Dvojitý nelson byrokracie
aneb Řecko-římský zápas bez pravidel
Legendární český Herkules Gustav Frištenský u nás nemá muzeum a přitom by ho mohl mít v Litovli, kde prožil podstatnou část svého života a kde také v roce 1957 zemřel a je pochován na místním hřbitově. O otevření muzea usiluje litovelská radnice a rodina nejslavnějšího českého zápasníka. Brání jim v tom pražská byrokracie.
O snaze vybudovat toto muzeum v rekonstruovaném domě ze 14. století na náměstí v Litovli a o překážkách, které někteří úředníci v Praze bohulibému úmyslu kladou, jsme se dověděli krátce po tom, co v Obrysu-Kmeni vyšla recenze životopisu siláka, který ještě v padesáti letech dokázal vybojovat titul profesionálního mistra světa v řecko-římském zápase (Břetislav Ditrych, S pozdravem Síle zdar Gustav Frištenský, vydal Knižní klub).
Jedno Frištenského muzeum v Litovli, v oněch hanáckých Benátkách, již bylo. Až do zápasníkovy smrti sídlilo v jeho vile na břehu jednoho z mnoha ramen řeky Moravy. Soustřeďovalo velké množství pohárů, medailí, dopisů, diplomů a dokumentů ze zápasníkovy bohaté sportovní kariéry, ale nechyběly v něm ani doklady o Frištenského vztahu s nejznámějšími umělci. Mezi jeho přátele např. patřili francouzský básník Guillaume Apollinaire, sochař Auguste Rodin, kapelník František Kmoch, houslový virtuos Jan Kubelík, autor detektivek Emil Vachek, cestovatel Enrique Stanko Vráz, kreslíř Ondřej Sekora a spisovatel Alois Jirásek. Životním kamarádem Frištenského pak byl autor Slezských písní Petr Bezruč, který druhou polovinu života nežil ve Slezsku, ale právě na Hané.
Frištenského muzeum by tedy i dnes, téměř půl století po zápasníkově smrti, podávalo široký obraz nejen ojedinělého sportovního fenoménu (každá lepší posilovna v USA nese jeho jméno, které se v zámoří stalo synonymem ušlechtilé fyzické síly), ale také mimořádně vzácné vzájemnosti mistra tělesné kultury a mistrů kultury duchovní.
Všechny Frištenského cennosti byly po jeho smrti protokolárně sepsány státním notářem Dr. Antonínem Stadníkem za přítomnosti zápasníkova bratra Františka a dosud žijícího synovce Miroslava Frištenského a z Litovle odvezeny 14. května 1957 do Prahy. Pečlivě vypracovaný protokol obsahoval více než stovku položek, např. diplom z Rotterdamu, kde Frištenský v roce 1903 vyhrál titul mistra Evropy, záslužný kříž za odboj (Frištenský byl aktivním antifašistou, hitlerovci ho zatkli a věznili), olejomalbu s osobním věnováním Aloise Jiráska, obraz Frištenského v jeho filmové roli kata Mydláře, ale také činky a kovadlinu.
V notářském zápise je výslovně uvedeno, že "muzeum G. Frištenského se nachází v přízemí domu čís. 141 v Litovli, Nábřeží a bylo dne 8. dubna 1957 zapečetěno státním notářstvím v Litovli. Státní notář, Dr. Antonín Stadník, když zjistil, že pečeť na dveřích vedoucích do musea, jest neporušená, otevřel museum a nato pořídil soupis všech trofejí a předmětů".
Jako "předmět jednání s pozůstalou rodinou Gustava Frištenského" státní notář výslovně uvedl, že jde o "předání předmětů domácího musea Gustava Frištenského do prozatimní úschovy státního musea".
Hybnou silou obnovy muzea v Litovli nyní je Mgr. Zdenka Frištenská, zápasníkova praneteř, dcera Gustavova synovce Miroslava Frištenského, posledního žijícího svědka státní likvidace soukromého muzea v roce 1957. Když se vracejí jiné majetky, proč by naše rodina nemohla získat zpět medaile, poháry, diplomy, korespondenci a činky svého nejslavnějšího člena, řekla si a s vervou rodu Frištenských vlastní vstoupila na žíněnku, aniž tušila, že ji čeká nikoli řecko-římský zápas podle pravidel, ale podle hesla "chyť jak můžeš".
Nejdříve napsala žádost o zapůjčení exponátů do Tyršova muzea tělesné výchovy a sportu v Praze, kde vše, co bylo z Frištenského domu v Litovli odvezeno, nakonec skončilo. Argumentovala úsudkem, že vyhovění její žádosti by "přispělo nejen k uchování sportovních vzpomínek na tohoto sportovce, ale i k rozvoji kulturního a turistického ruchu našeho regionu".
Odpověď z Prahy nepřišla. Po telefonickém připomenutí se dozvěděla, že její dopis v Tyršově domě na Malé Straně nemohou najít. Žádost o zapůjčení exponátů poslal rovněž Městský úřad v Litovli a vedoucí odboru školství, kultury a sportu Mgr. Svatopluk Vlk slíbil, že litovelská radnice je "ochotna pomoci s balením a přípravou převozu i převozem samotným".
Až s datem 22. října 2002 se odpovědi dočkala. Dr. Květoslava Štursová, tehdejší vedoucí Tyršova muzea, které bylo součástí Národního muzea, žádost zamítla. Popřela, že Tyršovo muzeum pozůstalost po Gustavu Frištenském získalo pouze k "prozatímní úschově", jak uváděl notářský protokol z roku 1957. Podle ní bylo "výslovným přáním Gustava Frištenského", aby jeho sbírky skončily v Praze a vše proto je "majetkem Národního muzea v Praze, nikoli zápůjčkou ze soukromé sbírky či z muzea v Litovli". Půjčit cokoli do nově zřizovaného muzea Dr. Štursová odmítla s tím, že "Národní muzeum v Praze podle svých směrnic neposkytuje dlouhodobé zápůjčky" a že "sbírky takového významu, jakou je pozůstalost G. Frištenského, bychom v žádném případě nezapůjčili do povodňové oblasti", neboť - jak přiznala - "my sami máme dnes velmi trpkou zkušenost z vlastních zničených sbírek v přízemí depozitáře v Terezíně". Repliku z Litovle, že město po záplavě v roce 1997 vybudovalo systém protipovodňové ochrany, který již nedovolí zopakovat řádění vodního živlu, a slib, že Frištenského muzeum bude sídlit v 1. poschodí, nebyla vzata v potaz.
Dr. Štursová má pravdu, že Gustav Frištenský v listopadu 1952, tedy 4,5 roků před svou smrtí, nabízel své cennosti. Prof. Grussovi napsal: "Sděluji Vám, že mám takové domácí sportovní museum mých trofejí z celoživotní mé činnosti z doby amatérské i profesionální... Slyšel jsem, že v Praze budujete anebo budete zařizovat zemské sportovní museum. Domnívám se, že by snad byly moje trofeje a všechno, co k tomu patří, knihy, obrazy, alba, korespondence, pro sportovní museum vhodné. Prosím, napište mi nějakou zprávu k mé otázce". Také v druhém dopise Frištenský žádá o informace o plánech na vybudování sportovního muzea v Praze: "Rád bych o tom něco věděl a myslím, že bych mohl pro takové museum poskytnout mnoho věcí z mé bohaté zápasnické dráhy. Mám již takové sportovní museum v bytě a mívám dost návštěvníků. Prosím, pošlete mi nějaké informace".
Na tyto dopisy mistr Evropy a světa nikdy nedostal odpověď, ale Dr. Štursová je přesto považovala za bernou minci, proč rodina nemá žádný nárok, aby věci předané státu notářským zápisem do "prozatímní úschovy" získala zpět nebo si je mohla alespoň půjčit.
Nad zamítavou odpovědí Květoslavy Štursové si Zdenka Frištenská písemně povzdechla, že věci po jejím prastrýci leží uschovány před zraky veřejnosti v depozitářích, zatímco by mohly být v Litovli vystaveny: "U vás v současné době není dostatek prostoru pro prezentaci Gustava Frištenského, jak jsem se osobně přesvědčila letos v létě při návštěvě Tyršova muzea. My zde, v Litovli, v místě jeho bydliště, tyto prostory nyní máme a chceme je k tomuto účelu využít". Praneteř zápasníka argumentuje, že její prastrýc si muzeum v Litovli zaslouží nejen proto, že tam žil, trénoval, odtud vyjížděl do celého světa a sem se s vavříny vracel, ale také proto, že dal peníze na stavbu české školy v nedalekých Lužicích a finančně podpořil obnovu "hanáckých Lidic", fašisty vypáleného Javoříčka.
Z Prahy přišla odpověď, ve které byla vlídná a šlechetná bojovnice za obnovu muzea Gustava Frištenského v Litovli dost arogantně poučena, že jediné, co jí bude v Praze s rodinným dědictvím dovoleno udělat, je "za určitý poplatek zhotovit fotokopie z našeho fotoarchívu a listinného archívu". Když Zd. Frištenská do Prahy přijede, zaplatí v muzeu za jednu xerokopii více než 10 korun, protože zkopírovat rodinné dokumenty naproti přes ulici desetkrát levněji jí nedovolí. Z již citované písemné odpovědi se navíc dozvídá, že Tyršovo muzeum v jejím dopise z 15. listopadu 2002 shledalo pouze neustále se opakující invektivy. V žádném dopise Zd. Frištenské jsme ovšem ani sebemenší náznak invektivy nenašli, vždy jen slušně a pokorně prosila o zapůjčení věcí. Zato jsme poznali korespondenčně štábní kulturu ředitelky Tyršova muzea, tehdy stále ještě pobočky Národního muzea; dopisy neopatřovala ani domicilem, ani je nedatovala.
Pointa příběhu byla napsána podle literárních zákonů novely. Tyršovo muzeum tak dlouho odmítalo alespoň zapůjčit neoprávněně získané exponáty, až bylo zrušeno. Aby se to nepletlo, zaniklo u příležitosti 50. výročí svého založení, protože nemělo na vysokou činži, kterou mu vypočetli Tyršovi dědicové z občanského sdružení Sokol!
V Litovli vycítili šanci a napsali řediteli Národního muzea. Starosta města MVDr. Vojtěch Grézl a Mgr. Zdenka Frištenská za rodinu Frištenských upozornili na nezákonnost, která vládne od roku 1957, kdy bylo proti vůli dědiců celé soukromé muzeum v Litovli naloženo na nákladní automobil a odvezeno do Prahy: "Tímto činem komunistický stát svévolně zabavil soukromý majetek rodiny Frištenských a bez jakéhokoli úředního aktu jej převzal do své dispozice. Tento protiprávní stav trvá až do dnešního dne". Argumentují tím, že Gustav Frištenský si přál, aby jeho unikátní sbírka byla přístupná široké veřejnosti a působila motivačně a výchovně na mladou generaci. Jeho přání však nyní plněno není, neboť Tyršovo muzeum bylo zrušeno a sbírky byly odvezeny do depozitáře v Terezíně. Zápasníkova pozůstalost tedy leží v depozitáři, který v roce 2002 zatopila Ohře, zatímco jedním z argumentů, proč věci nemohou jít do Litovle, bylo, že se tam z břehů vylila Morava v roce 1997!
"Za této situace se cítíme povinni hájit odkaz Gustava Frištenského a požadovat zpřístupnění sbírek široké veřejnosti. Protože Národní muzeum nyní nemá tuto možnost, navrhujeme převedení sbírek do Muzea města Litovel, tj. do místa těsně spojeného s životem Gustava Frištenského. Velmi bychom ocenili rozhodnutí o přemístění sbírek a vytvořili bychom pro jejich prezentaci co nejlepší materiální i personální podmínky," končí svůj dopis starosta Litovle Vojtěch Grézl a Zdenka Frištenská.
Ředitel Národního muzea PhDr. Michal Lukeš odepisuje, že převedení sportovních trofejí a sbírkových předmětů po Gustavu Frištenském "shledávám za současné situace právně nemožným, nehledě na to, že osobně si myslím, že tento akt by ani nebyl ku prospěchu celé věci, tedy zachování památky na jednoho z našich největších sportovců pro budoucnost". Rodinu Frištenských odkazuje na to, aby - pokud je jako zákonný dědic přesvědčena, že jí byl majetek odebrán protiprávně, uplatnila restituční nárok dle platných zákonů. A dodává, že "na sportovní sbírky Národního muzea není možné nazírat jako na konvolut jednotlivých předmětů, ale je nutné je vnímat jako unikátní a jedinečnou sbírku a pokud by v této sbírce chybělo zastoupení právě G. Frištenského, považoval bych to za velikou škodu, ne pro Národní muzeum, ale pro celou naši vlast". Jinak řečeno, vlast je bohatá a nepřichází zkrátka, když trofeje Frištenského jsou trvale zatlučeny v nepřístupných bednách v Terezíně, ale byla by poškozena jejich trvalým vystavením v Litovli. Pan ředitel Lukeš si ještě neodpustil frázi, že "Národní muzeum má snahu i poslání podporovat a pomáhat rozvoji muzejnictví ve všech regionech naší vlasti".
