Zestárla a zemřela: jsem si však jist tím, že i v hrobě se má za děvčátko. Určitě je na svou smrt pyšná a považuje ji za smrt zvláštní. Je sice ochotna připustit, že je opravdu po smrti, ale jen proto, že jde o smrt zvláštní, k obyčejné by se nepřihlásila, zároveň ji ale odmítá: »Má smrt je provizorní, je to přechodný jev,« jako by říkala, a tváří se přitom jako postava z Gogola, Dostojevského nebo Kafky, »teď se tam někde nahoře dohadují, jak tuto nudnou záležitost vyřešit, aby všechno bylo jako dřív. Já ostatně znám pouze nepřetržitost: jsem to, co jsem byla. Můj údiv dokáže být bezmezný, neustále padám z višně, směji se a můj úžas je svěží jako dívenka.« (Zároveň však v hrobě bručí: »Já na žádné višně nelezu, stojím vždycky oběma nohama na zemi a nic mě neudiví, protože všechno vím předem.«
Že je to dvojakost? Ale kde: pouze hra, která mě dvě podoby. Laura Betti je z jednoho kusu, pevná jako zkamenělina. K této své vlastnosti se přimkla a nasadila si natrvalo na tvář masku blonďaté panenky na hraní (ale: já sice přiznávám tu masku i panenku na hraní, za ní se však ukrývá tragická Marlen i opravdová Garbo). Hodně lidí jí za jejího života povrchním odhadem přisoudilo provinční snahu kácet idoly. U ní ale nešlo pouze o sadismus děvčete z provincie, které se v Centru zabydleném idoly baví tím, že je uráží a kácí. V tomto jejím bolestném počínání byla potřeba být současně »tou« i »onou«, tou, která zbožňuje, i tou, která zbožňovaný idol poplivá, tou, která mýtus vytváří, i tou, která jej boří. Nebyla to ale dvojakost. Její hra byla jasná jak sluneční svit. Coby jeden z klíčových zákonů svého kodexu si pochopitelně uložila, že nebude nikdy v nikom budit lítost, jenže, jak si to zákon protikladů vyžaduje, lítost naopak budit chtěla a také se k tomu přiznávala. Neprobouzela ji však svým činem nebo situací, v níž se ocitla: pokaždé jen a jen přílišnou průhledností a nezáludností své hry. A tak právě skrze lítost, kterou budila, vycházela najevo její ušlechtilost: bylo v tom cosi hrdinského. Tento nekrolog je tudíž nekrologem hrdinky. Zbývá už jenom dodat, že byla velice duchaplná a také vynikající kuchařka.
PIER PAOLO PASOLINI
Tento fiktivní, rozmarný a přitom výstižný »nekrolog« Laury Betti napsal Pasolini v roce 1971. Vyšel v časopise Vogue. Za čtyři roky, v roce 1975, byl zavražděn na ostijské pláži nedaleko Říma a v roce 2004, v posledním červencovém dni, zemřela v Římě Laura Betti. Bylo jí sedmdesát let. Třiatřicet let Pasoliniho nekrolog zůstával žertem. Teď jím být přestal.
Laura Betti byla vloni v Praze hostem Febiofestu 2003, který uváděl Pasoliniho filmy. Byl uveden i její film o Pasolinim (»Natáčela jsem film a snila o slovech Pier Paola, přítomných v tom, co se ho už dávno netýká, v emfatické, mondénní a rozvrzané demokracii, ve falešné schopnosti všechno chápat i v nepříliš opatrné obhajobě upadlé kultury... upadlé, plazivé, vlezlé a ochotné usilovně a hltavě se asimilovat.«) Laura Betti byla v Praze nepohyblivá, nemocná a ochotná se za tuto nespravedlnost mstít urážkami udílenými namátkou na všechny strany, bez ohledu na postavení uráženého. Žárlivě i zde, při diskusi v Italském kulturním institutu i jinde, střežila »svého« Pasoliniho.
Seznámila se s ním někdy v roce 1958, kdy si jako jazzová zpěvačka recitálem »Giro a vuoto« dobývala proslulosti. Získala si ji Brechtovými a Weilovými songy, které doprovázena Římskou filharmonií v programu nazvaném Sedm smrtelných hříchů zpívala po celé Itálii. Hrála v Goldonim, ve hrách Artura Millera, Becketta a Pasoliniho, ve filmech Felliniho (Sladký život), Roselliniho (V Římě byla noc), Bertolucciho (Poslední tango v Paříži), bratrů Taviani atd. a v mnoha filmech Pasoliniho. Za své herecké výkony (filmů, v nichž hrála, je zhruba stovka) získala několik cen, vydala román Teta Veleta a knihu o Pasolinim, od roku 1980 byla ředitelkou Nadace Pier Paola Pasoliniho... Enzo Siciliano se v Pasoliniho biografii pokusil o její portrét: »Vlasy učesané do jakési platinové přilby, podmalované oči protažené ke spánkům, proslula zběsilými hádkami s kýmkoliv a kdekoliv i náhlými vášnivými vzplanutími. (...) Šokovala novináře, aby si získala jejich pozornost: střídala lichotky s urážkami.« K Pasolinimu přilnula jednou provždy, doprovázela jej k jeho početným procesům pro urážku mravopočestnosti, byla s to přestavovat ho jako svého manžela, v jejím bytě se u jejího stolu scházela římská intelektuální elita...
Lauru Betti jsem v Praze nedoprovázel nikam: nechávala se odvézt tam, kde ji chtěli mít. Shodli jsme se v pohledu na Pasoliniho (jeho antikapitalistická a antitržní literární i esejistická a režisérská angažovanost jej v Itálii vylučuje ze současného konzumního nakladatelského a kulturního kontextu) i na svět a to spolu s tím, že jsem se s Pasolinim několikrát setkal, možná způsobilo, že se mi dostalo daru jejích sympatií.
Na místo, kde byl Pasolini zavražděn, nechala umístit kamennou lavičku a u ní zasadila tři stromky. Lavička i stromky zakrátko zmizely. Coby svědek a účastník bouřlivých a angažovaných let šedesátých odchází i Laura Betti. Bere si je s sebou.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |