(Za Jiřím Nožkou)
Před několika dny odešel, zcela určitě do nebeského obrázkového časopisu, nestor české kulturní publicistiky Jiří Nožka (1925-2004). A čile tam již debatuje a dobré víno ochutnává s keramikem Janem Kutálkem, který Jiřímu Nožkovi zemřel před pár lety ve vinohradském ateliéru doslova v náručí.
V roce 1947 nastoupil tento brněnský rodák do tehdy necelého, dva roky existujícího časopisu Svět v obrazech. Nastoupil do redakce důstojného pokračovatele Pestrého týdne. Nožka nikdy za celou dobu své novinářské práce nezměnil domovskou redakci, přestože se s ním redakční židle mnohokrát kymácela. Zažil radostné i dramatické okamžiky, a přesto zůstal pevný ve svých názorech. Dělil lidi na dobré a zlé, na schopné a neschopné, malíře dělil na opravdové umělce a také na mazaly, šmíráky a natěrače. Totéž soudil i o politicích, zjevně sympatizoval s tehdejším předsedou Českého svazu novinářů Josefem Valentou, jemuž vděčil za mnohé. Neboť mnoho nechybělo a působil někde v plném rozkvětu sil jako denní či noční vrátný.
Jiří Nožka setrval ve Světě v obrazech až do vzpoury ambiciózních kamarádů v roce 1991, kteří tento krásný a populární časopis v honbě za senzací definitivně a zdá se, že navždycky zlikvidovali.
Počátkem roku 1970 byl Jiří Nožka na návrh prověrkové komise za své "nepevné" názory k 21. srpnu 1968 vyškrtnut z KSČ. V rozvášněných listopadových dnech roku 1989 mu členství nabízeli členové výboru ZO KSČ. Mnozí z nich byli v té době již aktivními stoupenci Občanského fóra s trikolórou a s plackou Václava Havla na klopě. Tuto pohanu velkoryse odmítl. Cítil se tou nabídkou dotčen a přiznám, že oprávněně. Byl od počátku mým "opuncovaným", ale zcela určitě největším, často hádavým, opravdovým a milým kamarádem. Stejné jsem bohužel nemohl říct o mnohých jiných, z nichž mnozí měli na čele vypálenou neviditelnou rudou pěticípou hvězdu. Dnes již jsou všichni po plastických operacích a nedělají si se svou minulostí žádné starosti.
V devadesátých letech o jednoho z nejzkušenějších českých kulturních redaktorů neměla žádná redakce zájem. Vzpomínám, že na některých tiskových konferencích, kterých se soukromě Jiří Nožka dále zúčastňoval, se při pokládání otázek stále představoval stejně: "Jiří Nožka, týdeník Svět". To "v obrazech" už však v jeho domovském působišti i na osobní vizitce chybělo, zkrátka ho přeškrtl!
Myslím, že stěží najdeme druhého českého novináře, který prošel téměř všemi ateliéry českých malířů, grafiků, sochařů, architektů, šperkařů, sklářů, fotografů, herců, zpěváků a dirigentů.
Profesor, akademický malíř Josef Liesler o Jiřím Nožkovi soustavně prohlašoval, že byl geniálním novinářem, umějícím v rozhovoru položit první otázku, podle níž se okamžitě poznalo, že z redakce k němu nepřišel blbec, ale profesionál. Vzpomínal na něho i Vladimír Komárek, když mu do ateliéru po roce 1990 přišla mladá nepřipravená redaktorka a nesměle se optala "Vy také malujete? Já si myslela, že jste jenom takový ten kecal, co baví lidi."
Nejhlouběji se mi do paměti zapsalo Jirkovo vyprávění, kdy vzpomínal na své kolegy a na velké české umělce. Kdyby ho nebylo, mnozí by tak velkými nikdy nebyli. Většina by tenkrát ani nebyla národními a zasloužilými umělci a nesklízela by vavříny doma a v zahraničí.
Příjemně jsme se spolu opili, když hned po 17. listopadu 1989 někteří tito umělci při happeningu své těžce vyprošené tituly i s diplomy v památném Mánesu veřejně vydražili nebo je zahodili. A vydávali pak tyto své skutky na odiv celé společnosti. Jirka tenkrát při džbánku vína na celý lokál ve vinárně U žáby nezkroceně a těžko srozumitelně křičel: "Jsou to slouhové!"
Stěží se dnes najde někdo ze střední a starší umělecké generace, o němž by Jiří Nožka nenapsal zasvěcenou řádku. Na každou návštěvu umělce se důkladně připravoval, zjišťoval nejmenší podrobnosti o svém respondentovi, studoval umělecký obor, směr a teprve pak navštívil svého vyvoleného.
Ač sám absolvent brněnského gymnázia, vysokoškolské studium nedokončil, rodiče z něho chtěli mít medika. Za své životní praxe získal takové znalosti, že opravdovým partnerem k diskusi o umění mu často mohli být jenom velikáni a znalci českého a světového umění a architektury, jakými byli akademik Jiří Kotalík a architekt Otakar Nový. Po desetiletí připravoval společně se svou ženou Martou celostránkové reprodukce děl světového umění. Každý týden ze stránky populárního týdeníku vstupovalo do hlavy čtenáře jedno umělecké dílo a tvůrce, který se zapsal do historie lidstva. Ukažte mi dnes na jeden jediný český současný týdeník, který programově vzdělává ve znalostech a v orientaci umění svého čtenáře, jako to v jednom renomovaném časopisu včerejška konal Jiří Nožka!
Už proto si zasluhuje věčnou úctu a vzpomínku.
Česká kultura a umění ztratily svého démona.
Na poslední rozloučení s touto velkou osobností české žurnalistiky do obřadní síně pražského Vinohradského hřbitova nepřišel téměř nikdo!
Čest jeho světlé památce!
Autor: Zdeněk Hrabica
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |