Bosák šel zrovna k řezníkovi, aby koupil čtyři ledvinky, jak mu manželka napsala na papírek, když proti němu kráčí Koliha. Bosákovi se už na dálku zdálo, že by to mohl být Koliha, ale takováhle zdání byla v poslední době stále ošidnější; Bosák se chystal protijdoucího pozdravit, a on to někdo úplně cizí. Asi by neměl návštěvu očního dál odkládat.
»Nazdar,« řekl Koliha. Byl mladší, takže šálivé kejkle Bosákova zraku neměly v tomto případě šanci.
»Tě vidím,« mohl si dovolit Bosák a hned připojil důvěrnou otázku, která málokdy mužské rozděluje. »Jdeš na pivo?«
Kolihovo čelo se zakabonilo.
»Ty bys tomu dal - na pivo. Já mám od Vánoc dyštanc. Červená karta, kamaráde, zákaz vycházek. Chytlo mě to a hned dvakrát zrovna v době, kdy má bejt mužskej pro rodinu... a já ji měl jak z praku. Sotva jsem trefil do křesla, kde jsem prochrápal Dynastii, což mi ta moje s holkama hned tak neodpustí. Tak radši v práci fušuju a dneska si přines soused baterku, abych mu ji dobil...«
Na to Bosák s trochou účasti a nemalou dávkou hecu řekl: »Zkrátka to nemáš lehký. Já myslel, že už tě to pustilo, ale ty se pokaždý utrhneš jako pes od řetězu. Už bys měl vědět, že není nad pravidelnost... ale snad nebude tak zle.«
Vzápětí ho překvapilo, že se před Kolihou vychloubá pravidelnou návštěvou hospod, když se o něm vědělo, že se drží doma, a když přece zajde, zkonzumuje své jeho jedno pivo vstoje u pultu.
Koliha mu pokynul rukou a Bosák řekl:
»Buď zdráv!«
Pak pokračoval v chůzi. Tak vida, pomyslel si, ten Koliha se nezměnil. Ale víc než to, že občas zůstal v hospodě na koště, vědělo se o něm, že je na ženský. Co chvíli se dostala na přetřes některá z jeho avantýr. Pro většinu žen zkrátka Koliha se štíhlou postavou volejbalového smečaře představoval trvalé nebezpečí svůdce. Takhle vylézt na strom nebo skočit do rybníka. Většině však k tomu chybělo odhodlání, zvláště když stromy ani rybník nebyly nablízku. Navíc: mějte se na pozoru před chlapem, který tak okázale dává ženám najevo, že ani nejde o ženy...
Bosák se musil pousmát nad tou dobou před léty, než v rámci pracovního útlumu přešel na správu dálkových kabelů. Ale manželka zůstala. Ona a dispečink - to šlo dohromady. Mikrofon moduloval její hlas do strohé úsečnosti, které se nezbavila ani doma, takže Bosák byl často v pokušení okřiknout ji, aby ztlumila tu vysílačku.
Ledvinky naštěstí měli, ještě rohlíky, chleba a minerálky, běžný denní nákup, který se ustálil v rituál. Ale když už je doma dřív, proč nepřiložit ruku k dílu, než se stáhne ke svým novinám, zřídkakdy ke knížce.
Když vystoupal po schodech a vložil klíč do zámku, zjistil, že je odemčeno, manželka stála u žehlícího prkna a s výrazem vyčítavého odhodlání pohybovala rameny.
»Ahoj,« řekl Bosák a pustil se do vybalování nákupu.
Manželka na něho úkosem pohlédla.
»Je to těžký?« zeptala se.
»Proč?«
»Že tak funíš.«
Už se chystal nadechnout, aby něco jadrného odsekl, ale zavčas si vzpomněl na Kolihu, na jeho oblíbené úsloví, že když manželka žehlí, on je vrah, překousl manželčinu špičku, která mohla odstartovat další z manželských hádek a vyhrkl:
»Jedu pro vodu.«
U vědomí, že jde sice o činnost potřebnou, ale v hierarchii vztahů jaksi zástupnou, vypochodoval s kanystrem v ruce z bytu. Vidina půlhodinky o samotě byla víc než povzbuzující. Potom se stáhne ke svým novinám a bude tu televizní znělka s obrazem zbídačeného světa, proti němuž je i jeho manželství rajskou zahradou.
Sníh kolem auta byl slehlý a špinavý, a když Bosák otevíral dveře, musel vší silou zabrat, aby se dostal dovnitř. Mrazy už několik dní nepolevovaly. Klíček v zapalování se pohnul, kontrolky zasvítily, ale mdlý zvuk akumulátoru velkou naději nevzbuzoval. Zlost svedla Bosáka k zbrklé manipulaci klíčkem, přičemž přidupával spojkový pedál k podlaze až k definitivnímu bablabl...
Bosák se vysoukal od volantu a zabouchl dveře. Chvíli nerozhodně postál, potom se vydal pěšky. Víc než doba navíc odrazovalo tahání s těžkým kanystrem, ale že se rozhodl -
Cesta se klikatila lesem, potom vedla souběžně s řekou a sníh byl v těch místech jiskřivě bílý, neporušený. A to ticho - rušené jenom ropotáním divokých kačen. Zatímco voda naplňovala nádobu, svedená ze zavalených středověkých štol silnostěnnou trubkou, Bosáka nakrátko zasáhl podivný smír v souladu s krajinou. Ale už na zpáteční cestě mu začalo vrtat hlavou, na koho se obrátit s žádostí o pomoc. Ale což neříkal Koliha -? Jasně že Koliha, hned ráno mu zavolá. Představil si, jak jeho dlouholetý spolupracovník s telefonem u ruky nechává aparát schválně vyzvánět, aby pak s předstíraným zadýcháním, že vyběhl nejmíň tři patra, řekl do mluvítka: Koliha prosím...
Kdes byl tak dlouho? ozvalo se tentokrát od kuchyňské linky, ale Bosák se ani nenamáhal s vysvětlováním, beztoho začínaly na Nově zprávy.
Sotva druhý den vyřídil v práci nejdůležitější formality, vytočil Kolihovo číslo a jak předpokládal... čekal. Když se volaný konečně ohlásil, jako by právě vyspurtoval do třetího patra, Bosák se představil a pokud možno úředně stroze řekl:
»Je ti jasný, proč volám...?«
Já ti dám třetí patro!
Nato se měl Koliha nadechnout překvapením s těžko potlačovaným smíchem a bylo na něm prohlásit: Co blbneš, člověče.
A Bosák by jen tak mezi řečí požádal Kolihu o zapůjčení nabíječky, což nebyl žádný problém, zvláště když šlo o erár. Místo toho bylo na druhém konci vedení ticho, dokonce jakýsi šepot dolehl k Bosákovi, aspoň se mu tak zdálo, než Koliha konečně připustil, že je mu jasné, proč Bosák volá. Potom se Koliha skutečně nadechl do pauzy po tichu a prohlásil:
»Ale po telefonu se snad o tom bavit nebudeme... jsi pro?
Bosákovi nebylo jasné, proč se nemá po telefonu bavit o něčem, kvůli čemu volá, ale hned ho napadlo, že může jít o další z Kolihových šprťouchlat, takže souhlasil.
»Jak myslíš.«
Koliha vzápětí převzal iniciativu, řekl něco víš co? a navrhl Bosákovi sejít se kolem čtvrtý Na blábolce, tam že to proberou.
Bosák zdráhavě souhlasil, ale sotva položil sluchátko, hned si vynadal: aby vzal Koliha do hospody nabíječku, to mu říct zapomněl.
Na blábolce nebylo k hnutí; nebýt Kolihovy zdvižené paže, směřující k jediné prázdné židli, Bosák by se otočil na patě a vzdal to. Takhle se svezl do sedu s utkvělou představou: nabíječka.
Koliha důvěrně ťukl do jeho půllitru a hned vyslal signál výčepnímu: Dej nám to dvakrát. Tekutina dráždící sliznici představovala fernet stock a Bosák se ji pokusil polknout, když se předtím Kolihy zeptal, co slaví.
»Coby,« ohradil se Koliha, »dyť už jsme takhle neseděli, hanba pomyslet...«
To byla pravda, až Bosák zjihl. A že se tím pádem upamatoval, co se sluší a patří, objednal repete. Při třetím panáku Koliha zdůvěrněl s rukou na Bosákově rameni a začal ze sebe sypat vtipy jeden lepší než druhý.
»Tenhle znáš? A tenhle...? Jestlipak víš, proč si policajti olizujou hodinky, nevíš? Protože po tiktaku je svěží dech... Tomuhle jsme se s Madlou nasmáli nejvíc...«
Což o to; taky Bosák se smál, až slzel, ale smích mu zmrzl na rtech při ozvuku manželčina jména, vysloveného Kolihou. Jestli si mohl být něčím jist, tedy tím, že takhle manželce neřekl už hezky dávno. Ale Koliha jako by s Bosákovou reakcí počítal, protože řekl:
»No co... řekl jsem s Madlou... a co má bejt? Vždyť se dohromady známe celej věk. A že já občas zaskočím na dispečink... Na lidi nedej, lidi toho nakecají... jenom když můžou pomlouvat. Kdybych já ti měl vyprávět o těch anonymech...«
Bosák na sobě cítil upřený Kolihův pohled a měl pocit, že si stojí na vedení a to vedení představovalo nejtlustší kabel, jaký se kdy vyskytoval pod jeho správou. Jenom pomalu mu začal docházet celý smysl telefonického nedorozumění: on si myslí, že vím, jenom neví kolik. A to se ze mne snaží dostat.
Třebaže z tohohle poznání naběhly Bosákovi na čele žíly, pokusil se o neutrální.
»Je mi to jasný,« řekl.
Koliha vzápětí vzpomněl časů, kdy jsme byli mladý a hezký a jak párkrát... to už oba ženatí, vyrazili za holkama. Ten zasutý čas, Kolihou nyní účelově připomínaný, tíhl k odvalení viny - byla-li nějaká - a k nalezení viníka zástupného. Bosákovi nebylo třeba dokazovat, že jím bude on. Proto zapil fernet pivem ve snaze soustředit se na další Kolihova slova.
»Já ti mám pořád před očima Madlu, jak nosila takový šaty s velkýma puntíkama, moc jí to slušelo, a já ti tenkrát povídal, ta tvoje Madla, to je kus, ta dělá jednomu chutě. A ty na to s nadhledem, že jsi v tomhle ohledu liberál...«
Poslední slovo se Kolihovi v ústech zalomilo, takže se je pokusil vyslovit několikrát.
Bosák obřadně dopil, šetrně sundal Kolihovu paži z ramen a vážně pronesl:
»Víš, o co jsem tě chtěl poprosit? Abys mi na noc půjčil nabíječku...«
A díval se, jak se do Kolihových očí, zatažených nepochopením, zvolna začíná vkrádat úžas.
»Snad mi nechceš namluvit, že jsi volal jenom kvůli tomu?«
»A kvůli čemu taky... Nabíječku už mám,« Bosák si pohotově vypomohl lží, »tak se měj fajn.«
Mátožně přivábil vrchního, zaplatil a nechal u stolu Kolihu masírujícího si čelo.
Možná je to se životem jako s baterií, meditoval na nejistém terénu cestou domů Bosák. Oba potřebují čas od času doplnit energii. A když to se vzájemnou oddaností zkrátka nevyjde...
Bosák si bolestínsky vzdychl; ale ať se jakkoli snažil vyvolat představu opilého Kolihy, aby k němu mohl cítit odpor s opovržením, nedařilo se mu to. Nakonec převážila vidina studánky, kam vede pěšina s jiskřivě bílým sněhem. K čertu s baterií; v povětří viselo jaro a manželka bude dozajista spát.
Spisovatel a literární kritik FRANTIŠEK SKORUNKA, člen Unie českých spisovatelů a stálý spolupracovník Obrysu-Kmene, oslaví 16. listopadu své šedesáté narozeniny. Srdečně blahopřejeme!
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |