V tomto roce si připomínáme dvě významná výročí: 25. 7. 2004 uplynulo 75 let od narození a 13. 10. se završí 10 let od úmrtí významného ruského spisovatele, herce, scenáristy a režiséra - Vasilije Makaroviče Šukšina. Rodák z jižní Sibiře - z altajské vesnice Srostki - měl nelehké dětství, záhy mu umřel otec, ve 2. světové válce padl i jeho otčím a matka se s dětmi živila sama. Vasilij M. získal základní vzdělání ve vesnické sedmiletce, potom se učil na průmyslovce, ale v r. 1946 už vyrazil do světa a střídal různá zaměstnání - pracoval mj. jako soustružník, malíř pokojů, avšak stále se vzdělával. V této době začal psát básně a povídky. Po absolvování vojenské služby vystudoval večerně střední školu a získal maturitu. Poté pracoval jako učitel a dále jako ředitel této školy, která dnes nese jeho jméno. V r. 1954 se přihlásil ke studiu na filmové fakultě (VGIK), tehdy už psal prózy. Jedna jeho spolužačka prozradila, že když jel do Moskvy, vezl si kufr nabitý rukopisy. Proto "vtrhl do literatury jako vítr". V Moskvě musel kufr údajně odevzdat, aby ho psaní neodvádělo od studia. Ovšem - jak tvrdí autor doslovu ke knize Postskriptum Jaroslav Sekera - až do svého předčasného skonu při natáčení filmu Bojovali za vlast se rozhodoval, čemu dát přednost - psaní, nebo filmu.
Hrdiny jeho povídek byli obyčejní vesničtí lidé. Drobní podivínové, mudrci, trošku svérázní chlapíci, upřímní, poněkud naivní (viděno očima dnešního člověka). Šukšin sám byl vždycky otevřený, neměl rád faleš, mazané chytráky a mluvky. První knihu povídek vydal r. 1963 pod názvem Selskije žiteli (Vesničané). Začal v nich uvažovat nad rozdílem mezi vesnicí a městem, které na něho - vesnického "balíka" - kdysi působilo stísněným dojmem. Zkoumal, jak "rozkládá" původní vesnickou identitu a jak nad ní "vítězí". Život na vesnici se mění ("Vždyť sama pochází z vesnice taky!" se smutným úžasem pronesl Dmitrij. "Teď blázní. I děti otravuje, baba praštěná, jedno dítě tejrá s piánem, druhý přihlásila na krasobruslení. Člověku se zrovna srdce svírá, ale nemůže ani muknout, hned slyší nadávky" (z povídky Poděs). Její hlavní hrdina je typickým příkladem šukšinovského "čudaka", svérázného venkovského podivína, který se střetává s "moderním" světem, jenž pro jeho tradiční hodnoty nemá příliš pochopení). Po prvním souboru byly vydány další, kupř. Charakteri, Zemljaki, Tam v dali (česky pod názvy Charaktery a lásky, 1977; Milpardon, madam, 1981; Postskriptum, 1981).
Za jednu z nejzajímavějších a nejtypičtějších Šukšinových povídek lze považovat zhruba čtyřstránkové Postskriptum. Povídka má epistolární formu s krátkým úvodem a závěrečným komentářem vypravěče. Dopis prostého vesničana Michaila Děmina o pobytu v Petrohradě je psán živým hovorovým jazykem a vesnicky rozevlátým stylem, jemuž nechybí jemný humor. Pro příklad ocitujme jednu z nejoriginálnějších pasáží textu: "Ale z čeho jsem zůstal úplně paf, je okno. Okno přes celou stěnu. Nalevo visí taková kovová tyčka, ke které je přidělaná dřevěná tyčka. Když otočíš takovou zvláštní kuličkou doleva, tak se v pokoji setmí, a když s ní otočíš doprava, tak se zas udělá světlo. Všechno to dělají rolety." (str. 113) Ovšem na kolena před městem si tento lidový rozumbrada neklekne: "Byli jsme taky s Ivanem na tržišti, ale to je nic moc." (str. 116)
Zvláštní část Šukšinovy tvorby tvoří satirická díla, např. satirická novela pro divadlo Energičtí lidé. Zajímavým způsobem analyzuje problém rozkrádání státního majetku. Jedna z hlavních postav hry, Aristarch Petrovič Kuzkin, obhajuje jejich činnost slovy: "Každá rozvinutá společnost existuje díky iniciativě - energických lidí, rozumíš?" Stát jim musí dát - podle jeho mínění -za jejich záslužnou činnost prémii. Místo toho se ovšem objevuje milice. Během novely se obnažují charaktery všech energických lidí. Následující satirická povídka A po ránu se probudili se odehrává na záchytce (medvytrezvíteľ), není ukončena a zamýšlí se nad důvody opilství.
Významnou část jeho tvorby tvořily také scénáře k filmům, na nichž se podílel jako herec i jako režisér. Jako herec debutoval r. 1957. První film režíroval v r. 1964 pod názvem Živjot takoj páreň (čes. Znám jednoho chlapíka. Odehrává se na stavbě velkého sibiřského objektu. Potom natočil mj. Pečki-lavočki (čes. Třesky-plesky, 1972) a Kalina krasnaja (čes. Červená kalina, 1973). Druhý film pojednává o Jegorovi Prokudinovi, bývalém vězni, který se snažil po propuštění žít čestně, našel si práci v kolchoze, chtěl se oženit s Ljubou, svou "zaočnicí" neboli dopisovou přítelkyní, ale bývalí spoluvězni ho našli a pomstili se mu. Jeho osud byl určen. Šukšin několikrát hrál se svou manželkou - herečkou Lydií Fedosejevovou. Ve filmech se zabýval opět vztahem a závislostmi venkovského a městského způsobu života, objevováním nevšední a mimořádné osobnosti v lidech zdánlivě jednoduchých, prostých. Chtěl natočit film podle vlastního scénáře, podle svého románu Přišel jsem vám dát svobodu (kniha pojednává o slavném vůdci selského povstání ve středověkém Rusku) . Za originalitu své tvorby byl Šukšin oceněn několika významnými cenami, např. cenou Benátského lva.
Autor: Alena Volková
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)