Všude, po celý život, na mne odněkud někdo nějak vykukoval. V našem mšenském domě to byla osmdesátiletá teta Julie, dívající se celý den z okna a usmívající se jako bůh srandy. Pozorovala mě s mateřskou láskou, jak jsem ji na starém dvoře štípával jako chlapec dříví na zátop. A stejně tak blaženě se usmívala, jako kdyby se dívala na nejradostnější událost svého života, když ji dovezli na vozíku na náměstí jednoho činžáku, odkud sledovala dědečkův pohřeb. A z okna zeleného domu na Skaličkách vykukovala otevřenou špehýrkou, jen jednou tabulkou, která se odkrývala v pantíčcích na malý klíček, hlava mé babičky či maminky, když zkoumaly počasí, nebo prostě jen vyzvídaly, co se děje na ulici.
   Vykukovači. Takhle se na mě dívala babka Rebendová na Dívčích Hradech, na samé periferii Prahy, když jsem ráno chodíval ulicí k tramvaji. Zdravíval jsem ji a jejího velikého hnědého kocoura, který se za ní tlačíval do okna a ona se mě vždy ráno ptávala kolik je hodin a nikdy si neopomněla postěžovat: »Kocour mi ve sklepě žere stále uhlí...«
   A co vykukovači z kukaní vrátnic? Ti věční špehéři, Lustvisiháci ducha a zkoumači: »Kam, ke komu a proč jdete? Zavolám tam...« Ale nevěděli ti vyližmozkové nikdy ani číslo telefonu, ani nic jiného, jen tak seděli a koukali pánubohu do oken.
   Je těch koukačů z oken celá řada. Kolik lidí se na mě dívá ve veliké Praze, kolik mě vidí oknem bez záclony i za záclonou, do kolika oken já šlehnu očima, kde všude se vykukuje, kolik vykukovačů z tramvaje na mě civí, když se klátím ulicí a na kolik jich zase civím já, když se vezu. Když se ještě štípávaly lístky, jedna z průvodčích vykukovala přes hlavy dozadu na plošinu a volala na někoho: »Pane, vy dlouhej tam, udělejte místo, de mi sem kočárek!« A kočárek vešel, dveře se zasunuly a cink, jeli jsme dál.
   Kde jste, muškáty dvou třeboňských oken nad branou u kostela? Moje maminka tam vykukovala, až přijdu ze školy. A v plzeňském hotelu Slovan jsem vykukoval jednou ráno v červenci s nějakým důstojníkem, s nímž jsem tam noclehoval, z pokoje ve druhém poschodí do přízemí dvora, kde v pootevřeném okně visela černá podprsenka a ten oficír vtipkoval: »Tamhle si je dává nějaká ženská na noc za okno!«
   Nu, ale nejvíce mě pobavilo, když jsem na jednoho známého, Helmuku, křičel průjezdem podniku kde pracoval a kam šel: » Jak sloužíš se švagrovou, ty darebo?« A vylezla ven silná, přesmetráková vrátnice, sundala si titěrné stříbrné brýličky a šerem průjezdu na mě vykukovala tak, jako kdybych přišel z jiného světa. A ten Helmuka, červený až po uši, utíkal jako uličkou hanby, aby už byl pryč. Nevím, proč se styděl za něco, co nikdy neudělal.
   Jsou vykukovači plní optimismu - to byl jeden starosta středočeského městečka, který si každou neděli, když bylo teplo a hezky, ustlal v otevřeném okně polštář, pak se vyklonil a usmíval se bohulibě celý den na náměstí. A jsou vykukovači, kteří si přivolají smrt, jako mladík, vyklánějící se z okna rychlíku mezi Benešovem a Táborem tak hluboce, až mu nějaký sloup urazil hlavu. Ale všichni tito hledači jsou obdařeni především nezvratnou zvědavostí. Stále někde něco očekávají, vyhlížejí, prahnou po novinkách - aby jim nic neušlo. Vykukováním hledají své štěstí, ale ono je možná již dávno obešlo a jim se podaří vyhlédnout docela něco jiného.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]