V nejstrašnějším čase druhé světové války, kdy se ničivá mašinérie hitlerovských armád po zimním zmrazení před Moskvou znovu rozjela a jednotky vojsk japonského císaře se vyloďovaly na Šalamounových, Admiralitních a Filipínských ostrovech a prolomily též spojeneckou obranu mezi jižní a střední Barmou, právě v tom měsíci, kdy Hitler teprve vydal směrnici 41 k letnímu útoku na jižním úseku východní fronty a o stalingradském obratu ve válce se ještě mohlo zatím jen snít, jednoho dubnového večera v roce 1942 po dlouhotrvající schůzce na zbraslavském náměstí s členy Historické skupiny řekl autor rozepsaných Obrazů z dějin národa českého, jak to víme ze vzpomínky jednoho z těch, kdo mu dodávali odborné podklady:
Mládenci, dnes již na nic jiného nemyslím, dnes žiji jen přípravami nového řádu.
To byl jeho podíl na odboji, podíl zdánlivě absurdně předčasný, vždyť Říše tehdy ještě vítězila na všech frontách pro Evropu a už tehdy se pokoušela své světovládné choutky a záměry předkládat jako dobrodiní v zájmu celého světadílu. Mohlo se zdát, že jsou aktuálnější úkoly, že je v té době užitečnější sypat písek do ložisek válečného stroje a rozebírat koleje u vjezdů na mosty; ale Vladislav Vančura viděl dál, ani na okamžik si nepřipouštěje jiný konec války než porážku jejích původců, myslel na to, co bude, až k té porážce dojde; myslel na to, že mnohem těžší než zvítězit je vítězství nepromarnit, tedy neprohospodařit; autor nedokončené trilogie Koně a vůz byl, chtěl být (a přál si, aby poválečný český svět byl) dobrý hospodář.
Přípravami nového řádu žil už v čase první republiky, už když v létě 1929 mluvil ke studentům na Řadově o Hospodaření s věcmi umění, a potom stále ve třicátých letech, kdy působil v Družstevní práci a v Československé filmové společnosti. Už tehdy vtiskl svou ideu nového uspořádání vydavatelské činnosti do ediční koncepce Družstevní práce a spolu s přáteli filmaři rozhodným způsobem pomáhal zjednávat podmínky pro umělecky hodnotnou filmovou produkci. Za války novou, deformujících komerčních tlaků zbavenou organizaci filmu promýšlel dál. Projekt se osvědčil, československý film dosáhl právě díky systému, vybudovanému v podstatě podle jeho představ, vlastně velmi brzy vysoké, jedinečné úrovně i světového uznání, byť si prodělal i období drsně oktrojovaného černobílého agitačního schematismu.
Kdyby byly všechny obory předem připraveny tak dobře, jako byl díky Vančurovi připraven film a zčásti i vydavatelská činnost, která udivila svět zejména nezvratným důkazem, že nepodbízivá a náročná poezie může nalézat nikoli stovky, ale desetitisíce čtenářů (Klub přátel poezie, jenž knihy nejen vydával, ale i organizoval setkávání básníků se čtenáři a namnoze inicioval mocnou vlnu malých divadel poezie, stavěl na zkušenostech vydavatelské a klubové činnosti Družstevní práce), kdyby všechny obory nejen uměleckého, ale i hospodářského a společenského života vstupovaly do života po osvobození s tak promyšlenou a předem do detailů vypracovanou koncepcí, za jakou film a vydavatelská činnost vděčily Vančurovi a jeho přátelům, byla by tzv. budovatelská léta ušetřena mnoha (jistěže ne všech, nikdo není dokonalý a sebelepší plán nezaručuje úspěšnou realizaci) trapných a fatálních omylů, patrně i toporné byrokratické zvůle a děsných represí (k brutálnímu násilí se vždy uchyluje, kdo si neví lepší rady) - a na život ve společnosti neovládané totalitou trhu, která už v meziválečném dvacetiletí vystrkovala růžky, byli by mohli naříkat jen nejrůznější parazité, jimž se skvěle daří právě v tržním světě (jak to pozorujeme dnes, kdy na literatuře vydělává kdekdo, jenom její tvůrci často nedostanou nic, ba dokonce jsou nuceni si na vydání platit nebo shánět sponzora!); neumějí sice sami nic vytvořit, zato však dokáží urvat, utrhnout, uškubnout tvůrcům hodnot víc než vše.
Tržnímu světu s údajně definitivním koncem socialismu údajně nereformovatelného (jako by nebylo jisté Číny) už otrnulo. Počíná si stále bezohledněji od chvíle, kdy i slepice skvěle reprezentující tržní svět (a proto povýšená na baronku) pochopila, že pošetilý princip nezasahování, osvědčený za španělské občanské války, slaví vzkříšení a že ona má tedy volnou ruku a může stávkující horníky docela bezohledně vyhladovět, jako se za středověku likvidovaly odbojné posádky hradů a tvrzí. Nabubřele triumfální tažení tržního světa zeměkoulí je podobně impozantní, jako se mohl jevit ještě na jaře 1942 válečný pochod Třetí říše vítězící na všech frontách pro Evropu. Tržní svět je den ode dne zpupnější, vyzývavější, arogantnější. Prezentuje se jako nový, supernový, ohromuje nablýskanými mrakodrapy z ušlechtilé ocele a skla, ovšemže zrcadlového, vždyť se tak rád v něm zhlíží, pohupuje se v neméně přeludně lesklých limuzínách za zvenčí bezpečně neprůhlednými okny na anatomických sedadlech, vytvarovaných na osobní míru tlustých pozadí všelijakých Fiškusů Šméjdů. Chce být zbrusu zářivě nový, hypermoderní, ale nápadně se podobá staré zemi z Hrubínovy Jobovy noci. Jakže je to v ní?
A stará země všechny tahy má, / má krále, věže, koně, střelce, běžce, / má vycvičené stěny s ušima, / má ve svých mozcích krutou fantazii, / znamení vraždy na práh lidem vbíjí...
Domněle nová tržní země má nejen vycvičené uši a vrahy na objednávku, ale taky vycvičená ústa, má už ne jednoho Goebbelse, ale tisíce goebbelsíčků komáří velikosti, kteří tím víc, čím líp si uvědomují svou nepatrnost a vyměnitelnost, bodají a bodají, ubodávají každého, kdo se odváží nevýt s vlky nenasytného vlčího tržního světa.
A hlavně: ten tržní svět má nad zaostalým ostatním světem obrovskou technickou a organizační převahu. Tak jako zmíněná totalitní Třetí říše udivovala ostatní svět svou perfektní technikou a organizací a ve slepé důvěře v ni a ve Vůdce, který ji - totálně nevzdělaný - paradoxně skvěle zosobňoval. Ta si byla tak jista svou superioritou (jako si je svými triumfy jistý dnešní tržní svět), že se rozmáchla až na to, nač nestačila. Tržní totalita se podobně opájí svou dokonalostí, účinností formulek z marketingových rychlokurzů i učením své vysoké tržní filozofie, a jakoby velkoryse povoluje rozličným vzdělaným pošetilcům a reptalům typu Jana Kellera dosyta se vymluvit, protože nesejde přece na tom, zda mají pravdu, když nemají prostředky ji účinně šířit, když nemají moc ji prosadit do médií a nemohou tedy reálně čelit dennodenní masivní sebereklamě tržní totality, která zastiňuje vše, co v oboru diktatury bylo před ní.
Není otázka, jak tržní svět porazit. Vlastně vůbec není třeba a dokonce ani není nejúčinnější udržovat ho v kondici odporem; cvičit jeho obranné reflexy; nedovolovat mu, aby zpohodlněl a degeneroval. Je to jistě kacířská myšlenka (ale kolik kacířů mělo nakonec pravdu): možná, že vůbec nejlepší je ponechat ho jeho nezvratnému osudu; nechat ho zajít na jeho komfort; nechat ho, aby vyvrhl sebe sama.
Nechat ho v iluzi, že je nade vším, za vodou a mimo dosah jakýchkoli zbraní.
Až opřede celý svět svými sítěmi, nutně v nich uvízne a bude se tlouci v nich. Propadne panice. Napáchá v ní mnoho škod. Zajde na svou superioritu. Pokolení navyklé od dětství na počítačové pohodlí a nepřeberný repertoár programů bude marně hledat program, jak z dokonale sofistikovaného přediva, které si tržní svět upletl koneckonců na sebe sama.
Jak to říkal Halas? Jenom ne strach Jen žádný strach / takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach / co my tu zahrajem / až přijde čas až přijde čas.
Ten čas se blíží možná daleko rychleji, než si umíme představit. A musíme být na tu gigantickou megakrizi tržního světa připraveni. Připravuje nás zčásti sám tím, že nás učí své technice; prozrazuje nám, že mimo ni a bez ní si neporadí. Dávno to tuší. Proto se snaží svou technickou převahu sešvagřit s tím, co Umberto Eco stejně příkře a drsně jako trefně nazývá starými hermetickými žvásty pro pobavení lidí, dodejme: pro jejich účelové zabavení, aby neměli čas přemýšlet a jednat.
Být připraven na den, kdy se tržní svět najednou a rychle zhroutí, tak jako se už sesuly symboly, které si postavil, a jako sám sahá na nezadatelné svobody, na něž je hrdý a stále přísahá, znamená ovšem být v pravou chvíli na pravém místě, vybaven nejen znalostí techniky, již tržní svět vyvinul a nakonec nezvládl, ale i poznáním, že chtě nechtě - samozřejmě nechtě - došel až na sám práh globálního zespolečenštění. Jenže přece nejde o to, aby totalitu a diktaturu trhu vystřídala nějaká, byť osvícená totalita a diktatura ve jménu kultury, které se může dostat nevídaných materiálních předpokladů k rozvoji, když se závratné sumy vyplýtvávané v tržním světě na nesmyslnou reklamu, korupci a na excesy, jakými jsou závratné honoráře hvězd, budou moci věnovat na tvůrčí práci neprodukující zboží, ale vytvářející hodnoty, jaké se mohou (někdy až po dlouhém čase) ve zboží proměnit. Jde o to, aby ve všech oborech, k jejichž tvořivé činnosti je třeba nejenom znalostí, ale i lidskosti, která dává všemu smysl a musí být nejvyšším zákonem, byli lidé tak dobře připravení na své poslání, jako byli ti, co si - byť samozřejmě nikoli bezchybně - osvojili Vančurovy představy, jak nastolit nový řád ve filmu a ve vydávání krásného písemnictví.
A v jaké škole si nejvyšší zákon lidskosti ve všem projektování a rozhodování může člověk osvojit? Jistěže ne poslechem rozhlasu a zíráním na televizi, ať už ryze a otevřeně komerční, ať komerční skrytě za veřejnoprávním fíkovým listím. Tam je prvním a nejsvětějším přikázáním Věř v tržní společnost a cti ji. Když tam pronikne tu a tam jiný názor, je pod firmou formálně demokratické vyváženosti brutálně převážen záplavou horování pro volný trh. Spoléhat nelze ani na školu. Pedagogové, kteří ještě na podzim 1989 lepili hesla a obrázky na nástěnky k Měsíci přátelství, s horlivostí novokřtěnců nebo spíš proto, že mají z hlediska dnešní moci máslo na hlavě, dávají si velmi bacha, aby neřekli nic, co by byť jen vzdáleně mohlo zavánět sebemenší kritikou zmíněného prvního přikázání samospasitelného tržního světa.
Je tu však literatura, po tisíce let střádané poznání, sebepoznání člověka a lidské společnosti, literatura lidskosti jako nejvyššího zákona. Jak jen tržní svět může, snaží se ji vyřadit ze hry. Cestou filmových, televizních, seriálových adaptací si ji ochočuje a tlumí její poselství. Vnucující se nabídkou zábavy, často spojované s návnadou pohádkových sum pro toho, kdo vyhraje, bere lidem čas číst. Ale jak věděl už Šalda, každá zábava se nakonec mění v nudu. A tak nadchází už dnes čas pro návrat k četbě, k literatuře, k Homérovi, Shakespearovi, Rabelaisovi, Goethovi, Balzakovi, Hugovi, Tolstému, Čechovovi, Apollinairovi atd., v jejichž díle není jen jasné ne světu všemocných peněz a jeho velekněžím, ale i vize lepšího způsobu života.
Jde o maličkost: osvojit si tu vizi, v souladu s ní žít, a až přijde čas, také jednat. Neopakovat chyby, jejichž společným zdrojem a jmenovatelem bylo zapomínání na lidskost jako první a nejvyšší zákon.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |