Pořad Otázky, jímž ČT 1 doprovází nedělní oběd svých věrných diváků, 22. srpna dojemně šuměl. Do telefonu šuměl poslanec Kořistka, na obrazovce šuměli další účastníci pořadu, další poslanec a ministr. Jeden se obával, že se bude čekat, až to vyšumí, druhý to zas vnímal tak, že to sice šumí a šumí, ale vyšumět se tomu nechce. Nebo tak nějak. Šuměli ochotně a na několikrát.
Existovávaly šumáky. Barevný písek se z papírového sáčku vysypal do sklenice vody a voda šuměla. Když došuměla, byla k pití. Některé děti si šumák sypaly rovnou do pusy, aby jim vyšuměl na jazyku, jazyk pak měl barvu šumáku. Takovou stopu však jazykový šumák na politických jazycích zjevně nezanechává. Čeština šumí, dokud nevyšumí beze stopy. Chuťové rozdíly jsou nepodstatné. Seznam těch různých »o tom to je« a »o tom to není« a tak podobně si laskavý čtenář u televizoru může pořídit sám. Tyto jazykové skvosty si příslušníci naší televizně-politické elity sice berou jeden druhému z úst, že ale jde o činnost tvůrčí, o tom nemůže být pochyb.
Tvůrčí jazyková činnost má dvě základní polohy a podoby, prózu a poezii. Slavný lingvista Roman Jakobson napsal, že próza je »ryzí metonymie« a poezie »ryzí metafora.« Ke které z nich přiřadit tvůrčí činnost zmíněné elity? Metonymie uvádí do vzájemné souvislosti dva výrazy z jednoho a téhož sémického pole, neboli výrazy významem na sobě závislé, zatímco metafora naopak dva výrazy z různých sémických polí konfrontuje a má je dokonce i k tomu, aby se navzájem prolnuly. Tak třeba výrokem »ten člověk je vlk« nepřisuzujeme jen vlastnosti vlka nějakému člověku, ale zároveň polidšťujeme vlka jako takového.
Většina oslňujících jazykových konstrukcí z obrazovky a parlamentu postrádá podmět (ono to šumí, signalizuje atd.), subjekt toho, co se děje a o čem je řeč. Asi jako kdyby neexistoval šumák, ale jen nápoj ze šumáku. Tento způsob sice ponechává podmět v nemetaforické absenci, zato však ale navyšuje (pozor: teď už se pouze navyšuje! Nezvyšuje!) metaforičnost výrazu. Kdo a co, to se vytrácí jako šumák ve vodě. Obvyklá metafora sice dokáže dejme tomu polidštit vlka, metafora šuměnková však dokáže vytěsnit z jazyka každý subjekt tak, že po něm nezbude ani šumění, natož stopa na jazyku, dokáže vlka odstranit.
Zkrátka, abychom si rovněž dopřáli nějakou tu metaforu, jako kdysi šuměly české hvozdy, šumí nyní kolektivní jazykový epos české politiky. V houštinách metafor však už cvrlikají a šveholí docela jiní ptáčci.
Autor: zrt
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |