstojné finanční ohodnocení, ale také skutečnost, že realita v našem školství mě skutečně odradila od této určitě velmi krásné a ušlechtilé profese, jíž si osobně velmi vážím. Musím dokonce přiznat, že jsem se po dobu studií opravdu těšil, jak budu vzdělávat další generace. Jenže to byly jen mé naivní představy. To, co jsem pak ovšem záhy poznal, mne ze školství velmi rychle vypudilo. Nejsem totiž typ člověka, který by se chystal měnit systémy. A naše školství by takovou zásadní změnu určitě nutně potřebovalo!«
STANISLAV BERAN
Kočka plná smetí...
... Tehdy mu bylo šestnáct let a zoufale hledal někoho, kdo by ho protloukl k dospělosti. Našel jen tohohle chlapa, který si nechal říkat Karel, přestože se nejspíš jmenoval jinak. Smetí se schoulil na lavičku, kde předtím seděly dívky.
»Cejtíš to, byly tu ženský,« zvedl oči ke Karlovi a nenasytně přejížděl dlaní po prknech.
»Blázen,« pomyslel si Karel, »tohle mi dělá vždycky. Někam si sedne, nejlíp tak, aby na něj všichni viděli, a začne se chovat jako idiot. Je asi nervózní, rychle pije i kouří a žvaní kraviny, naposledy když vyprávěl nějaký ženský, jak je krásná a že mu připomíná svrab, že se taky dostane každýmu pod kůži. Dostal facku a holka utekla. Nevadilo mu, když viděl, jak je Smetí bit, sám by ho ale uhodit nedokázal. Proto vždy, když se stal nechtěným svědkem takového představení, použil nejohavnější historku, která ho v té chvíli napadla, aby Smetího přivedl k rozumu. Ohavné historky Smetí nesnášel a občas po nich zvracel...
(úryvek)
Na druhém postu se umístil šestadvacetiletý Radim Karlach z Olomouce s prací Dement. Tento student FF UP v Olomouci (obor česká filologie) publikoval jednotlivé básně v Hostu, Tvaru a Alternativě Plus. Loni na Šrámkově Sobotce získal 3. cenu. Karlach spoluzaložil současný samizdatový občasník Kouty, zaměřený na publikování začínajících a méně známých autorů. Jeho stylisticky poměrně dobře vybroušený jazyk se místy blíží stylu Jirotkova Saturnina, je však občas schematičtější, i když určitá textová fiktivnost mnohé textační problémy lehce překlenuje. Karlachova oceněná práce Dement funkčně prokomponovává obsahovou popisnost s využitím přímé řeči v nekřečovitém prolnutí, akceptuje stylistickou rovinu současné češtiny se slangovou příměsí. Oproti mnoha jiným nynějším prozaickým textům však není výsledný tvar neologismy znetvořován tak výrazně. Asi každý už dnes pochopí v soutěžní práci užitá slova, jako například »kazeťák« či »prasečák« (jich je však jen málo a slouží toliko pro osvěžení textové struktury). Karlach však na pozadí hemingwayovské stylistické zkratky a feuchtwangerovského smyslu pro emotivně silně oslovující dějovou výpověď aktuální dějovou rovinu rámuje širšími dimenzemi a občasnými poetizujícími prostředky (»slyšel jsem kroky starých generací, na vilkách opadával švabach...«), smyslem pro dějovou průraznost, ale i dalšími pozitivně působícími verbálními atributy.
Jako třetí zaujal prací Středy jeho života... Ondřej Sysel z Osové Bítýšky. Osobitý je například jeho text Ve shodě s přírodou, který v kritickém řečišti dialogů uprostřed exaktně vypovídajícího sledu vyprávění neformálně kritizuje současnou požitkářsky orientovanou lidskou společnost s častými myšlenkovými nadsázkami; některé z nich připomínají ekologicko-morální aspekty. Syslova Balada o sedlákovi snoubí nápaditou obrazotvornost se zjednodušeně realistickou popisností. Sysel do soutěže nabídl několik textů, o nichž letošní jury Šrámkovy Sobotky konstatovala, že »jsou vypjaty až do krajnosti a v každém z nich se jako základní motiv objevuje smrt«. Zatímco například Syslův text Středy jeho života má převážně rustikální charakter, s častým využíváním detailů a básnického popisu vnějších, smyslových okolností, naopak příspěvek Bomba hra je vlastně jakousi satirickou karikaturou populárních televizních soutěží. »Všechny texty mají výrazný nápad a vyznačují se schopností rozevřít na relativně malé ploše dramatickou situaci,« charakterizovala cyklus Syslových prací soutěžní porota.
Čestná uznání v kategorii prózy obdrželi Nikoleta Csóková (Ostrava), Lucie Dudková (Olomouc), Jiří Šedý (Praha) a Kryštof Špidla (Hejnice).
NIKOLETA CSÓKOVÁ
Kříž s trnovou korunou
...Velice ji zarazilo, když zaslechla zvonit umíráček. Zastavila se a otočila se směrem, odkud zvuk přicházel. Dunění zvonů jí procházelo srdcem jako tisíc jehliček.
Že by nějaká mše? Kdyby někdo umřel, věděla bych to. Na vesnici se »přece nic neutají...« napadlo ji ještě a pospíchala domů.
Tetin dům byl ze všech stran zamčen.
»Kde můžou být? Podívám se pro jistotu do kostela, třeba je tam někdo viděl?« napadlo ji.
Seběhla opět schody a běžela ke kostelíku. Zastavila se u otevřených, masivních, dřevěných dveří. Zvědavě nahlédla.
»Někdo opravdu zemřel?« nechápavě zakroutila hlavou.
Zavadila pohledem o prosklenou skřínku visící na zdi kostelíka. Na nástěnce bylo černými špendlíky připíchnuté asi den staré parte. Přečetla si znění a zbledla. Krve by se v ní nikdo nedořezal... Na papíru bylo černě vytištěné její jméno...
Instinktivně hledala oporu. Spadla na dveře a křečovitě uchopila obrovskou železnou kliku. Po chvíli konečně nalezla ztracenou rovnováhu. Narovnala se a nečinně stála uprostřed dveří. Rozmýšlela, co bude dělat, a přitom si prohlížela hosty v černých šatech. Byla tu celá vesnice. Zahlédla také tetu a strýce. Těsně vedle nich seděla máma a jakýsi muž na kolečkovém křesle.
»Táta,« došlo jí.
Nikdo si ji nevšímal. Upírali zaslzené oči někam kupředu. Hrobové ticho občas přerušil usedavý pláč...
(úryvek)
Literární kritik Pavel Kosatík k letošnímu ročníku v prozaické oblasti poznamenal: »Kdo dostal za úkol, aby se zabýval texty došlými do soutěže a seřadil je do hierarchie, jejímuž smyslu je sám ochoten uvěřit, se bezděky přistihuje při tom, jak se k oněm textům začíná zvolna, po špičkách přibližovat... Jsou roky, kdy vítězí historické a fantasy povídky - aniž se zdá, že k tomu byl zvláštní důvod: prostě se tak stalo, v tom roce se 'urodily'. Jindy soutěži vévodí formální experimenty v duchu modernistické avantgardy. Letos, dá-li se to tak shrnout, byla prozaická část Literární soutěže Šrámkova Sobotka ve znamení próz expresionistických, nabitých nejenom dynamickým dějem, ale hlavně silnými, často s až bezohlednou náruživostí zachycovanými emocemi protagonistů.« Podle něho je letošní kategorie vyrovnanější, ubylo »propadů«, ale zároveň byla patrná absence »špiček«.
Studie z oboru literárních věd, historické a vlastivědné práce
Zatímco první cena v této kategorii udělena nebyla, druhou získali hned dva soutěžící: Jiří Uhlíř z Josefova-Jaroměře za práci Domov a rodný kraj v díle Zdeňka Němečka a Jan Kux z Brna, autor práce Jindřich Fleischner - technik duše. Jako třetí se umístila Taťána Kuxová z Brna, autorka studie Prokletá básnířka z Jičína. Irma Geisslová - její život a dílo. Tato kategorie byla už tradičně obeslána nejmenším množstvím soutěžních příspěvků, přesto i v tomto malém počtu nabídla podle názorů porotců velmi cenné studijní, veskrze původní a pramenné literárně historické či teoretické práce.
Také letošní ročník literární soutěže zaujal nejen počtem, ale především kvalitou. Zatímco některé literární soutěže si teprve hledají svou profilaci, Šrámkova Sobotka se může pochlubit seriózností, která je dána především její tradicí i poctivým výběrem hodnotících kritérií, ale také - a to především - úrovní hodnotitelů soutěžních příspěvků. Přestože ocenění je v podstatě symbolické, mladí adepti literatury se mohou vítězstvím v tomto již renomovaném tvůrčím konkursu možná úspěšněji prosazovat u seriózních redaktorů a vydavatelů. Tedy mnohem výrazněji než ti, kteří podobného ocenění nenabyli. Jenže: kolik seriózních a obeznalých redaktorů a vydavatelů v dnešní přemíře vydávané literatury existuje? Všichni dobře víme, že na knihkupeckých pultech se spíše než s hodnotami většinou setkáváme nejen s pouhým průměrem, dokonce často i zřetelným brakem. Ještě štěstí, že to neplatí o soutěži, spjaté se slavnou osobností města pod Humprechtem na Jičínsku, s básníkem věčného mládí Fráňou Šrámkem. Snad by byl i on s letošním ročníkem soutěže, ale i festivalu spokojen...
Autor: Tomáš Hejzlar
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |