VŮNĚ MANDLÍ je název sbírky povídek, vydané letos nakladatelstvím Labyrint, představující pražskou německo-židovskou spisovatelku Lenku Reinerovou (r. 1916) v jakési vývojové perspektivě. Reinerová píše německy, ale své povídky překládá do češtiny (některé z nich i O. Walló) a navazuje na tradice česko-německo-židovské spolupráce v době meziválečné, ale - v menším rozsahu a ve změněných podmínkách - i poválečné.
Soubor povídek patří umělecky k tomu lepšímu, co bylo v posledních letech vydáno, přestože poslední dvě prózy jsou datovány rokem 1996. Je jim vlastní moudrý nadhled, vědoucí smutek, neschopnost nenávisti, cit pro detail a humanistické a sociální cítění. Rehabilitují pojem hrdiny ve fučíkovském smyslu slova, tedy jako toho, kdo udělá v dané chvíli to, co udělat musí, a neptá se na výhody. Jejich hlavním pramenem jsou autorčiny dramatické, místy absurdní životní zkušenosti, zážitky, pozorování a hodnocení, jimiž je životní materie dána jakoby bezprostředně, autenticky, jak to známe z reportáží, přitom s nadhledem a estetickým, emotivně lyrickým a etickým taktem. Svazek je ucelený, nejstarší povídka byla napsána po vypálení Lidic v červnu 1942 v Mexiku (vyšla tiskem "německy, španělsky a anglicky", jak stojí v ediční poznámce) a možná trochu bezděčně ukazuje kontinuitu české literatury posledních padesáti let (autorčiným knižním debutem byla česky psaná kniha Hranice uzavřeny z roku 1956). Cestu od reliéfně pojatého příběhu s jednoznačným etickým vyústěním přes funkční využití podtextu a náznaku až k literatuře s výrazným autentizačním záměrem a svého druhu dokumentární funkcí.
Nejcennějšími povídkami svazku jsou, podle mého názoru, próza nazvaná Na cestě s Franzem Schubertem, líčící pocity, prožitky a myšlenky židovky, která se v rychlíkovém kupé setkává s bývalým příslušníkem SS, mužem to zdvořilým a sebejistým, se sebou samým spokojeným, cítícím se stále jako příslušník elity hrdé na "naše tažení". Jakoby objektivní záznam rozhovorů kontrastuje se vzpomínkami a reflexemi vypravěčky, která promluví až těsně před vystoupením z vlaku. Povídka Šedé vlče nás zavádí do prostředí utečenců v Maroku a vyznívá jako nutnost bojovat se strachem, apatií a odevzdanosti osudu: "Šedé vlče osamělost, opuštěnost a van prázdné pochybnosti. Však běda, zavíráme-li oči před tímto beztvarým tvorem! Musíme se ho snažit poznat, vyloupnout z té neurčitosti bez obrysu a kontur, neboť jen tak od nás odvrátí svůj ochromující pohled a rozplyne se v nicotu, ze které přišel." (s. 57). Jiná próza, Pták zrána, vypráví příběh z prostředí francouzské věznice a líčí zastrašování a psychické ponižování uvězněných žen. Povídka Sklo a porcelán líčí reakce lidí na nespravedlnost a rovněž kolektivní solidaritu, vyprovokovanou hrdinným vystoupením mladé ženy se "špatným" kádrovým profilem. Výraznější konfesijní charakter má povídka Na ulici ani noha, vpravdě smutný a v ničem lichotivý obraz restauračních Čech s průhledy do minulosti, zvláště z doby a do doby holocaustu; umělecky nejcennější povídka svazku. Stranou pozornosti by neměla zůstat ani povídka poslední nazvaná Vůně mandlí, pirátský šátek a zelené kruhy, jež nás zavádí do Piešťan počátku 70. let a projevuje značný smysl pro slovenskou národní povahu a specifičnost, reprezentovanou třemi nesporně originálními, lidovými postavami. Čeština povídek je velmi čistá, jisté odchylky od běžných českých frazeologismů nebo vazeb je možné chápat jako ozvláštnění literární výpovědi či motivický záměr.
Povídky Lenky Reinerové nezapřou motivy a postupy reportážní, konfesijní, esejistické. Jako červená nit se jimi vine víra v lidskou důstojnost, nutnost zápasu o její zachování, potřeba překonat vlastní strach, jakési "mříže v hlavě". Silným sociálním a humanistickým cítěním, antifašismem, diferencovaným historickým vědomím a citem pro spravedlnost a solidaritu lidí je blízká literární levici v širším slova smyslu.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |