Umřel nám dědeček. Brečím, jenom se podívám na černě orámované parte s jeho jménem. Stáli jsme kolem něho a on ležel strnulý ve svých svátečních šatech na černém katafalku. Oči měl zavřené a ve tváři takovou divnou grimasu. Byl to vůbec on? Šla jsem ho naposled pohladit po čele, ale jeho pleť byla studená a tuhá jako vosk. Možná to ani nebyl on, ale nějaká figurína, která ho měla napodobovat.
Zavřeli ho do rakve a v otevřeném autě vezli ke hřbitovu. Cesta byla špatná, auto se kývalo ze strany na stranu a já jsem si přála, aby ta rakev vyklouzla a děda se konečně probudil jako Sněhurka ze Sedmi trpaslíků. Nic takovýho se ale nestalo. Vyndali rakev a spustili ji do hluboké jámy. Hroudy hlíny, které padaly na víko, byly tak zmrzlé, že se ani nerozsypaly. Všichni se začali trousit zpátky k vesnici. Usadili se do tepla a teď si tu klidně popíjejí a hodujou a dědečka nechají venku na mrazu. A on má jen tenké černé šaty! Jak bych to mohla snést?
Utíkám úvozovou cestou, kudy jelo dopoledne pohřební auto. Ještě jsou tu vidět otisky pneumatik. Dědečku, viď, že to není pravda? Půjčím ti svůj kabát, zahřeješ se a probudíš. Dobře vím, jaká ti musí být zima..
Z nedaleké břízky zakráká havran. Sedí tam hned tři. Obtěžkávají větve jako nějaké divné černé ovoce. V dálce se ozve dědova oblíbená "Zahučaly hory." Olda Mareš hraje na harmoniku. Najednou mě napadne, že tady na hřbitově děda vůbec není. Někde určitě být musí, snad tam, kde zní jeho oblíbená písnička, kde je něco, co měl rád, ale určitě ne tady. Havrani vzlétnou a břízka s úlevou narovná větve.
Vracím se zpátky docela klidná. Olda je už notně opilý. Tahá harmoniku s hlavou zasněně zvrácenou nazad. Máma si v rohu vypráví s tetou Julčou. Občas vytáhnou kapesníky a popotahují. Táta si připíjí se strýci. Nikdo nezpozoroval, že jsem byla pryč. Dospělým bych to nezazlívala, naopak - konečně se taky jednou starají jen sami o sebe. Oldovi to za zlé mám. V létě mě vozil na traktoru přes celou vesnici a teď si mě nevšímá!
Strejda Trček mi vrazí do ruky zeleného panáka.
"Dej si za dědu, děvče, byl to pašák. Eště loni sám pokosil a zobracel celou vaši louku."
Strejda do sebe obrátí svoji sklenku a odpotácí se pryč. No tohle! Ještě nikdy mě nikdo nepozval na panáka. Asi jsem dospělá... Kdy to Oldovi dojde? Přičichnu k likéru. Zelenou jsem nikdy nepila. Opatrně si ucucnu. Je to sladký, chutná to po peprmintu, ale taky to trochu pálí. Nesmím s tím moc otálet, nebo si toho někdo všimne a budou se mi smát.
"Za tú horú za vysokú
mám galánku černookú..."
Polknu pořádný doušek. Horkost mi pomalu klouže do břicha, zapaluje tam malý ohýnek a ten sálá teplo do celého těla. A Olda zpívá jen pro mne.
"Pelageja hoja...
milá duša moja..."
To já jsem jeho milá a jeho duše. Jakmile dohraje, zajdu za ním. Ale ne s nějakou hloupostí jako malá holka, s nějakým milostným psaníčkem, za který bych se potom musela stydět. Musím mu odevzdat něco důležitýho.
To ráno, kdy jsme našli dědu mrtvýho v posteli, mě napřed vyhnali z jeho komůrky, ale pak za mnou máma přišla s malou červenou krabičkou.
"Na, tohle dej Oldovi."
Byl to skládací budík, který odjakživa stával na dědově poličce. Myslím, že ho děda ani nepotřeboval, poznal totiž čas i bez hodin. Nikdy jsem ten budík neslyšela zvonit. Děda se probouzel vždycky sám časně ráno. Ale vážil si budíku, protože to byl suvenýr z jeho jediné cesty do zahraničí. Vždycky se mi dědův budíček líbil a teď ho mám dát Oldovi? Olda nám jezdil s traktorem vyorávat brambory a vůbec nám dost pomáhal. Asi proto mu děda ten budík odkázal.
Naposledy si posadím budík na dlaň, než ho Oldovi předám. Tik - ťak - tik - ťak. Taky mu mohl děda odkázat něco jiného a budík nechat mně.
Ještě ho Olda ani nemá a já mu ho už závidím. Právě ta závist ze mne dělá malou hloupou holku. Ale tou jsem už třináct let a myslím, že by to mohlo stačit. Chtěla bych být konečně jako hrdinky mých knížek, kterým leží na srdci jen a jen láska. Tak se to píše v knížkách. Ve skutečnosti lidem víc záleží na věcech, na který si můžou sáhnout, než na tom, co nás obklopuje jako duhová mlha. Když si Oldu představuju, je mi jako v pohádce, ale když jsem s ním doopravdy, jsem jako svázaná. Možná proto mají lidi radši to, co je pevné a jisté. O tom ostatním jim stačí číst v románech.
Právě dohráli písničku a číšnice přináší muzikantům na tácu panáky. U Oldy se zastaví nejdéle. Nemůže odejít, protože ji Olda drží za tkaničku od výstřihu. Kdybych tak mohla slyšet, co jí šeptá... Já takový triko s výstřihem na tkaničku nemám. A hlavně mi chybí prsa. Dokud mi nenarostou, je všechno marný.
Servírka se smíchem plácne Oldu přes ruku a upraví si výstřih. Krouží s tácem mezi stoly a sbírá sklenice, mašličku mezi ňadry zase pěkně zavázanou. Nemůžu se na Oldu ani podívat. Jak jsem ho před chvílí milovala, tak ho teď nenávidím. Navíc mě začíná bolet hlava. Oldovi se pořádně pomstím. Na věšáku u dveří najdu jeho kabát, strčím mu tikající krabičku do kapsy a pospíchám domů.
Půlměsíc na obloze se houpe jako kolíbka. Po vykonané pomstě je mi lehce... Každé trápení nakonec dojde k velikému zrcadlu, které všechno obrací v opak. A tak může být i nešťastná láska neobyčejně sladká.
V noci mě probudí houkačka. Schovám hlavu pod peřinu a když ji zase vystrčím, je všude ticho.
Ráno sedí u nás v kuchyni teta Marešová. Má červená oči a u nosu kapesník. To mi připomene, že děda už nežije. Ale teta nebrečí pro našeho dědu.
"Tentokrát se mu to nevyplatilo. Přišel nadranej, dal si večeři a jak se mu to smíchalo v žaludku..."
Oldovi se zkrátka zvedl ve spánku žaludek, začal zvracet, ale jeho zdravé spaní to nepřetrhlo. Vdechl zvratky a ty mu zacpaly plíce. Zatímco celá chalupa i vesnice klidně spaly, Olda tiše modral ve své posteli.
"Najednou slyším zvonění, ale ne telefon, ani zvonek u branky. Řikám si - hergot, co to je - teď uprostřed noci? Jdu za tím zvoněním a on to budík. Náš Oldík ho měl v kapse vod kabátu. Budíček jako nic, ale kraválu nadělal... Jdu mladýmu vynadat a najdu ho málem mrtvýho. To nebylo za pět minut dvanáct, povídá ten doktor, co pro Oldu přijel, ale pět minut po dvanáctý! Každou chvíli jsem do tý nemocnice volala a pořád nevěděli - přežije - nepřežije. Až teď - prej už je z nejhoršího venku..."
Teta spustí nový pláč. "Jen si to vezmi, Liduš - mohl jít hned za vaším tátou..."
"Všechno zlý je pro něco dobrý, Anči. Třeba dá konečně s tím pitím pokoj."
"Kéž by, Liduško, kéž by."
Teta Marešová se zvedá k odchodu. Obličej už má zklidnělý. Zato já se nemůžu vzpamatovat. Olda málem umřel! A já se mu chtěla ještě včera mstít za číšnici! Než jsem vsunula Oldovi budík do kapsy, nařídila jsem ho na třetí hodinu a natáhla zvonění na doraz. Ať ho probudí v nejlepším spánku! Pěkná pomsta.
Cítím, že se někde blízko usmívá pod fousy můj děda. Děkuju ti, dědečku...
Autor: Eliška Koppová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |