Kdo si oblíbil duchaplné morality Roberta Fulghuma (Všechno, co potřebuji znát, Už hořela, Možná, možná ne) jistě neodolá sérii kvakerského pastora Philipa Gulleyho (1961), završené prózami s názvem VŠE MÁ SVŮJ PRAVÝ ČAS (Vyšehrad 2004, přeložila Michaela Ponocná, str. 155). Historie náboženské společnosti kvakerů se odvíjí z Anglie 17. století a její členové podporují neformální křesťanství zbavené kultu a svátostí a zasazují se o konkrétní pomoc, spravedlnost a toleranci.
Právě na té buduje autor své texty, jím mylně označené jako povídky, což je tvrdohlavě opakováno na obálce. Jde spíš o promluvy, zamyšlení a podobenství s akcentem příkladu, které mají pomáhat v orientaci v našem složitém světě. Gulley se nebojí, že bude nařčen z tezovitosti; ba naopak: důsledně vychází z třetí kapitoly starozákonní knihy Kazatel a jednotlivé konstanty (je čas plakat i smát se) zasazuje do současnosti. Ať už historické postavy nebo lidé z nejbližšího okolí mu posléze svým jednáním poslouží k úvaze a vyslovení vícevýznamového poselství. Sám Gulley připouští, že své příběhy poněkud opentlil, a my rádi dodáváme, že v zájmu shovívavosti, snášenlivosti a dobra, které poskytují částečnou záruku proti pocitům sklíčenosti a zmaru.
Autor využívá ironie i sebeironie, humorné nadsázky i úsměvného zlehčení. V jeho tvůrčím arzenálu nenajdeme jízlivost a vyhrocený sarkasmus.Pohádkovost situací se snoubí s pábitelstvím jednotlivých postav, s jasným přitakáním činorodosti a práci. Je rozkoš sledovat, s jakým fortelem dokáže Terry Bolton zhotovit dveře proti hmyzu, které se zavírají s hlasitým bouchnutím, hluboké uspokojení dokáže vyvolat historie shakerské houpací židle, výrobku prosté krásy, jenž byl zhotoven člověkem nikoli pro peníze, ale schopnému uvěřit, že by na židli mohl usednout anděl. Autor k tomu poznamenává: Příliš mnoho lidí pracuje jen pro peníze, což je běžná a hloupá chyba. Pro to, aby člověk zhotovil židli, existuje spousta pěkných motivů, ale zbohatnutí k nim nepatří.
Škoda, že si toto poučení nevzali k srdci pracovníci nakladatelství Vyšehrad, kteří v závěrečném reklamním spotu na autorovy knihy uvádějí počet v originále prodaných výtisků. Paradoxně tak směšují kvalitu, úspěch a prodejnost.
Odosobněnému byznysu s jediným cílem zbohatnout je věnována kapitola Čas roztrhávat s podtitulkem Ti, co předstírají. Autor s vtipem pranýřuje předplatitelské mechanismy, jejich manýry a ohlupující charakter. Skličující pohled na poslední věci člověka v éře bezohledného kapitalismu nabízí kapitola Čas umírání s podtitulkem O křesťanských pohřbech. Gulley k tomu podotýká: V Americe se stal z umírání velký byznys. Kdybych umíral, majitel pohřebního ústavu by byl tou poslední osobou, s níž bych chtěl trávit čas.
Hledáček pozornosti rozšířil autor v kapitole Čas boje s podtitulem Civilní obrana. Nejen čtenář znalý historie by z autorových slov usuzoval na dusnou atmosféru 50. let, ale prostým odpočtem vychází, že jde o léta šedesátá, bouřlivá, ale osvícená: Jako dítě jsem se trápil tím, že by Rusové mohli špatně mířit - že by mohli minout a zasáhnout naše město, místo aby vybombardovali továrnu na motory Allison Engine Company o třicet kilometrů dál na východ. Naučili mě totiž, že Rusové jsou bezbožní komunisté, kteří nás donutí, abychom zapřeli svou křesťanskou víru, jinak zemřeme.
Vskutku neškodná a roztomilá propaganda! I když se Philip Gulley vyhýbá konfrontaci "velkých dějin" s osudem obyčejného člověka, je zjevné, že právě jeho starosti a strasti jsou mu důvěrnější a bližší. Vyplatí se proto číst knížku Vše má svůj pravý čas s prodlevami, napřeskáčku, jako brevíř a nezištného rádce.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |