(13. října uplynulo deset let od smrti Jiřího Hájka)
   Všelijakému jubilování se už pár let snažím vyhýbat jak čert kříži, na němž je předem přibit každý pokus o kritičtější přístup; jen hrubiáni se neváhají připlést do davu gratulantů a mezi lahve šampaňského strčit litřík jedu anebo sedmičku žluči. Ale občas i čert musí ke křížku, to když si uvědomí, že má k jubilantovi nějaký dluh. A ten mám k někdejšímu šéfredaktorovi Plamene Jiřímu Hájkovi už čtyřicet let.
   Stalo se roku 1962 toto: v Hostu do domu vyšla recenze na první knížku Ludmily Romportlové a její pisatel autorku setřel za to, že jako by nevěřila přesvědčivosti svých povídek, zveršovala myšlenky a pointy do nich uložené a umístila ty verše jako motta. Recenzent se ťal: nejenže nepoznal, že ta motta si nezveršovala autorka sama, že jsou to citáty z básni dokonce dvanácti současných českých básníků (mj. Závady, Mikuláška, Šotoly a Milana Kundery), ale dokonce hnán katovskou slepotou přehlédl, že na konci recenzované knihy je o tom poznámka s vyjmenováním citovaných autorů. Značka -zl- se v Plameni 9/1969 této botě zcela právem zle vysmála, ale přitom prostoduše (a se stejnou zbrklostí, s jakou si podal recenzent Romportlovou) adresovala výsměch na mou adresu, a to ve smyslu: hleďme, chvalně známému kritikovi, který má smělost nebo drzost psát pořád o poezii, není povědomý jediný verš z citovaných básníků. Recenze totiž byla podepsána iniciálami, jichž jsem užíval v týdeníku Kultura, a autora glosy nenapadlo, že M. B. v Hostu je zvrácený, totiž inverzní monogram samého šéfredaktora. Užíval šifry, jako kdyby se po maďarsku nebo po šikovatelsku jmenoval Macák Bohumír.
   Poprosil jsem redakci Hosta, aby uveřejnili dvouřádkové sdělení, že autorem té oprávněně zesměšněné recenze nejsem já; nežádal jsem, aby se k autorství boty přiznal výslovně její švec. Žádná odpověď. Že by redaktoři (Mikulášek, Uhde) nenašli odvahu mé sdělení ani prosadit, ani odmítnout? Napsal jsem přímo Macákovi Bohumírovi, který se ke mně do té doby vždy choval s jakousi otcovskou benevolencí slušně a ochotně tiskl mé článečky, recenze a glosy. Žádná odpověď. Octli jsme se oba na jakési konferenci o literatuře na jednom slovenském zámku. Pokusil jsem se tam s ním promluvit. Unikal mi v labyrintu zámeckých chodeb a schodišť jak nepolapitelný Fantomas. Věděl, oč jde.
   V nouzi nejvyšší, těžce nesa, že ostuda ulpí na mně, neozvu-li se, poslal jsem své prohlášení, že nejsem autorem ostudné recenze, šéfredaktorovi Plamene Hájkovi. Moc jsem si od toho nesliboval. Tři roky předtím jsem zdvořile odmítl nabídku vstoupit do redakce jeho Plamene za mzdu, o jaké se mi tehdy ani nesnilo; to tak, říkal jsem si, to bych dopadl, kritik v redakci, kterou vede starší kritik! Navíc kritik, který za jeden z nejvýznamnějších činů české literatury má vzácnou knihu Františky Pecháčkové! Máme jiné lásky! Navíc: bude šéfredaktor ochoten přiznat, že glosa v jeho měsíčníku střelila dokonale vedle? A nezapracuje šéfredaktorská kolegialita? Jak Plamen, tak i Host byly časopisy téhož Svazu československých spisovatelů.
   Mé prohlášení, že o Romportlové jsem pod šifrou M. B. nepsal já, objevilo se bez průtahů v nejbližším čísle Plamene i s jízlivou pointou, že to jistě ráda potvrdí i redakce Hosta do domu. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Ale když vyšel Žert a Jiří Hájek si bůhvíproč myslel, že o něm napíšu velmi kriticky, požádal mě o recenzi. Napsal jsem místo ní nadšený rozbor, který pak Milan Kundera ve svém L'art du roman označí za (pro něho) objevný. Jiřímu Hájkovi nebyla má stať po chuti. Ale otiskl ji bez mrknutí oka.
   To byl Jiří Hájek. Po čase jsem mu poděkoval z očí do čí. Dnes konečně veřejně.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]