Stranou soustavnějšího zájmu kritiky, bez její laskavé přízně i bez nějakého jejího dotírání, dospěla východočeská básnířka Jana Bednářová (ročník 1957) knížkou CHŮZE PO SLUNCI (Akord, Jablonné nad Orlicí, s vročením 2003; ilustrovala Martina Kulhavá) už ke své sedmé knize. Své první tři sbírky veršů (Nahá, trny dotýkaná; Chůze po laně; Něžnostmi zrazená) vydala v královéhradeckém nakladatelství Kruh, kam přešla z redakce Letohradského zpravodaje jako redaktorka, další sbírka (Hledání čistého pramene) jí vyšla v březnu 1992 v Opočně, a to dokonce ve dvojím uspořádání a dvojí grafické podobě: jako první (a tuším poslední) číslo Brandejsových Poetických novin a současně téměř bibliofilsky v Brandejsově malém nakladatelství Prameny. Další dvě knížky (Půlnoc s žihadly, 1995, a Když mrazem přihořívá, 1996) jsem doposud neměl v ruce, a nevím ani, kde se po zániku Kruhu stala ředitelkou Městského kulturního domu atd. Ale riziko, že číst novou Chůzi po slunci i takto nedozasvěcen není asi příliš velké. Bednářová je z autorů, kteří si knižní celky neskládají z útržků a jednotlivin. A jestliže nyní přichází nikoli se sbírkou, ale podle podtitulu výslovně s poémou, můžeme si připomenout, že už její druhou sbírku držela pohromadě cyklická skladba titulní; že má-li Chůze po slunci pět zpěvů i Předzpěv a Závěrečný zpěv chóru, už v její třetí se četl (jiný) Předzpěv a jakýmsi závěrečným chórem tam byl cyklus Náruč pro malou; a že už roku 1992 (jak víme z poznámky v Poetických novinách) měla k vydání připravenu rozsáhlou básnickou skladbu Právo první noci.
Chůze po slunci, ostře dramatický milostný příběh, příběh sežehnutí sluncem lásky, už svým názvem jistě nikoli náhodou připomíná Chůzi po laně. Jen výčet motivů vynořivších se už dřív a nyní rozvíjených by zabral mnoho odstavců. V předzpěvu Chůze po slunci vejde do hospody se džbánem jakási bosá dívka; samozřejmě je to (a zároveň už zcela není) ta Nahá, trním dotýkaná z prvotiny. Končí-li poéma na smrtelném sněhu, na němž ohnivě kvetou ruce, až nápadně to koresponduje s názvem básnířčiny šesté Když mrazem přihořívá. Koresponduje? Zřejmě víc: teď je tu vystupňování.
Pro to vystupňování má Jana Bednářová pronikavý zrak a vysokou míru významuplné obraznosti: jde po slunci s očima po moři hlubokýma. Má dar vidění za: medúza je jí skelné oko. A umí i vyjádřit zmatky lásky lapidárně s odzbrojující prostotou: Nevěděla kam se srdcem. Její obraznost není příležitostná; je ústrojná a konsekventní a sahá až na dno milostných osudů: když chůze po slunci, tedy s hady na slunci se vyhřívajícími; když po slunci, tedy oslepujícím a zažehujícím výbuch sopky. Když chůze po slunci, tedy spalující žízeň a hořící země.
Nad prvotinou jsem napsal, že debutantka Bednářová našla svého básnického mistra ve Vladimíru Brandejsovi. Ani její sedmá to nepopírá, a přece prohlubuje. Jako motto ji uvádí parafráze z Biebla (Ještě žádná žena beztrestně po slunci nechodila); i kdyby tohoto upozornění na začátku knížky nebylo, už v předzpěvu bychom podle verše když se schylovalo ke kanibalské hostině poznali, odkud vane. Ostatně ani Vladimír Brandejs, básník letní slunečné palčivosti i vod, nečetl Biebla jen letmo. Zřetelný rodokmen nezapíraný si ovšem může dovolit autorka, která už bezpečně ví, že je svá.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |