Na 50. léta v české literatuře vzpomíná VLADIMÍR PŘIBSKÝ
Na zámku v Dobříši se koncem 50. let konaly pravidelné literární semináře pro tzv. začínající autory. Bylo mi kolem pětadvaceti, když jsem byl sem po prvé svezen autobusem od budovy Svazu spisovatelů na Národní. V té době, 1957-58, mi už vyšly nějaké povídky v Novém životě a v Hostu do domu a v literárních přílohách různých časopisů či v almanaších pro mladou literaturu. Nepublikoval jsem však v Květnu, což byl sice literární měsíčník míněný výlučně pro výchovu mladých autorů, jenomže odtamtud mi vrátili zásilku povídek s tím, že je to bezideové, takže nemám nárok. Na tento měsíčník jsem tedy od počátku zanevřel, leč výchově k vyšší ideovosti jsem tak jako tak neušel.
Na zámku v Dobříši nám, mladým autorům, bylo sděleno redaktory kulturních rubrik (za Rudé právo názorový vedoucí Jan Petrmichl, za Tvorbu akademik Ladislav Štoll a za Literární noviny dr. Milan Jungmann), že mladí autoři se musejí stát spolubojovníky strany v zápase o nového člověka, jenž se angažuje v boji za světový mír a přátelství mezi národy na celém světě. Proto i úkolem nové, nastupující spisovatelské směny, jež vtrhává do literatury rovnou z fabrik, luk a vysokých škol, je zachytit tuto velkou přeměnu ve svých následných románech, trilogiích a pentalogiích. To znamená, že nová literární směna musí doslova z ničeho uhníst kladného hrdinu naší veliké doby, jakéhosi nietschovského nadčlověka (což se nám ovšem neřeklo), který celý život nedělá nic jiného, než že strhává ty ostatní (míněni ti neuvědomělí) svým jedinečným osobním příkladem a zejména nezměrným pracovním úsilím k stále vyšším a ještě vyšším pracovním výkonům, nežli úplně padne. (To se taky neřeklo.) A je jen na nás, mladé literární frontě, abychom se svou Aladinovou lampou ve všech zapadlých koutech naší překrásné vlasti tyto hrdiny, dotud neviditelné, objevili a ve svých dílech jim postavili pomníky kovu trvalejší.
Tak, a teď si představte kluka, který do svých pětadvaceti let dohromady nic neviděl, nikde nebyl (ani nemohl, vždyť co kdyby »někde« zůstal?), ničemu nerozumí a samotné psaní chápe jako docela příjemné zabíjení času (zatímco jiní jeho vrstevníci raději hráli mariáš, kulečník či tenis), a tu je z čista jasna postaven před vpravdě historický úkol.
Až do pětadvaceti mi ani na mysl nepřišlo, že bych mohl být stvořen k tak veledůležité práci, jíž jest převychovávání lidí svými výplody ducha. To se mně, který jsem až dotud svět viděl především jako teatrum, neřkuli panoptikum, jevilo nejen jako nesmyslné, ale přímo směšné. Co jsem já, pětadvacetiletý kluk, mohl říct lidem v Československu tak mimořádného? Akorát, že jsem dokázal napsat povídku, která nejspíš většinu lidí stejně naštve. To bylo asi tak všechno.
Nejhorší na tom bylo, že ti, kdo nás jako telata postavili před tahle nová dobříšská vrata, zprvu vypadali jako normální lidi. Jak říkám, byli to redaktoři kulturních rubrik státních deníků, literární doktoři a docenti přes literaturu, známí kritici, neboli od pohledu lidé sčetlí, u nichž byste nepředpokládali, že začnou z úst vypouštět samé nesmysly.
Jací kladní hrdinové, proboha? Je snad kladný hrdina don Quijote, Othello, Hamlet, bráchové Karamazovi, Raskolnikov, Pierre Bezuchov, Oblomov, Tartuffe, Harpagon, otec Goriot, strýček Váňa, statkářka Raněvská, mladý tuberák Castorp, anebo koneckonců náš Josef Švejk? (Pana K. jsme tehdy ještě neznali.) Vždyť celá zkušenost světové literatury je přesně opačná; literárním hrdinou, neboli hlavní postavou všech světových románů, je jen takový člověk (nebo ženská), jenž (nebo jež) dokáže nějak zaujmout širokou čtenářskou veřejnost. Ale rozhodně to není člověk se samými následováníhodnými vlastnostmi. Vyskytne-li se takový divný člověk v nějakém románě, pak jedině jako trapný panák, oběť autorovy ironie a vděčný objekt jeho sarkasmu.
Kladný hrdina - kde to vzali, kdo jim tohle nakukal? Lidem, kteří přečetli nejméně 5000 knih nejrůznějších žánrů i úrovně!
Jelikož jsem se s tím od počátku nemohl smířit, začal jsem fušovat i do literární kritiky a teorie. Napsal jsem pár článků, v nichž jsem se pokoušel odborníky přes literaturu přesvědčit, že by bylo mnohem moudřejší, nežli pátrat po kladných hrdinech, raději se pokorně vrátit k původnímu smyslu literatury, to jest - jak napsal Ernest Hemingway - psát pravdu, »která musí být pravdivější než pravda sama«.
V jedné z úvah, pohříchu ani v Literárních ani v jiných novinách neotištěných, jsem literárním estétům doporučoval, aby si přečetli alespoň Engelsův Anti-Dühring. V tomhle filozofickém spisu se Bedřich Engels například zle obul do Friedricha Schillera, jehož postavy označil na »pouhé věšáky na ideje«, které se jako neživotné stíny plouží po jevišti. Protože tento Engelsův výrok zřejmě neznal ústřední koniáš sovětské literatury A. A. Ždanov, nemohli ho u nás dost dobře citovat ani zdejší literární normovači, jinak by totiž museli celou svou »marxistickou« literární estetiku od základů překopat.
Všechny mé pokusy zkritizovat tehdejší literární kritiku končily v koších redakcí, jimž jsem své úvahy adresoval. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že budu vždycky patřit k těm, kdo nikdy nemají pravdu. Třebaže mi žádný článek týkající se tohoto problému žádná redakční rada nikdy neschválila k otištění, začínal jsem už i v nakladatelských redakcích pociťovat cosi jako ztrátu původní důvěry.
Abych předešel hrozícímu konfliktu, pokusil jsem se alespoň v jednom případě ustoupit z pozic »socialistickému realismu nepřátelských« a vyjít vstříc postulátům, jež byly jako nezvladatelné překážky postaveny před českou literaturu, neboli - napsal jsem příšernou slátaninu. Bylo to opravdu něco strašného, ale na moji omluvu budiž řečeno, že jsem to původně mínil jako satiru na budovatelská témata, v nichž se neuvědomělí jedincové jakoby zázrakem mění v příkladné uvědomělce. Zařadil jsem to dokonce i do své první povídkové sbírky. Předpokládal jsem, že redaktoři a lektoři moji dobrou snahu ocení, ale povídku samozřejmě jakožto pitomost vyřadí.
Leč chyba lávky. Povídka byla naopak označena za nesmírně zdařilou, jako příslib mého dalšího ideového růstu, a dokonce byla vybrána jako titulní povídka mé první knížky. S tím se už nedalo nic dělat, jen doufat, že nevlídný dojem, který tahle povídka nutně vyvolá v každém čtenáři, vyváží povídky ostatní, »bezideové«, které pohříchu vyšly až v mé druhé knížce Jiné léto (Mladá fronta, 1963). Naivně jsem si myslel, že literární normovači nakonec sami uznají nesmyslnost svých požadavků. Věděli ostatně moc dobře, že i tzv. renomovaní autoři šeredně pohořeli na tzv. velkých látkách (např. Jan Drda se svou Krásnou Tortizou a mn. j.).
Literární normovači z Rudého práva, Tvorby a Literárních novin však po celá 50. léta nejenže neprozřeli, ale soustavně celá léta brzdili přirozený výrazový vývoj národní literatury. Tomuto náporu dokázaly odolat jen veliké talenty v Rusku (Šolochov, Pasternak, Solženicyn), avšak v Československu tomu tehdy nedokázal účinně vzdorovat nikdo. Tak se stalo, že v 50. letech v ČSR nevyšla jediná knížka, která by pravdivě zobrazila poválečnou československou skutečnost v celé její nahotě. Na konci těch let to vypadalo tak, že literaturu už tady navždy vystřídá státní beletrizovaná propaganda, prefabrikovaná nejen »zkušenými autory«, ale i novinářskými elévy z Mladé fronty a Práce. Pokud se to přihodilo a na konci 50. let tu a tam vyšla v Hostu do domu nebo v Novém životě literární práce hodná toho jména, potom zcela určitě pocházela z pera naprosto neznámého autora.
Tak se nakonec přihodil i ten zázrak, že do české literatury průběhem 60. let vstoupila řada nových a mladých autorů, kteří absolutně netušili, jaká že je ta literatura náročná a zodpovědná činnost. Ti pak do zatuchlých dobříšských komnat z 50. let pustili trochu čerstvého vzduchu. Na rozdíl od tzv. autorů renomovaných, kteří vydávali jednu literární zhůvěřilost za druhou, byla tehdy téměř každá povídka zcela neznámého autora čímsi zcela novým, neotřelým, objevným.
To byl kontraproduktivní výsledek onoho nezměrného ideologického úsilí, jež do české literatury vložil literární normovači z Rudého práva, Tvorby a zejména Literárních novin, které vykonávaly tuhle černou a špinavou antiliterární práci pravidelně týden co týden. To, co se dálo v české kultuře a literatuře v 50. letech minulého století, je dodnes neomluvitelné, a ti, kdo se na této antiliterární řezničině aktivně podíleli - dnes jsou již povětšině na pravdě boží - to nikdy nedokázali překrýt či zastřít pozdějším nedobrovolným rozchodem s KSČ, případně disidentstvím či emigrací. Jestliže si to ještě dnes někteří myslí, pak se mýlí stejně, jako se mýlili v 50. letech.
Autor: Vladimír Přibský
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |