Poslední týdny II. světové války a mrtvých přibývá. Na kalendáři bylo datum 14. února 1945 a na modré obloze ve velké výšce nad Prahou se pohybovala letadla směřující na sever dodýchávající Velkoněmecké říše. Letouny propálily poněkud více leteckého benzínu, a tak si jejich smrtonosný náklad našel náhradní cíl v tuzemsku. Bomby nedopadly mezi šňůry železničních kolejí, jak se zamýšlelo, ale rozprskly se od Vršovic přes Vinohrady a Karlovo náměstí až k Vltavě. Klášter v Emauzích odhalil tak své zdi, tygr z malé zoologické zahrady umístěné v horní části parku Grébovka se procházel až dole ve Vršovicích v údolí Botiče... Počet mrtvých obyvatel Prahy převýšil pětistovku a na plochu náměstí Míru byl poté umístěn stejný počet rakví s jejich pozůstatky...
   Bomby vypouštěné člověkem, který je pořád na hony vzdálen dokonalosti, přinášejí vždy jen zkázu. Přinesly ji také na zahradu sochaře Ladislava Šalouna ležící za zdí nad dnešní tramvajovou zastávkou v závěru Francouzské ulice přeházející v Ruskou. Bomby tehdy zničily původní zahradní plastiky, z nichž ze zbylých lze objevit pouze sošku satana a jednu z velkých dekorativních váz. Zničen byl i půvabný italský altán. Šalounův ateliér budovaný v letech 1910-1911 přišel rovněž o velké plastické ozdobné motivy na čtyřech sloupech v rozích budovy, tzv. festony. Americké bomby ničily a český člověk v době německé okupace ukryl jiné známé Šalounovo sochařské dílo. V bezpečí přežilo sousoší Rabbiho Löwa s krásnou ženou, na kterou podle pověsti on nesmí pohledět, neboť by ho stihl trest. Sousoší stojící dnes opět na nároží pražské radnice na Mariánském náměstí společně se sochou Železného muže tak přečkalo válku nepoškozeno.
   Rodinný dům s ateliérem Ladislava Šalouna, jedné z nejvýraznějších postav českého secesního umění, navržený samotným sochařem, stal se školou restaurování sochařských děl. Ateliér označený deskou s nápisem Akademie výtvarných umění v Praze slouží nyní tedy adeptům sochařského záchranného kumštu. Bohužel na kolemjdoucí působí spíše jako odkladiště a úložiště čehosi, co vypadá jako odpadky, za kterými se ukrývá zdivo secesní vily, u níž občas postává i nějaký cizinec s knížečkou v ruce...
   Milovníci pražské secese zde na samé hranici Vinohrad a Vršovic nalézají i další slavné vily známých osobností. Šalounova vila je sice trochu vzdálena od peněžních ústavů - Zemské, Živnostenské a Národní banky, na nichž lze obdivovat Šalounovo umění bezprostředněji, ale je stále úžasným architektonickým skvostem.
   Letošní letní čas nabízel uprostřed Václavského náměstí pohled na jakési kvádry, vyjadřující - podle slov nikdy se nemýlícího člověka a ředitele Národní galerie Milana Knížáka - že svým dílem na jedno použití zde představil stůl, u kterého má symbolicky usednout celá Evropa, domluvit se a možná objednat si něco k snědku. Kosti od kuřátka lze poté případně házet i záda. Na Václavském náměstí by se to už ani nepoznalo...
   Nějak podobně si zřejmě počínají i restaurátoři sochařských děl v Šalounově vile. Někdy se to zdaří naprosto dokonale, protože výrobními prostředky a učňovskými produkty zakryjí i ceduli s nápisem Akademie výtvarných umění. Popravdě řečeno, myslím, že tohle by to naštvalo i Milana Knížáka a nedivil bych se mu. U zmíněného označení akademie je na portálu umístěn reliéf heroické masky - maskaron, který představuje dionýského tvůrce a polozvířecího boha Pana. Ten jako syn Hermův byl bohem hor a stád, strašil stáda, ale také zbloudilé poutníky a inspiroval začátkem 20. století hodně kumštýřů. Termín panický strach je odvozen právě od boha Pana a já osobně si přeji, aby tenhle maskaron nad vchodem do Šalounova ateliéru opravdu strach a obavy vyvolal. Z nepořádku obklopujícího celý objekt. Nakonec u zdi vily vyrostly další přístřešky jakoby inspirované slepenými příbytky v dožívající kolonii Rafanda, ležící nedaleko zdi vršovického hřbitova. Šalounova vila nevítala "pátečníky" přicházející do nedaleké vily bratrů Čapků, ale přicházeli do ní "nedělníci", což byla společnost sochaře Šalouna. Mezi "nedělníky" patřili architekti O. Polívka a A. Balšánek, později i J. Gočár, zpěvačka E. Destinnová, houslový virtuos J. Kubelík, malíř A. Mucha, spisovatelé a básníci O. Březina, J. Vrchlický, S. Machar, A. Jirásek, J. Hloucha...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]