Už je to dávno od doby, kdy jsem se poprvé setkal se zvláštním člověkem: v malé postavě se skrývala nezdolná energie, kterou nezničila ani nutnost používat berlí. Ruce, které by svou výmluvností mohly soutěžit s Burianovými; čisté, dětsky naivní, a přece chytré oči. Děsila mne nejen jeho konfliktní povaha, ale především zvyk kouřit ohromná kvanta cigaret; následkem jeho kuřácké vášně nabývá vzduch takřka tuhého skupenství.
   Brzy jsem zjistil, že můj barbar čistého srdce je spisovatel: s údivem jsem musel doznat, že jeho díla vůbec neznám. Nu ano: jeho spisy se ocitly také na "indexu" a moje generace byla ošizena o duchovní setkání se světem jeho tvorby, tak poctivě odrážejícím ambice, velikost a bídu našeho století. Když už jsem jeho práce doslova v jednom zátahu přečetl, opakoval jsem si: jak je možné, že celá jedna generace nesměla o něm, právě o něm, nic vědět? A přece o povaze 20. století jeho knížky vypovídají více než učené traktáty. To proto, že zákruty osobních osudů se protnuly s křižovatkami dějin naší civilizace, osobní s nadosobním. V šedesátých letech napsal své nejlepší práce. V roce 1972 byl jmenován zasloužilým pracovníkem kultury. Ale už o rok později byly jeho dvě nejlepší knihy - Bastard a sbírka židovských anekdot Potkal Kohn Rabinoviče zakázány, vyřazeny z knihoven. Tento stav trval až do roku 1989, ač obě práce vyšly v úspěšném německém překladu.
   Před Janem Martincem (narozen 7. prosince 1915 v Praze jako Martin Reach, zemřel 29. srpna 1995) se otevřela delší doba šikanování a ústrků... Starého komunistu a odbojáře postihl konsolidační režim, který údajně chránil socialismus...
   Čím bylo dílo Martincovo tak nebezpečné, že muselo být zakázáno? Asi tím, že bylo až k uzoufání pravdivé.
   Martinec (od roku 1945 v KSČ) vyrostl sice v rodině s německou kulturní tradicí, ale stal se Čechem volbou. A snad právě to, že mohl češství nahlížet z odstupu a svobodně se pro něj rozhodnout, umožnilo mu proniknout do jeho podstaty tak silně, že jeho knížky jsou bytostně české. Ukazuje to jejich nakažlivý optimismus a humor: a humor, řečeno s Vančurou (kterého Jan Martinec - Martin Reach tolik miloval), není smáti se, ale lépe věděti. Ale hrdina Martincova hlavního díla (Bastard) nemá vědění jednou provždy: jeho život je experimentem, procesem poznávání. Právě tím ale stojí nad strážci daností (jeho živlem je možnost), ať už vyznávají jakákoli ideologická schémata. Kdosi nazval hrdinu Bastarda komunistickým Švejkem. Je to pravda pouze zčásti. A vůbec nejde o to, že Bastard je román, který je například vůbec první, jenž pojednal stalinský systém odcizené moci s nadhledem humoru. Problém je hlubší.
   Devatenácté století důvěry v sílu vědy a techniky a v automatismus pokroku se zhroutilo definitivně na bojištích první světové války. Přetrvalo ale negativně: zůstalo tu po něm vakuum, absence řádu, půdy spočinutí. Dvacáté století se stalo věkem konfliktů, úzkosti, nejistoty a zoufalého hledání svobody. V atmosféře dvou světových válek a velké krize se dosavadní formy společenského zprostředkování hroutily, lidské životy byly vrhány zpět do živlu oproštění a naturálnosti. Přesvědčení bolševiků, Leninem samým ovšem korigované, že právě průhlednost společenských vztahů založená na vyřazení zděděných forem zprostředkování je cestou ke svobodě, získalo odezvu. Lidé chápali komunistické hnutí jako úsilí o tvorbu nového řádu, nového zakotvení, nové půdy spočinutí. S Neumannem se ptali: "Ach, kde je svět, kde malost nebyla by vinou a člověk otrokem člověka?!"
   Lidé, kteří byli zbaveni svého zakotvení nebo už svým zrodem neměli pevné zázemí, hledali více než jiní oporu v ideách komunismu.
   Mezi ně patřil i Jan Martinec: po matce z rodu pruského železného kancléře, po otci z rodu nejslavnějšího pražského rabína, křtem luterán, rodem Němec, srdcem a volbou Čech. Němci byl odmítán, že je Žid; Židy, že je Němec; Čechy, že je Němec; jednou byl zavřen, že je Žid, jindy, že Židem není. Podobných scén je v jeho životě mnoho. Lze se divit, že se přiklonil k hnutí svou povahou internacionálnímu, kde se nikdo nevyptával (v těch dobách, kdy se drželo pravdy a nemělo ještě moc), odkud kdo pochází?
   Martincův život plynul v extrémní paradoxnosti: divadelník tělem i duší vnímal paradoxnost a místy i absurdnost lidské existence ve společnosti, kde zprostředkování selhává. Nezprostředkované protiklady přecházejí bez problémů plynule nebo náhle ve svůj opak, často dochází k "přepólování": racionální se ukazuje jako iracionální, mravné jako nemravné, možné jako nemožné atd.
   Přímo s rozkoší se v Bastardu čtou četné pasáže tohoto typu (například scéna protestu proti vlastnímu osvobození). Martincův cit pro paradoxnost lidské existence souzní s hledáním těchto rysů i v moderní společnosti. Martincův humor staví na tomto "přirozeném" přepólování a věří v sílu přirozeného životního lidského světa, který stále proráží odlidštěnou slupku civilizace 20. století. Doba globalizace na aktuálnosti tohoto přístupu nezměnila nic, spíše ji jenom zesílila.
   Martincův hrdina je postupně sběratelem možností, zaříkávačem nemožností a nakonec vstupuje do věku pošetilé zralosti.
   Přímo skvělá parodie hegelovské triády!
   Kategorie možnosti je pro román Bastard ústřední: možné a nemožné se prolínají, možné se někdy zdá skutečnější pro postižení společnosti a lidí než skutečné. Ve dvacátém století (a zejména na jeho konci) se formální "operační prostor" lidí úžasně zvětšil; ale reálný "operační prostor" je tak úzký, že lidé nejsou schopni kontrolovat svůj život, neprohlédají ani své vlastní životy, které jako by jim ani nepatřily a byly by něčím vnějším. Možné naopak ukazuje lépe než skutečné na odcizenou strukturu moci, která roste právě ze stavu falešné bezprostřednosti, naturálního, "kašovitého" stavu společnosti. Ve věku pošetilé zralosti (III. díl Bastarda) je podán důkaz, že nezprostředkované protiklady ústí v odcizenou mocenskou strukturu, která nezprostředkované protiklady opět reprodukuje a podřizuje si nejen skutečné, ale i možné. Rozdíl mezi možným a nemožným splývá. Že to patří minulosti? Cožpak se struktury odcizené ekonomické moci nadnárodních korporací mimo veškerou demokratickou kontrolu nederou k ovládání všeho a všech a nepřizpůsobují si už i mezinárodní právo?
   Pošetilost a moudrost pak mají k sobě velice blízko, stejně jako realista a zaříkávač nemožností. Martincův hrdina tak nemá žádnou volbu ve věku pošetilé zralosti: on musí hlavou proti zdi!
   Problém je ale v tom, co za ní je nebo zda za touto zdí vůbec něco je.
   Román začíná záporem, končí výsostným kladem, který roste (jako u ruských literárních hrdinů) z přitlačení ke dnu: při odražení od něj už je možné jen stoupat. Na otázku, zda žít zevnitř navenek, nebo zvenku dovnitř, odpovídá Martincův moudrý rabín: ANO!
   Martincův román Bastard vyšel podruhé, bohužel bez třetího dílu, roku 1991. Mrazí mne v zádech při otázce: nekončí 20. století nakonec tak, jak začínalo, jako věk nejistoty? Nebudeme i my nuceně zaříkávači nemožností?
   Jedním z nejčastěji užívaných obratů prezidenta Václava Havla je: "Dějiny se k nám vrátily". Při těchto slovech jsem si vždy vybavil ironii věčného skeptika Jiřího Šotoly, v jehož románech, kdykoliv se dějiny ujmou své role, děje se něco nekalého proti lidem. Dějiny jsou jakousi abstraktní, lidem cizí silou, která drtí lidské naděje...
   Podobně vyznívá i uvedený román Jana Martince Bastard, ironický komentář našeho "bohužel tak velkého století". Představuje neprávem opomíjenou hodnotu tvorby šedesátých let, doby, kdy Češi opět dělali dějiny. Martincova distance vědoucího humoru vůči dějinám s velkým D (tuto hodnotu nalezne čtenář i v Martincově knize Potkal Kohn Rabinoviče) se jaksi nehodila do oné doby a už vůbec nebyla po chuti mocipánům let konsolidace, kteří jeho knihy zařadili mezi indexové, a není v módě ani dnes. Martinec líčí příběh člověka posedlého potřebou komunikace, ale společnost přestává být komunikativní. Nezprostředkované protiklady přecházejí volně jeden v druhý, vyměňují si role: Martinec nalezl styl, který mu umožňuje to přesvědčivě předvést.
   Jeho hrdina nachází cestu ke komunistickému hnutí právě z potřeby komunikace, lidského kontextu, bezprostřednosti. Je škoda, že oproti vydání z roku 1968 muselo být vydání z roku 1991 ochuzeno o třetí díl, který je nedogmatickým portrétem tragické éry let padesátých. Při četbě těchto stránek lze zažít pocit katarze, podobný Menzelovu filmu Skřivánci na niti. A skutečně: Martinec má dar filmového vidění...
   Autorův hrdina se ocitá nedobrovolně na jevišti dějinného dramatu. Jeho slzy i jeho krev jsou skutečné. Skutečná a opravdová je i jeho touha po dějinách, v nichž by lidé nalezli sebe sama. A opět lze litovat škrtnutí třetího dílu: tam věčný smolař je blízko poznání, jak k takovým dějinám dospět. Tím, že na pravdu a na dějiny nebude mít nikdo monopol. Tím, že porostou organicky, zdola, jako lidový humor, který je věčně nový, i když pojednává o stále stejných tužbách lidí. Že jsou to neheroické dějiny? Martinec s Brechtovým Galileem věří, že je nešťastný národ, který potřebuje hrdiny!
   Tento svůj názor dokumentuje i svou poslední knihou, kterou jste právě dočetli: v ní se kombinují vzpomínky na známé i pozapomenuté kulturní osobnosti se zajímavými úvahami o české a německé kultuře 20. století, ironická reflexe "bohužel tak velkého století" s neobyčejně lidským Martincovým humorem, s nímž se zmocňuje každého tématu. I v této knize Nejlepší dramatik je život poznáváme jeho osobitý rukopis a přesvědčení, že život stojí za to žít jak v době stojatých vod, tak i v době otřesů a krizí. Hodnotu života totiž vytvářejí ony zápasy o přítomnost a budoucnost. Martincovy vzpomínky nejsou vůbec knihou obrácenou do minulosti. Jan Martinec se dožil téměř osmdesáti let a až do konce svého života se stále zajímal o všechno kolem sebe, o zahraniční dění, o ekonomiku, o velké změny, které se na konci osmdesátých let daly do pohybu. Byl jedním z nejzvědavějších lidí, co jsem znal. Škoda, že se nedožije rozuzlení tohoto velkého příběhu.

   Doslov ke knize Jana Martince NEJLEPŠÍ DRAMATIK JE ŽIVOT, kterou vydalo nakladatelství CZ Books
   (Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 199 Kč)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]