Zdenka Frištenská mezi tím vyhrála výběrové řízení na funkci organizační pracovnice Městského muzea v Litovli a z této nové pozice 15. listopadu 2003 ještě jednou žádá Národní muzeum o "zapůjčení exponátů po sportovci Gustavu Frištenském za účelem zřízení dlouhodobé expozice v Městském muzeu v Litovli". Přikládá seznam věcí, které by si muzeum chtělo zapůjčit, kromě trofejí, pohárů stuh a medailí také obrazy, které Frištenskému věnovali Petr Bezruč a Alois Jirásek. Sděluje, že v oknech muzea jsou mříže a funguje elektronický bezdrátový zabezpečovací systém, vitríny střeží bezdrátový magnetický spínač a celá budova je připojena na policejní pult centrální ochrany města. Na tento dopis nepřichází téměř rok odpověď ani přesto, že mezitím ministr kultury Pavel Dostál starostovi města Litovel píše: "Velmi dobře rozumím Vaší snaze o připomenutí slavného litovelského rodáka Gustava Frištenského výstavou či expozicí v nově upraveném litovelském muzeu, proto také chápu Váš úmysl získat pro takovou výstavu autentické doklady o této významné osobnosti českého sportu". Pavel Dostál soudí, že "bylo by jistě možné některé doklady na výstavu litovelskému muzeu zapůjčit, pokud v něm budou vytvořeny podmínky pro ochranu a bezpečnost exponátů". Ministr dopis starostovi Litovle končí vírou, že se "podaří expozici o Gustavu Frištenském připravit".
Obdobně Pavel Dostál odepisuje Zdeně Frištenské: "Zpřístupnění vybraných dokladů, vztahujících se ke Gustavu Frištenskému, v Litovli, pakliže tam k tomu budou vytvořeny odpovídající podmínky, lze řešit formou dlouhodobé zápůjčky". Dopis končí slovy: "Vážená paní magistro, děkuji Vám za Váš zájem o osud muzejních sbírek se sportovní tématikou a ujišťuji Vás, že tento zájem sdílím".
Na břehu Moravy v Litovli svitla naděje, že ledy na Vltavě se hnuly. Dne 10. června 2003 ředitelka Historického muzea Národního muzea, pod nějž sbírky ze zaniklého Tyršova muzea tělesné výchovy a sportu přešly, Zdenku Frištenskou ujišťuje vlastní vírou, že "Vaše snaha o připomenutí takové osobnosti, kterou Gustav Frištenský byl, bude dovedena k úspěšnému konci a výstava u Vás bude jistě zahájena".
Happyend se však nekoná. Jedenáctého září 2004 v Litovli sice v rámci Dne evropského dědictví otevírají městské muzeum, ale bez expozice o Gustavu Frištenském.
Za slavných časů tohoto Herkula a rytíře zápasnických žíněnek komentátoři v arénách vyvolávali, že "siláci se budou porážet", noviny psaly na titulních stranách o "matchi", v němž byly "probrány nejlepší chvaty a záludy" a jásaly, že Frištenský unikl svému protivníkovi "krásnou pirouetou".
Chvaty a záludy pražské byrokracie, která má raději trofeje Frištenského uschované v bednách v Terezíně než důstojně vystavené ve vitrínách Litovli, jsou tak silné, že dědicové Frištenského a Město Litovel ze svalnatého sevření chvatem dvojitý nelson zřejmě nemají šanci uniknout. Snad jenom soudní žalobou na stát, jak jim poradil ředitel státního Národního muzea.
Tisíce nejcennějších obrazů ze zámků a galerií získali snadno zpět potomci původních majitelů, většinou z řad šlechty. Jen vrácení trofejí, činek a olejomaleb, které českému plebejci darovali Petr Bezruč a Alois Jirásek, a které stát v roce 1957 z moci úřední dočasně převzal, stále nejsou vráceny oprávněným dědicům, ani v souladu s jejich vůlí nesmí být vystaveny v muzeu v Litovli.
Přes dům, v němž zápasník čtyřicet let žil a v němž bylo do roku 1957 jeho soukromé muzeum, se na prahu letošního léta přehnalo tornádo a odneslo střechu. Obnažené krovy už Frištenští zakryli. Jen jizvy ze stále neukončené "prozatímní úschovy" jejich dědictví zůstanou otevřeny tak dlouho, dokud se z památek po Gustavovi nebudou moci těšit všichni, kdo do města jeho zápasnického srdce přijedou.
Autor: Ivo Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |