Po letech stále svízelnější ochromující nemoci, která mu znemožňovala účastnit se veřejného života, ale nikoli i za ztížených podmínek pronikavě myslet, pracovat a psát, 4. října zemřel ve věku 73 let literární historik, kritik a editor Jaromír Dvořák, doktor věd. Pohřeb v olomouckém krematoriu se v souladu s jeho přáním konal bez účasti veřejnosti, která se k němu v posledních patnácti letech chovala až na výjimky po česku nepěkně: ačkoli i podle akademického Slovníku českých spisovatelů po roce 1945 (1995) přinejmenším jeho rozsáhlou práci ediční vyznačuje příznačné faktografická přesnost, jež se v ní příznivě projevuje četnými objevy zasutých materiálů a dokumentů a důkladností doprovodných komentářů (dodejme, že totéž je charakteristické i pro jeho studie a knihy), v rozporu s vyhlašovanou pluralitou byl nesametově vyštván ze svého místa na filozofické fakultě olomoucké Palackého univerzity do předčasného důchodu; na rozdíl od některých jeho kolegů za let takzvané normalizace, kteří tehdy sice nesměli přednášet, ale na univerzitě mohli dál pracovat, jemu se podobné možnosti (patrně dle hesla nejsme jako oni) na fakultě, kterou vystudoval, na které celý život působil (od roku 1968 jako docent, od roku 1982 jako profesor dějin nové české literatury), vůbec nedostalo; na minimum se mu zúžily i možnosti uplatňovat se v olomouckém literárním životě, na němž se dlouho činně a platně podílel, například jako redaktor Časopisu, pak Sborníku Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Patrně si nikdo neuvědomil, jak se tento badatel oddaný národní kultuře už za studií a pak trvale lišil od těch, o nichž sám roku 1969 napsal, že jen slovně překonávali akademickou vědu, sami nemajíce ani teoretické zvídavosti, ani smysl pro kultivovanost a formát svých odpůrců; a jak se veden příkladem svého učitele a pak staršího kolegy na fakultě profesora Oldřicha Králíka, s nímž pak často spolupracoval (na knize Bezručův proces i na řadě edic, zejména na Slezských písních v korespondenci 1898-1918), naučil chodit vždycky ad fontes, k pramenům, a usilovat o poznání co nejexaktnější; jak se zkrátka ani neuměl zpronevěřovat etice vědecké práce.
Pokud vím, nikomu vědomě neublížil, vždy se spíše snažil pomáhat a zachraňovat ohrožené hodnoty i lidi, ale provinil se přímo exemplárně: po celý život opovážlivě hledal a nalézal tvůrčí příklad v osobnostech, které se svým přimknutím k základům české národní kultury a k ideálům sociálně spravedlivé společnosti nehodí tržnímu světu do jeho krámu sezónního zboží, a ten je tak buď téměř paušálně zatracuje (jako Zdeňka Nejedlého), anebo se k nim navzdory jejich účasti v antifašistickém odboji moc nezná (jako k Bedřichu Václavkovi), případně je ironizuje a bagatelizuje, neboť (jako Palacký) překážejí oněm zvláštním českým vlastencům, kteří považují národní obrození za omyl, i podivným polistopadovým demokratům, lokajsky se lísajícím k Habsburkům a šlechtě (těm vadí zejména Petr Bezruč). Všemi svými hlavními knihami a aktivitami, a navíc neschopností odvolat své životní přesvědčení se Jaromír Dvořák stal nebezpečný revizorům dějin českého národa a jeho kultury: už jako asistent a nakonec jako vůdčí osobnost se podílel na vybudování univerzitního Kabinetu Bedřicha Václavka, na pořádání vědeckých konferencí Václavkova Olomouc a na vydávání Václavkova díla; svou monografii Zdeněk Nejedlý 1878-1938 a nová české literatura (1969) rozšířil později (1978) tak, že z názvu odpadlo vymezení do roku 1938 (v letech 1972-1982 také vedl externě pražský Kabinet Zdeňka Nejedlého při ÚČSL ČSAV); své studie o Palackém a dalších osobnostech i lyrice národního obrození, ale i o osobnostech od Šaldy po vůdčí zjevy české marxistické kritiky shrnul do svazku Tradice a současnost (1980), výsledky svého bádání o básníkovi svého srdce podal knihou Bezručovské studie (1982). Tím hůř pro něho, že až úzkostlivě dbal o soulad svých vývodů s fakty a historickým kontextem a že nepsal pokleslým jazykem frází: trestuhodně tak zkomplikoval katovskou práci těm, kdož by rádi odepsali celou marxisticky orientovanou literární historii jako ubohou a odborně nezpůsobilou služku ideologie.
Na rozdíl od současníků, kteří v listopadu 1989 rychle zapomněli, jak nadšeně propagovali socialistický realismus a jak zaníceně psávali o Nejedlém, Václavkovi, na rozdíl od těch, kdož pohotově zapřeli své celoživotní lásky a začali pracně shledávat doklady své nevěry v socialismus a nepodlehlosti bývalému režimu, jen aby si udrželi místa a místečka na katedrách, Jaromíra Dvořáka ani nenapadlo vypočítávat, v čem všem neuhýbal před problémy a snažil se porozumět, proč například Nejedlý nebyl s to najít cestu k Janáčkovi, a ačkoli se nemohl opřít o žádnou vydavatelskou základnu, započal psát a ze svých nadmíru skromných prostředků zprvu i sám vydávat studie připomínající velké demokratické tradice světové i české společnosti a kultury. Jen roku 1991 vyšly takové studie hned tři: J. L. Fischer a F. X. Šalda, Edvard Beneš 1945-1948 o české literatuře a kultuře a Z dějin literatury a kultury na Moravě. Už předtím roku 1990 naskicoval portrét Tvůrčí osobnost Óndry Lysohorského a zabrousil i do oblasti světové hudby (Občan Ludwig van Beethoven a jeho Missa solemnis), roku 1994 navázal na svůj celoživotní průzkum regionální kultury monografií Prof. PhDr. Jan Springer, demokrat a vlastenec. Ve druhé polovině devadesátých let našel pro své studie vydavatele kupodivu ve Slezsku, v rodišti Vančurově, a to ve Sdružení Vladislava Vančury, v pořadateli festivalu Rozmarné léto. V Háji ve Slezsku, v obci dávno kulturní (roku 1937 jmenovala Petra Bezruče, autora Slezských písní a neohroženého bojovníka za svobodu slezského lidu, svým čestným občanem), buď nákladem zmíněného Sdružení anebo přímo nákladem obce vyšly jako samostatné, i graficky pozoruhodné tisky studie Jaromíra Dvořáka Ke stému výročí příchodu P. Bezruče na Hanou (1996), F. X. Šalda, obránce demokracie a sociální spravedlnosti (1997), František Palacký - kritik o obrozenské literatuře předbřeznové. (1998). K Dvořákovu jubileu se ve slezském Háji dočkala vydání i starší, předtím netištěná Bezručovská studie (2001), fundovaný příspěvek k otázce autorství rukopisné sbírky veršů, které se některými badateli připisují Bezručovi.
Jaromír Dvořák napřed sám, potom ve spolupráci s vlasteneckou slezskou obcí dokázal, co se jiným a jinde nedaří: že je možné připomínat, studovat a rozvíjet i dnes, kdy tomu globalizující (glajchšaltující) trh ani trochu nepřeje, životodárné pokrokové kulturní tradice. Skutečná kultura nepotřebuje ohlušující decibely, zrak vytírající palbu reflektorů, barvami hýřící obálky a obrazovky, a i když papír, tisk a poštovné jsou čím dál dražší, takové tisky, jakými se probíráme vděčně vzpomínajíce na Jaromíra Dvořáka, dají se pořídit relativně levně. Dvořák a Háj ve Slezsku bezděky zahanbili všechny, kdož do omrzení tvrdí, že to nejde. Mít takovou radnici, jaká řídí Háj ve Slezsku, byla by česká země zemský ráj to kultury, a to nejen na pohled.
Z Dvořákovy iniciativy se podařilo v 90. letech také v Olomouci (ne na fakultě, kde Václavkův portrét míval profesor Oldřich Králík ve své pracovně spolu s obrázky Dobrovského a Šaldy) obnovit každoroční konferenci Václavkova Olomouc. Jestliže by se příštím rokem měla Václavkova Olomouc zabývat osobností a odkazem Vladimíra Dostála a Jána Škamly, v roce přespříštím by rozhodně měla být dvořákovská.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |