V listopadu 2003 jsem otiskl v těchto místech řádky k iniciativě zvlčilých lidí, kteří vyhlásili akci "S komunisty se nemluví!"
Připomněl jsem, že jsem za svého života svědkem již paterého vyobcování lidí.
Poprvé mne v listopadu 1943 protektorátní vedoucí Kuratoria MUDr. Teuner (v době, kterou můj otec trávil v nacistickém lágru) napomenul, že s nízkou rasou se nemluví (zanedlouho spolužák z naší lavice šel i se svými rodiči do plynu, stejně jako pan učitel Klofáč).
Spolužák musel dávno předtím nosit na kopřivovém svetru žlutou Davidovu hvězdu.
Podruhé mne někdejší protektorátní, pak český obrozený revoluční četnický strážmistr s červenomodrobílou trikolórou na přilbě (za nacistické okupace dbal, aby nikdo neposlouchal ani Londýn, ani Moskvu) pokáral v májovém nadšení roku 1945, že se s Němci v Jihlavě (Iglau) nemluví. Každého, koho potkal, horlivě upozornil, že slovo Němec se píše s malým "n" a Němec musí jako druhořadá rasa chodit pod chodníkem.
Kluk ze sousedství, ze smíšeného česko-německého manželství, musel nosit bílou pásku, stejně jako jeho rodiče, než je odvedli do sběrného tábora na okraji města.
Potřetí mi jiní naznačili, když na žebřiňácích stěhovali po roce 1950 z babiččina sousedství kulaky tři sta kilometrů od rodného statku v Troubelicích blízko Uničova, že s vykořisťovali se není radno bavit.
Tehdy však už zlých pokynů téměř nikdo nedbal a s ironií doby je ignoroval.
Teprve po létech jsem se uměl trochu vžít do situace všech potrefených. ČTK pod vedením mého někdejšího kolegy vydala 30. dubna 1990 zprávu, v níž se objevilo moje jméno a příjmení v souvislosti s pomalováním sovětského tanku na Smíchově narůžovo:
"Zdeněk Hrabica označuje událost za provokaci, odpovídající nynějšímu antisovětskému ovzduší v Československu: 'Velice se stydím, že ke zhanobení památníku došlo před zraky občanů a policistů, kteří chuligány nezadrželi. Urážet 140 000 sovětských vojáků, kteří zahynuli při osvobozování Československa, je nelidské,' zdůrazňuje Zdeněk Hrabica."
Pod agenturní zprávu se podepsal redaktor ČTK Václav Frank a hbitě ji využil redaktor Mladého světa Josef Chuchma, který na mě tenkrát, jako konečně i dnes, nenechal ani nitku suchou.
Když se jeho článek objevil ve zvětšenině na piedestalu zmíněného tanku, neměl jsem příliš chuti se objevovat na ulici. Lepší a bezpečnější bylo chodit městskými kanály.
Ale kvůli tomu se k tématu, o němž jsem psal vloni, nevracím.
Opět znějí vřeštící trubky a zvuky bubnů z doby pochodů šiků Hitlerjugend, Wehrmachtu a SS, z doby pogromů proti Němcům bez rozdílu, proti kulakům, vyháněných z rodných rolí, proti prověrkovými komisemi opuncovaným a posléze vyškrtnutým a vyloučeným lidem z KSČ a proti každému, kdo se nechtěl podvolit normalizačním pořádkům po 21. srpnu 1968. Opět znějí výzvy zformovaných šiků, řvoucích krátce po 17. listopadu 1989 hesla "Nejsme jako ONI!". Všechny zformované šiky toužily po odvetě. I tenkrát jsem byl k vlastní smůle svědkem krvežíznivosti členů OF (Občanského fóra), pocházejících z členů výboru ZO KSČ a z některých vedoucích pracovníků vydavatelství, pod něž naše redakce Světa v obrazech spadala.
Všichni byli ozdobeni plackami OF, trikolórou a portréty Václava Havla se slovy - Havel na Hrad!
Podobných projevů odplaty a vypořádání se s minulostí jsem byl bohužel svědkem i při zrodu "nové" novinářské organizace Syndikátu novinářů, jehož představitelé se dodneška drží svých koryt. A to i poté, kdy všechno, co jsem jim za tehdejší Český svaz novinářů předal jako nástupnické organizaci, probendili nebo prodali. Činili a činí tak bez jakýchkoliv morálních a generačních skrupulí.
Právě tito lidé nejlépe věděli a měli trpkou zkušenost ze selekcí prověrkových komisí po roce 1970, které, jak známo, po první fázi (prý mírných a měkkých) prověrek nastoupily do druhé fáze a zlikvidovaly i potrestaly další tisíce nepohodlných a "vzpurných" lidí. Přesto se dalšího kádrování po roce 1989 ani oni nevzdali.
Co jiného, než navlas stejné, co do počtu zlikvidovaných kádrů však zcela nevídané kádrování uskutečnil i "miláček národa" Václav Havel. Svými čistkami zlikvidoval nejenom normalizační struktury, ale i předtím postižené účastníky tzv. Pražského jara. V přítomnosti svého ochránce Pavla Tigrida nezamezil ani jeho osobnímu bránění vstupu Alexandra Dubčeka a Čestmíra Císaře na balkon budovy Melantrichu.
Ještě ostřeji vyjádřil své ničitelské odhodlání ve vztahu k "temným žilkám slušovických mafií". Svou výzvou z dolního konce Václavského náměstí, z tzv. Špalíčku, k druhé revoluci odstranil z povrchu zemského na výsost schopného manažera s baťovským géniem Františka Čubu a předal jej nestoudnému vláčení ze strany vyšetřovatelů a soudů.
Jak nedávno napsal publicista Václav Žák v Lidových novinách (1. 9. 2004), odchod špičkových expertů kvůli jejich členství v KSČ měl i tentokrát katastrofální důsledky.
Zvláště když iniciátor, tehdy již "nejpřeceňovanější" a "nejvyznamenávanější" prezident, začal měřit rozdílným metrem. Jiným pro Čalfu, Dlouhého, Junka a pro další společníky, a jiným metrem pro Čubu a desetitisíce jiných kompetentních a profesionálně připravených odborníků.
Publicista Václav Žák v článku Mindrák českých kádrováků uvádí: "Přes katastrofální důsledky, k nimž politika účtování s minulostí vedla, jsme zřejmě ani po 15 letech nic nepochopili. Do omrzení se v diskusi o minulosti opakuje falešný argument, jak se Němci na rozdíl od nás vyrovnali s minulostí. Je to flagrantní nesmysl, smutné svědectví, že se čeští intelektuálové nesnaží ověřit ani elementární fakta, která v diskusích používají. Čistky státní administrativy dělaly v Německu okupační mocnosti. Když vznikla Spolková republika, přijal kancléř Adenauer 90 procent propuštěných zpět. Když v roce 1955 vstupovala SRN do NATO, optal se jeden poslanec SPD kancléře, budou-li generálové Adolfa Hitlera také generály Konráda Adenauera. 'Myslím, že by NATO osmnáctileté generály nevzalo,' odpověděl suše kancléř. Německé vyrovnání s minulostí byl společenský, generační, nikoliv politický proces. Němci měli rozum: kdyby začali kádrovat a zbavili se služeb kompetentních lidí, stěží by se SRN podařilo uskutečnit 'hospodářský zázrak'. Paradox? Určitě. Ale v dějinách se nedá skákat. Kéž by konečně došlo i zamindrákovaným českým kádrovákům, že nám všem prospěje, budeme-li se víc starat o kompetenci než o minulost."
Jenom na okraj připomenu zcela nedávný a nechutný zápas aktérů - Stanislav Gross, Pavel Telička a Vladimír Špidla.
Ve špinavém zápase, za koaličního potlesku, zejména Kalouskovy KDU-ČSL, zvítězila nad všestranně připraveným Teličkou v matematické verzi obyčejná politická nula. Jmenuje se Špidla!
České všiváctví je nejdivočejší evropský fenomén zla.
To si nadmíru jasně uvědomoval již velký spisovatel a novinář Karel Čapek v posledních hodinách svého života.
