(Za Alenou Vrbovou)
V prvních týdnech roku, kdy se pomalu rozbíhala nejrůznější kulturní a literární setkání, jsme brzy začali mezi sebou postrádat tradiční a nepřehlédnutelnou jejich účastnici - Alenu Vrbovou. Věděli jsme, že »putuje« mezi pohořeleckým rynkem, respektive mezi domem na pohořeleckém rynku a mezi Mariánskými Lázněmi a že občas zavítá i na Plzeňsko. To jest, že »vandruje« mezi místy, kde se před léty trvale usídlila a mezi místy, v nichž působila jako lékařka či kde se narodila a vyrůstala. Až koncem jara přišla - opožděně - zpráva, že lékařka, básnířka, prozaička a překladatelka Alena vrbová 17. března 2004 zemřela. Nemohli jsme tomu uvěřit. Tak bolestně živé byly vzpomínky na Alenu Vrbovou zejména z posledních let. Poznali jsme ji jako člověka nesmírně činorodého, energického, tvůrčího. Sledovala a komentovala - často značně kriticky - dnešní dění společenské a kulturní. Vracela se - vůbec ne staromilsky - k prožitkům osobním i generačním z konce třicátých let, z časů válečných i poválečných. Schůzovala, diskutovala - a psala. Básně, texty prozaické, paměti. Udržovala kontakt s přáteli doma i v cizině, se čtenáři. V roce svých osmdesátin (narodila se 3. října 1919 ve Starém Plzenci) vydala v Curychu - s pomocí přátel - Fontánu di Trevi. Báseň - kantátu z roku 1961, v jejíchž verších vyjádřila, co ji tehdy, na rozhraní padesátých a šedesátých let, zneklidňovalo, nad čím přemýšlela a co neztratilo význam a aktuálnost ani na sklonku století. Nic ještě nekončí / Všechno začíná znova / Úsvit Křik kamelotů / Dnes zítra přeskakující hlas / Zachraňte všechny pevniny / Zachraňte naše duše / Zachraňte nás / tolik vod propadá hloubkou / Tolik vln římského času /SOS tonoucí koráb světa / signalizuje svou spásu...
V témže roce vydává, zprvu »samizdatem« (termín Aleny Vrbové), později i oficiálně Lásky nebeské, připsané Hradu Ischia. A v roce 2001, opět »samizdatem«, Měsíc nad Černobylem, malou drúzu z velkého letopočtu 27. 4. 1986. Vesměs texty, v nichž se vrací ke svým literárním láskám, k půlstoletí prožitému »tam u nás ve střední Evropě«, v nichž a jimiž oslovuje čtenáře »před prahem třetího tisíciletí«.
Její básnické a prozaické reflexe současnosti i historie - nezapomeňme, že je autorkou i několikasvazkové historické ságy - se vymykaly a vymykají konvenci, zaběhnutému úzu či do obliby přicházejícím interpretacím, schématům. Výběrem tématu, problémů, jejich zodpovídáním, akcenty. Neuměla psát a nepsala »běžně«. Její ženské protagonistky - na jejichž osudu se podepsaly dobové nepřízně, nesrovnalosti i nespravedlnosti - se nepoddávají tlakům doby. Naopak, střetávají se s nimi, čelí jim. Alice z Benátské (1975) vyjíždí v roce 1951 na »brigádu« do Itálie, aby tu - mimo jiné - studovala surrealismus, Camuse. »Vzpurná« vdova Dorota, majitelka jednoho z pohořeleckých domů, se nesrovná s katolickým náboženstvím, odolá nabídkám i pohrůžkám pánů premonstrátů a uchová si svou »kacířskou« víru. Vypravěčka příběhů ze starého Pohořelce pochválí knihovníka a básníka Antonína Sovu za tvrdohlavost, s níž připomene panu radnímu bídu chudých (víte vy, kolik skutečného hladu je kolem nás), za odvahu jít až do konce dnů s těmi, kdož se bouřili před radnicí. Poznamenává: V roce 1903 bude tento básník jmenován správcem městské čítárny. Něco mu přidají. Pramálo. O dva roky později už vtrhne do jeho veršů veliký světový průvan revolucí. Nebyla by to však Alena Vrbová, kdyby nedodala, že i na básníkova oponenta, pana radního, bude prostý lid z Pohořelce ještě po létech vzpomínat v dobrém... V Láskách nebeských se rentiérka Andrea vydává do Itálie, aby převzala dědictví po dávném příteli, literátovi, ctiteli Kierkegaarda a Sartra, který se uchytil na západ, a přiznává, že se nikdy úplně nevymanila z jeho vlivu. A stejně tak, že se nezpronevěřila ani toulavé volnosti svého mládí, které se v kádrových dotaznících říkávalo kosmopolitní.
To je Alena Vrbová, její cit a respekt před složitostí času i lidí. Zůstávala a zůstala svou. Nezpronevěřila se získaným poznatkům a zkušenostem ani postojům, které zastávala. Romantismu ani tajným dělnickým schůzkám školních let. Milovnice dálek a cestování touží zachytit - a zachycuje - příběhy, tváře, gesta, kraje i domy, které střeží a v nichž se zračí svébytnost národního bytí, ta lidská věčnost.
Autor: Hana Hrzalová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |