V literatuře českých knižních kuchařek nyní zazářila neobyčejná a graficky vkusně vybavená publikace z pera Petra Havla, Milana Hodíka a Pavla Landy VOJENSKÁ KUCHAŘKA totiž Kuchařská kniha c. a k. vojska se 178 recepty, mnoha vyobrazeními a s odbočkami až do současnosti. Vydalo ji nakladatelství Naše vojsko. A přestože dědička lidové armády - Armáda České republiky - prodala svou osvědčenou značku "NV" - jako se konečně zbavila mnoha jiných perel - tentokrát se nové nakladatelství vrátilo ke své skutečné tradici, k původní khaki košili.
Teprve při čtení knihy jsem si uvědomil otázku otázek: "Proč jsem na ten skvělý nápad nepřišel už dávno sám?" Ale záhy jsem si uvědomil, že vojenská kuchyň je samostatná vojenská kategorie, do níž je amatérům vstup zakázán. Určitými začátky jsem sice vybaven byl, před lety jsem psal článek do gastronomického časopisu o stravování vojenských kumpanií v bitvě u Slavkova. Zvěděl jsem, že útočící strany vybíraly po vesnicích tzv. desátky a o jídlo neměly nouzi. Ve zmíněné vojenské kuchařce je však o poznání víc. Například se lze dozvědět, že Ministerstvo obrany USA vydalo CD-ROM obsahující 1300 receptů na přípravu jídel a nápojů, které berou ohled i na vegetariány a respektují fakt, že v amerických ozbrojených silách jsou vyznavači 285 náboženství. Naši dědové a pradědové si ve vzpomínce na hladový žaludek při zpěvu Pochodu Radeckého (Radetzky-Marsch) hrdě vyzpěvovali: "Radecký, Radecký, to byl velkej pán, chleba rozdal vojákům, maso sežral sám."
Zvyklosti se však měnily. Hromadné stravování vojáků se zrodilo až velmi pozdě, někdy před 1. světovou válkou. Do té doby se každý musel starat o jídlo a o jeho přípravu sám. K tomu dostával nejnutnější nádobí a pomůcky. V roce 1758 patřily k výstrojním součástem polní láhev s řemenem, kotlík a kastrol z mědi. Jak šel čas, všechno se zdokonalovalo, objevily se jídelní misky (ešusy), várnice, polní kuchyně, pekárny, mašiny na suchary, konzervy, jídelny pro mužstvo a důstojníky. Vznikaly předpisy, zpracované do nejmenších podrobností. Již v 17. století platila pro vojenské regimenty strohá nařízení, určená důstojníkům pro jejich účast na panských recepcích a hodokvasech: "Přicházet s nablýskanou zbrojí, čistým kabátem a botami, a střízliví. Nehrabat se rukou v míse a ohryzané kosti neházet za stůl. Neolizovat si prsty, neplivat na talíř nebo smrkat do ubrusu. Nechlastat jako dobytek, tedy tak, aby se spadlo ze židle nebo nemohlo chodit rovně." Směrnice například přikazovaly že "kotlíky a okrouhlé lahve (kastroly) čistějí se popelem, nádoby kuchyňské k vaření, které jsou ze železného plechu vyrobeny, pak šálky na jídlo omývají se teplou vodou a osušujou hadříkem."
Vojenská kuchařka - Kuchařská kniha c. a k. vojska je podnětná a uspokojí zejména ty, kdo se chtějí vžít do historie. Pokud jde o recepty, není jich příliš, avšak odpovídají vojenskému myšlení. Ještě v předpisech Československé armády z roku 1921 byla zvláštní kapitola o vodových polévkách (falešných polévkách). Pro uvaření silné válečné polévky se nedoporučovalo maso příliš prát ve vodě (pouze otřít od bláta, písku a jiných nečistot), neboť by ztratilo na síle. Vojáci nebyli ochuzeni ani o laskominy. V recepturách se nacházejí náměty na přípravu bezmasých jídel jakými jsou kynuté knedlíky s mákem, s povidly, tvarohem, škubánky z brambor (Kartoffelsterz), jídla do kasárenské kuchyně i do pole. Neškodí připomenout, že nejúčinnějším vojenským trestem byl tolik obávaný přikázaný půst.
Vojenská kuchařka, která se nyní objevila na knižních pultech, je knihou nostalgickou. Zřejmě navždycky totiž končí doba vojenského stravování. Budoucí profesionální Armáda České republiky již počítá podle vojenských pánů s mimorezortním způsobem stravování. Vše prý bude záležet podle slov odpovědných generálů na tom, "aby byly správně nastaveny smlouvy."
Ocituji poslední řádky vzpomenuté knihy. Jsou nadmíru výmluvné a přesvědčivé a také docela úsměvné:
"Konec vojenských kuchařů je doslova přede dveřmi. Ale to není všechno. Prababičky, jak mnohé nasvědčuje, už nebudou moci říkat svým malým pravnukům: 'Když nebudeš dojídat, na vojně tě zabijou!' Mrňousové už vědí, že na vojnu nepůjdou."
Ještě moje maminka mi při neodstranitelném odporu a nechuti ke krupičné kaši říkávala: "Válku, Hitlera, koncentrák na vás! Oni by vás tam naučili pořádně jíst a dojídat!"
Jak to však bude s našimi pravnoučaty? Mám strach, že až se jako smluvně najatí žoldáci budou vracet z bezpočetných zahraničních misí, nebudou již vůbec myslet na vojenský žaludek. Postarají se o ně početné týmy psychologů, aby se ani u nich neprojevil stresový nebo návratový syndrom. Ten prý by je mohl uvést do těžkých depresí, dokonce k rozvratům rodin nebo, nedej bože, na scestí.
Nač potom nějaké vojenské kuchařky a recepty? Ty už budou znít ve srovnání s dneškem jako úplná pohádka, jakou nás krmili bojovníci od Solferina nebo z Piavy.
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |