POKUS O VYKOŘENĚNÍ HUSITSVÍ

   Vladimír Liška vydal knihu HUSITSTVÍ - KONEC JEDNOHO MÝTU (nakladatelství Fontána, Olomouc 2000, s. 239), kterou si usmyslel opravit, doplnit a vyvrátit mnohé mýty obsažené ve výkladech o husitství. Sám přiznává, že není vlastně profesionálním historikem, v samotné knize je několik odkazů na další jeho práce - a ty jsou velmi rozmanité, týkají se třeba římských tyranů, záhad a omylů, »tajného projektu« KGB i »největšího tajemství« Ježíše Krista. Obsáhnout tak široké spektrum řešení tolika nesnadných postav a událostí je pro jednoho, byť sebenadanějšího autora vlastně nemožné, ale čtenáři jsou lačni záhad a v současné době mnohým vyhovuje i přehodnocování mýtů. Zaměřme se proto na Liškovu knihu o husitské revoluci. Nese podtitul »skrytá tvář válek za 'pravdu boží'« a už jen v tomto podtitulu je uloženo Liškovo pojetí této epochy: byla to jen doba válek, proto také tvrdošíjně popírá jakýkoli kulturní přínos doby husitské. Pozdější kulturní život prý nenavazoval přímo na husitství, nýbrž na odkaz gotiky, husitství jako by bylo vymazáno z paměti národa.
   Liška nemohl objevit a také neobjevil nic zásadně nového. O tom čtenáře přesvědčuje již přehled základních použitých pramenů a literatury na str. 239. Nejen že neodkazuje na hlavní své zdroje, je přímo kusý ve výčtu toho, co použil. Tak například základní slovo z poslední doby k dějinám husitství bychom nalezli u Františka Šmahela v jeho monumentálních Dějinách Tábora, Liška tu však zná Šmahela jen jako autora Ideje národa v husitských Čechách, a to z vydání v r. 2000 (je to již 2. vydání Šmahelovy práce, přičemž o Šmahelovi bychom mohli polemizovat, nese všechny znaky posunů v pojetí, ale jedno tomuto autorovi upřít nelze, totiž jeho svědomitost ve využití pramenné základny).
   Liška nemůže zakrýt celou řadu společensko-politických rozporů doby, ze kterých vyvěrala nejrozmanitější kacířská hnutí a také i samo husitství. Dvoj- a trojpapežství byly ale jen špičkou ledovce, stejně jako mnohé osobní vlastnosti dějinných postav (Václav IV., Zikmund). Jakou hodnotu má Liškův pohled na Mistra Jana Husa, ukazuje například zmínka na s. 53, kdy odkazuje čtenáře na »nejpozoruhodnější dílo« o Husovi, na knihu Evy Kantůrkové, kterou doporučuje každému, kdo by se chtěl něco zajímavého dozvědět k Husově biografii. Pravdu má jenom v jednom, že o Husovi toho bylo již napsáno mnoho a různorodého, a že kniha Evy Kantůrkové je zasazena do určité doby a tím je poznamenán i její obsah. Uvádí, že Jan Hus nebyl žádným asketou, ale že byl oproti častým vyobrazením »spíše člověk menšího vzrůstu se sklonem k otylosti« (s. 73). Podobným způsobem se snaží přehodnocovat i jiné osobnosti husitské revoluce, přímo nenávistný je k Janu Želivskému. Líčení Vladimíra Lišky je vlastně směsicí tradičně pojatých názorů se snahou o jejich posun do polohy zvolené tak, aby to co nejvíce vyhovovalo jeho vlastním představám.

Autor: Josef Bílek


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)