Už zase znovu a určitě ne naposled troubí pištci na poplach, získávají pro své kaly i nadané mladé i starší umělce. Vykřikují po celé zemi - "Mrtvý komunista, dobrý komunista!" Veřejnoprávní Český rozhlas oznamuje jako první zprávu svého nedělního ranního vysílání 26. září 2004: "Dnes se uskuteční v Karlíně velký koncert pod heslem 'S komunisty se nemluví! Podzim bez komunistů!' Iniciátory této mohutné akce jsou už podruhé spisovatel Petr Placák a hudebník David Koller. Koncert se koná také pod heslem 'Jediné, co může zničit komunismus, je elektrická kytara'. Na protestním koncertu nebudou chybět celebrity české kultury, mezi nimi i Jiří Suchý." Za několik hodin po oznámení této rozhlasové zprávy už více než 2000 (podle MfD) Pražanů naslouchá v pražském Karlíně urážkám a slovům, mezi nimiž nechybějí ani slova sestry bratří Mašínových, Zdeny Mašínové: "Vítejte v komunistickém kapitalismu. Prezident, který sedí na Hradě, se nechal zvolit komunisty a premiér se jimi obklopuje."
Za čtyřiadvacet hodin poté (v pondělí 27. září 2004) kandidát na eurokomisaře Vladimír Špidla v Bruselu při veřejném slyšení před milióny televizních diváků odhodlaně slibuje, že se bude zastávat lidí a skupin ohrožených vyobcováním ze společnosti.
Ještě před rokem ve své vlasti však nehnul ani prstem k zastání se před vyobcováním lidí a skupin. Zřejmě mu byla sympatická pochybná a nenávistná akce "S komunisty se nemluví!". Vždyť byla i za nejširší podpory českých veřejnoprávních médií zorganizována poprvé pod kuratelou státní moci.
Chladnou tvář nastavil Vladimír Špidla dokonce tehdejším a souběžným sebeupálením dvou mladých chlapců proti zločinům doby (agrese USA v Iráku, sociální křivdy aj.) - studentů Zdeňka Adamce z Humpolce na Václavském náměstí a Romana Mášla z Pedagogické fakulty v Plzni. Květiny, které lidé z domova i z ciziny kladli na místě Adamcova a Mášlova upálení, byly za Špidlova hrobového mlčení denně z těchto míst lokaji režimu hanebně odklízeny, čehož jsem byl očitým svědkem. Na pietní místa obou nešťastníků byla nasměrována policejní monitorovací technika tehdejšího Grossova ministerstva vnitra.
Špidla dobře věděl, že analogie s Palachem a Zajícem jsou nepřípustné, destabilizace "demokratického" režimu je za dobu jeho vládnutí nežádoucí.
Nevěřím českému eurokomisaři ani jediné slovo.
V úterý 28. září 2004, v den státního svátku české státnosti oznamuje veřejnoprávní rozhlas - Český rozhlas 2 ve svém zpravodajství jako jednu z nejdůležitějších informací: "Pětičlenná skupina 'Palachovy děti' v odpoledních hodinách ostře protestovala pro vzrůstajícímu vlivu komunistů v zemi a požadovala zákaz KSČM!" O tom, že ve stejnou dobu přišly stovky Pražanů do překrásných objektů Státního ústředního archivu v Praze na zahájení výstavy "Aby na nic a nikoho nebylo zapomenuto" (50 let historie Státního ústředního archivu) nepadlo jediné slovo!
Říkám si, bída nejenom filozofie!
Čekám jenom na chvíli, kdy v této zemi zase někoho napadne zaměnit označení nepohodlných a neposlušných obyvatel země - žlutou Davidovu šesticípou hvězdu nebo bílou pásku - za přišpendlenou anebo přistehovanou rudou pěticípou hvězdu s kladivem a srpem.
Ta doba čekání nemusí být zase tak dlouhá.
Lidská blbost a lidské zločiny jsou přece trvalými stálicemi našeho žití a lidstvo jen tak lehce a dobrovolně nikdy neopouštějí.
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |