V režii olomoucké radnice, osobně primátora statutárního města Olomouc, Armády České republiky a pod záštitou jejího generálního štábu jakási agentura Galia první zářijový víkend uspořádala - jak se dávalo na vědomí tučným písmem na plakátech - "OSLAVU MARŠÁLA RADECKÉHO". Na počest tohoto rakouského vojevůdce se v Olomouci po dva dny řečnilo, zněly salvy a ryčně hrály vojenské dechovky. Z domova i ciziny.
Proč se primátor hanácké metropole a generální štáb české armády hlásí k odkazu Jana Josefa Radeckého z Radče? Zatím to zůstává záhadou, veřejně svůj vztah k němu nevysvětlili. Vysoký důstojník přitom zosobňoval militaristickou slávu Rakouska, kterou česká společnost s velkým jásotem odmítla v národní a demokratické revoluci 28. října 1918, tedy v den, který ještě pořád zůstává státním svátkem České republiky.
Bezprostředně po pádu monarchie byl Radeckého pomník na Malostranském náměstí v Praze, dílo Emanuela a Josefa Maxových, zakryt hustou látkou a ještě do zimy bronzové sousoší, na němž byl maršál nesen "věrnými" vojáky, mezi nimiž nechyběli český dělostřelec, maďarský pěšák, hulán, štýrský dobrovolník, námořník, husar a serežán (příslušník speciálních jihoslovanských oddílů vojenské policie), zmizelo. Také Caffe Radetszky se přejmenovalo na Malostranskou kavárnu. I tímto obrazoborectvím tak bylo, tehdy se zdálo, že jednou provždy, odmítnuto rakousko-uherské mocnářství vůbec a bachovský absolutismus, který Radecký osobně ztělesňoval, zvláště. Lidové masy si pamatovaly nejen válečná vítězství, ale také rakouské porážky u Solferina a Hradce Králové.
V první větší bitvě Radecký na Turcích v roce 1788, ještě pod vedením generála Laudona, dobyl Bělehrad. Pak bojoval proti revoluční Francii a jako náčelník štábu rakousko-rusko-pruských vojsk měl vedle vrchního velitele Karla ze Schwarzenbergu značný podíl na porážce Napoleonovy armády u Lipska. V roce 1831 byl pětašedesátiletý Radecký jmenován velitelem Italské armády, která měla zachránit rakouské panství v severní Itálii. V letech 1848-49 se postavil proti velké revoluční vlně a probuzenému "jaru národů". V řadě bitev u Santa Lucie, Sommacampagne, Custozzy, Volty a Novary uhájil proti sardinskému králi Karlu Albertovi severoitalskou rakouskou državu a tak přispěl k udržení integrity habsburské říše. "V Tvém táboře je Rakousko," napsal Grillparzer a skladatel Johann Strauss st. Radeckého výkony odměnil pochodem, který se stal jednou z nejslavnějších hudebních skladeb vůbec. Přízní maršála zahrnoval i císař František Josef I. Když Radecký v roce 1857 odešel na odpočinek, nabídl mu pohostinství ve všech svých zámcích, a když 5. ledna 1858 maršál zemřel, velel osobně jednotkám, které mu při pohřbu v rakouském Kleinwetzdorfu vzdávaly poslední čest.
Radecký však po své smrti upadal do zapomnění. Znovu byl vzkříšen až za 1. sv. války. Lze se o tom dočíst u Haška, v rozhovoru Švejka v železničním vagóně s účetním šikovatelem Vaňkem, telefonistou Chodounským, Balounem a kuchařem Jurajdou. "Mobilizován" byl hlavně pro potřeby jižní, italské fronty, z níž přebíhali čeští vojáci do Masarykem a Štefánikem budovaných československých legií, a na které proti Rakousku bojoval americký spisovatel Ernest Hemingway (Sbohem, armádo!) .
Ještě jednou oživit Radeckého se pokusili čeští fašisté po okupaci Československa. V roce 1941 se pražská radnice rozhodla maršálův pomník vyvézt z lapidária a instalovat ho na místě, z něhož před tím byla odstraněna socha francouzského historika a propagátora české samostatnosti Ernesta Denise. Ve věci se angažoval nacista - náměstek primátora, profesor Josef Pfitzner, který se 16. března 1939 na Pražském hradě Hitlerovi zavázal, že "jako dobrý znalec českého politického prostředí bude usilovat stát se skutečným šéfem správy Prahy a bude všemi prostředky urychlovat její germanizaci". Však také osobně na Staroměstské radnici uvítal kata českého národa K. H. Franka. Zatímco Pfitzner chtěl na své místo vrátit sochu Radeckého, nechal demontovat sochy rabiho Löwa a Mojžíše, Miroslava Tyrše, Františka Palackého, Svatopluka Čecha, Karla Havlíčka Borovského a dalších.
Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný, autoři knihy Pomníky a zapomníky (Paseka 1996), konstatují, že "zapojení (Radeckého) do propagace války, s níž se český národ neztotožňoval, poškodilo v očích české veřejnosti maršálovu pověst a potvrdilo představu, že ten, kdo patří do rakouských dějin, nemá místo v českých".
Primátor statutárního města Olomouc Martin Tesařík (ČSSD) a generální štáb Armády České republiky si to zřejmě nemyslí. Ne dosti na tom. Jejich záštita nad hřmotnou "Oslavou Radeckého" koresponduje se snahou jakéhosi samozvaného výboru pro opětovné postavení pomníku Radeckého na Malostranském náměstí v Praze, který dělá dlouhý nos na protesty Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské.
Milada Halíková, primátorka statutárního města Havířov (KSČM), přitom musí svádět boj o to, aby před místním nádražím Českých drah zůstala pamětní deska připomínající, že tudy v uhelném vagonu z okupovaného Československa prchli do Krakova a dále na východ generál Ludvík Svoboda a další dobrovolníci, aby v Buzuluku začali formovat 1. čs. armádní sbor, který krvácel u Sokolova, Kyjeva a na Dukle, ale vítězně došel do Prahy.
Generální štáb Armády ČR se za setrvání této desky nepostavil. Rakouský militantní maršál je naší armádě bližší?
Autor: Ivo Havlík
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |