Pátrat ve vlastní minulosti a trápit paměť vybavováním zážitků starých přes sedmdesát roků čeká každého pošetilce, pokud si zamanul sepsat, většinou zcela zbytečně, osobní životaběh byť jen v podstatných obrysech. Nejenže by každému z nás, generačních vrstevníků 20. století, sotva stačila tisícovka stran. I při snaze o stoprocentní záruku objektivity vůči sobě samému nás může zaskočit nenadálý objev dokumentu dobového svědectví, jež rozkolísá naše rádoby originál libé a malebné rozpomínání na mladistvé brázdění hřišť v modrobílém dresu, třpytkaření bolenů jako noha, studentská léta plná obrazů a zamilování; a to dost tvrdou korekturou!
   Také moje snaha líčit vlastní prožitky doby těsně po válce »osvobozeně idylicky« byla zprvu nadějně posílena a v důsledku vyvedena z iluzí nenadálým nálezem starého vojenského kufříku v pavučinách v nejzazším koutě půdy. Zašle lakovaný, dřevěný, s držadlem a jmenovkou brance, ukrýval už dávno zapomenuté památky na rušnou i tvrdou dobu padesátých let po překonání protektorátního traumatu a jeho vyznívání do euforie odvety ještě dlouho do prvních let nadějného míru.
   Hodně dopisů, skicáky a kresby z vojny; nejvíc výstřižků z dobového tisku tehdejších politických stran, nejstarší dokonce z Protektorátu. Mezi nimi krvavě červený útržek jednoho z tisíců plakátovaných ortelů nad popravenými jmenovci: šlo o tři rodiny dvanácti zastřelených strýců a bratranců z Terezínska za pomoc italským vojenským »zrádcům« na útěku z koncentráku. Za pouhé podání chleba zahynuli - s ženami a dětmi - pár týdnů před příjezdem Rudé armády! Já tehdy ten vyhlazovací ortel četl coby totaleinsatz-student v Praze u šraňků Dejvického nádraží, plný obav a děsu o vlastní rodiče na nedalekém Libochovicku; tam přišlo takto o život na šedesát vlastenců: důstojníků, sokolů, učitelů a v první řadě komunistů z levicově proslulé sklárny i sousedních vesniček!
   Nejspíš také proto jsem v kufříku našel i starý skicák s kresbou popravy německého primátora Prahy Pfitznera. Konala se jako veřejně přístupná na pankráckém náměstí. Ve zcela přeplněném »hledišti«, kde lidé, zejména ženy všech sociálních vrstev, čekaly okolo šibenice den a noc do rána, krátíce si čas pletením a štrikováním na domácích i skládacích židličkách. Přes celou Prahu - z Bubenče na Pankrác - jsem jel i já; dokonce se skicákem, fotit bylo zakázáno! Snad jsem čekal goyovské zážitky námětu smrti na otevřené scéně, leč bylo to divadlo spíš trapné: dočista bledý odsouzenec po přečtení rozsudku a při nasazování oprátky zasípal »Ich sterbe für Deutschland!«, ženské křičely »Vrahu! Zrůdo! Bestie!«, kat v elegantním černém mundúru ho dlaní umlčel do skřípnutí propadla. Viselec zrůžověl a poté zmodral, párkrát sebou napjatě škubal a ... bylo po všem. Také K. H. Frank při své pozdější »interní«, leč pro historii nafilmované a promítané popravě po sdělení, že prezident Beneš nevyhověl úředně podané žádosti o milost, stačil procedit »Ich scheise darauf!«, než mu nasadili oprátku... Poválečná doba byla - po přestálých hrůzách - vůči smrti a také popravám otrlá ještě dlouho do padesátých let...
   Kufřík skrýval stránky a zažloutlé útržky dobového tisku buď bojovně nabroušeného až do nekorektnosti, nebo politicky útočného dle stranickosti, jako je ten dnešní. Fotografie i články dštily zlobu se zaujatostí vůči soupeřům zprava zleva zejména v předúnorovém období, kdy vnitru, právu a spravedlnosti vládla Drtinova nársoc. strana na jedné a Noskovi komunisté na straně protilehlé. Tak třeba později tak lidsky a žensky jímavá oběť »rudého teroru« poslankyně M. Horáková získávala hlasy veřejnosti pro pravici coby důsledná a nelítostná stíhačka kolaborantů, zrádců a Němců proti gottwaldovsky změkčilým zásadám, že »není Němec jako Němec«. Tehdejší plamenná aktivistka a funkcionářka Svazu žen Národní fronty vedla delegaci za Benešem na Hrad se stížností, že jako prezident liknavě podepsal teprve 500 rozsudků smrti, ač jich mělo být desetkrát víc! Později, jako poslankyně, pomohla prosadit seškrtání seznamu 4000 pražských smíšených manželství, žadatelů o pardon před odsunem, na pouhých 450!
   Tady někde mohly vznikat fámy buď že je skrytou komunistkou, pomluvy, že původně hodlala vstoupit do KSČ, aby posílila zdecimované řady o 22 000 členů popravených za války. Což ona sama nikdy nevyvracela ani po vlně dohadů, že soudruhům nevyhovovala levičáckou zbrklostí! S mediálním osočováním tehdy musel počítat každý politik a ona navíc patřila, jako pohledná kořist kamer i veřejnosti, k nejsledovanějším. Což dosvědčovala i v mém kufříku dochovaná směsice novinových výstřižků, kde se nársoc »hvězda« často míhá na záběrech s významnými činiteli i po Únoru 1948. Podobně a zpočátku vůbec neporaženecky se bojovně angažují Zenklové, Peroutkové, Tigridi, Šrámkové, Hálové, Drtinové až po lidovkyni Koželuhovou, co za vládní krize hnala zmatené studenty do ulic pod heslem Totalita bude bita! Je nasnadě, že si ani lídři levice nebrali servítky, i když zdaleka nedosáhli pestrosti menažérie plátků dotovaných Západem bohatě téměř stejně jako dnes! Evrgrýnem pro ně tehdy bylo společnosti sugerované »zavraždění« Jana Masaryka, různá svědectví o »koncentráčnickém kápu« Zápotockém, špílce o »notoriku« Gottwaldovi a také o »zrádci« Benešovi, co zbaběle podepsal demisi opozičních ministrů a co víc: za války zosnoval velezrádné smlouvy s diktátorem Stalinem bez vědomí a proto vůli prozápadního národa! RP kontrovalo reportáží o lidoveckých ministrech zadržených před emigrací na záchodcích u Rakovníka či záhadou vražedných balíčků rozesílaných politikům pravice, jako vždy včas odhaleným a tudíž neúčinným...
   Neskrývanou radost z »perspektivy sebevyvraždění komunistů mezi sebou« nedokázaly skrýt ani pozdější komentáře poražené pravice, nyjící krokodýlími slzami nad osudem Reicinů, Slánských jaksi naoko, jsouce dočasně takříkajíc nad věcí.
   To já už byl výtvarníkem absolventem, ženatým zaměstnancem vojenského nakladatelství a také celodvouročním brancem základní služby na Slovensku. I z té doby jsem našel hodně kresbičkami provázených dopisů; ty eroticky tajnosnubné manželka ukládala před dětmi jinde, jiné se mi nechtělo číst.
   Ona to tenkrát, za studené války, nebyla žádná legrace. A už vůbec ne dnešní »zbytečná ztráta času«! Tvrdý ženijní výcvik vyžadoval zvládnout do roka přes třicet předmětů v učilištních kasárnách - bez vycházek - poblíž Dunaje a Váhu. Ctižádost dosáhnout důstojnických hodností vyžadovala plnit výcvik ve všech směrech na výtečnou. Za situace, kdy nám běžně vysílaní profi-diverzanti na bráně kasáren za Seredí podřezali kamaráda novináře z Ostravy, těsně před Vánoci vypálili tehdy největší slovenský cukrovar a druhou noc napadli vlak se surovinami na vývoz! Výcvik záklaďáků se dál za ztrát na životech i jiných mimořádek; buď minováním v závějích, překonáváním vodních toků mezi krami a ledovou tříští, anebo za libavského soustředění stovek tanků a samohybných děl i kaťuší. Již jako zralí a otrlí frekventanti jsme se posléze, Češi i Slováci, kamarádsky loučili slzami a chlapským objetím v bratrském svazku pod přísahou na celý život... Jistě v našich starých srdcích trvá i přes osidla Sametu! Dnešní erár a pochopitelně ročníky od revoltujících studentů na Národní po současné teenagery o obranu vlasti nestojí; jsou duchem »moderními Europany«. Oni nesmyslnou oběť »flákárny« považují za ztrátu času. Na obranné úkoly prý stačí pár profesionálů za tvrdou měnu! Pochybně vzniklý pohrobek Česko prý nemá význam bránit coby produkt dávno rozkradený a prodaný ve frcu movité eurocizině. Za Sametu nešli proti socialismu, ale za život »bez vojny a marxáku«.
   No prosím, budiž jim vyhověno! Starý kufřík jsem zavřel na petlici a vrátil na půdu. S vědomím, že daleko mocnější státy jako BRD, ČLR, Rusko vojenskou základní službu neruší. Naopak: zařazují přiměřeně i ženy, drží ve zbrani statisícové stavy. A hlavní ozbrojenec hraje falešnou hru o ropu, proč asi? Leč já patřím do starých struktur nepružného myšlení a víry. Patrně slepé, co nechápe, že nás nikdy nikdy neohrozí ze strachu před spojencem nejmocnějším, jímž se cítí být USA! Svatá prostoto! Nechtěl bych se dožít »drobných strategických přesunů« uvnitř EURO nerozborné aliance momentálního ručení, ani preventivních raketových úderů odkudkoli na případné u nás zřízené NATO základny u Písku, Žatce, Olomouce. Ty jsme prý měli, podle servilního čtenáře LN (23. 1. 2004) pana Strejcovského z Prahy, spojencům - jako Poláci - sami nabídnout! Existuje vůbec ten pán?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]