Některé ženské mají zvláštní dar: připravovat chlapa už od jeho dvaceti let do hrobu, lépe řečeno pro hrob. Například moje první tchyně mě v mých třiadvaceti letech, tedy v letech, kdy má člověk myšlenky rozhodně na úplně jiné věci než jsou choroby prostaty, perforace střev, zkornatělé tepny, dušnost, neohebné klouby, invalidní vozík a naleštěná hrobka na Olšanech, tak moje tchýně mě přesvědčovala, že musím chodit v zimě teple oblékaný a v létě zase dbát na pitný režim, že nesmím jíst játra, protože jsou v nich škodlivé látky, že nesmím jíst sejra, protože v mlíku je hromada choroboplodných zárodků, že nesmím jíst zeleninu, protože obsahuje dusičnany, že nesmím jíst uzeniny, protože je v nich plno nezdravé soli, že nesmím jíst moučnaté věci, protože mi jdou na tloušťku, a když jsem se dal ze zoufalství na chlast, křižovala se nad mými budoucími játry a slinivkou břišní, a když jsem zvýšil množství vykouřeného dehtu, omdlévala nad mými budoucími plícemi. A svou dceru nutila, aby se se mnou rozvedla, protože přece nechce mít v padesáti mrzáka a zežloutlou trosku. Proto mi taky pořád vařila čaje podle různých bylinných předpisů načerpaných z herbáře. Naštěstí jsem se po pár letech rozvedl bez ohledu na tchynina varování a chlastal a kouřil, co mi slinivka břišní a plíce dovolily.
»Kde a na kterou světovou stranu chceš bejt rozprášenej,« položila mi moje nynější milovaná partnerka Stáňa u piva náhlou a podle ní velmi zásadní otázku, zatímco já jí v zakouřené a ukřičené hospodě líčil své pseudoproblémky.
Zmlknul jsem, vykulil oči a zakuckal se gambrinusem. »Cože?!«
»Povídám, kde a na kterou světovou stranu chceš bejt rozprášenej,« zopakovala otázku a položila na mě velice vážný pohled.
Musím vám říct, že moje nynější milovaná partnerka Stáňa, také poněkud zklamaná životem a předcházejícími partnery, je v těch pro ženskou nejlepších dvaačtyřiceti letech, v posteli přes mých třiapadesát nám to jde skvěle a že já sám, až na nějaké ty ztuhlé klouby, bolavé ramenní úpony či zubní váčky se cítím skvěle a velice fit. Dokonce jsem přesvědčen, že stále vypadám na pětatřicet a že musím mít někde »svůj« obraz Doriana Graye, což Stáňa komentuje potměšilým chichotáním. »A ženský na mě můžou pořád voči nechat,« dodávám vztekle a jdu si zpravidla do ložnice pustit televizi.
Proto její otázka jako by přišla z nějakého úplně jiného, mimogalaktického nebe. Kde chci být rozprášený... Proč bych měl chtít být někde rozprášený? Já, který ještě občas nastupuju v bráně za fotbalové mužstvo starých pánů! I když, přiznávám, po zápase bývám čtrnáct dní naprosto zbědovaný. Ale myslet na věci posmrtné, to by mě ani ve snu nenapadlo. Navíc když mi to už bude úplně jedno. Pokusil jsem se převést její téma na obscénní žert. »Já nechci být rozprášený, já chci být vystříkaný. A pokud jde o světovou stranu, pak jedině na západ, protože áj fuck of júesej,« zakřičel jsem na celou hospodu; naštěstí rozjaření alkoholici mě neslyšeli, protože při pití bíru řešili otázky sousedského míru.
»Já nežertuju,« nezasmála se vtipu, při němž by se jindy zcela určitě rozchechtala na celé kolo a následovala by naše obvyklá hodinová brutální soulož. Její ztrnulá tvář hrozila, že mě čeká řešení problému, který vlastně problémem není. Ale její následující informace mě definitivně vyvedla z rovnováhy.
»Byla jsem u tebe na hřbitově.«
U mě na hřbitově!?...
Děda a babička, Karel a Marie Olmerovi, kteří mě vychovávali, měli dva syny. Karlíčka a Mílu. Dědův otec byl ještě před první světovou válkou sládkem ve smíchovském pivovaru, se svou ženou přivedl na svět sedm dětí, z nichž Vilda umřel asi ve dvaceti, avšak díky fotomontáži na jedné skupinové rodinné fotografii byl stále mezi námi. Na té fotografii jsou kromě dědy, jeho rodičů a tří bratrů také ještě jeho sestry Valka, Mařka, později provdaná a záhy ovdovělá Málková, a Hanka, později provdaná Průšová.
Karlíček umřel v deseti letech na spálu, lépe řečeno v předválečné nemocnici ho sestřičky, už vlastně téměř zdravého, nechali jít bosky po studených dlaždičkách na záchod a Karlíček nastydl a umřel. Pochovali ho na Malvazinkách, kde je několik hrobů i dalších členů rozvětvené rodiny Olmerů. Děda se jednou vytahoval, že prý pocházíme ze švédského rodu Olmersonů. No, já tomu moc nevěřil...
Mílovi, mému fotrovi, se život vydařil líp. Vojenskou službu na přelomu čtyřicátých a padesátých let absolvoval na Slovensku, kde se seznámil s krásnou Slovenkou z Ružomberoku. Plodem jejich lásky jsem se stal já. Oba se však neměli nejen ke svatbě, ale jaksi ani ke mně, a tak mě v mém půlroce osvojili děda s babičkou. Nejspíš jsem jim měl nahradit hodného, ale zemřelého Karlíčka. Pochopitelně, že jsem jim říkal ne babi a dědo, ale mami a tati.
Pravou mámu, která se později přece jen vdala, ale za jiného Čecha a přestěhovala se do Prahy, jsem viděl snad pětkrát, naposledy v sedmi letech. Většinou se objevila ve chvílích, kdy jsem ležel v děsných horečkách, neboť jako dítě, ale i později, jsem trpěl těžkými angínami.
To s tátou to bylo veselejší. To mi bylo asi deset, když u nás asi měsíc bydlel poté, co ho pustili z basy, kde seděl za nějaký majetkový delikt. Po baráku se šuškalo, že taky patřil k politickým, ale skutečně šlo o pouhou šmelinu. Přijel v červené aerovce s dlouhou haubnou a dvěma koženými sedadly, vyvezl mě nahoru na Brabenčák a já byl jako u vytržení. Od té doby celý život marně toužím vlastnit červenou aerovku. Ale protože ji zřejmě taky vyšmelil, už jsem ho s ní od té doby nikdy neviděl. Taky mi fotr předvedl, jak se z chlebové střídky dají vyrobit šachové figurky a dokonce se mě snažil zasvětit do tajů tohoto sportu. Myslím, že v kriminále se tenkrát lidi naučili plno zajímavých a potřebných věcí...
Fotra jsem pak viděl až v mých šestnácti, dokonce jsme spolu asi měsíc bydleli. To když babička umřela a já mu napsal na Kladno, kde jezdil s autobusem. Děda už byl tehdy dva roky po smrti a tak jsem měl jako »sirotek« a učeň prvního ročníku celých třicet korun na měsíc. I když mě stát umístil přes školní rok do internátu k mimopražským studentům, abych nevyrůstal jak dříví v lese, přes prázdniny jsem bydlel v našem bytě, který pro mě moje sociální kurátorka zachránila. Abych měl co jíst, smažil jsem si tehdy, v létě roku šestašedesátého, na pánvi placky ze strouhanky a hořčice, voda z vodovodu byla zadarmo, a tak byl život veselej. Jednu neděli jsem zašel k pratetě Průšové, abych dal řeč o tom, jak jde život a hlavně abych se trochu najedl. Průšovi mi s kyselým úsměvem předložili pečené kuřecí stehno s bramborovým knedlíkem a kyselým zelím a rozloučili se se mnou srdečně se slovy, ať se zase brzo, někdy až se ožením, přijdu ukázat. Naštěstí tady byla ještě prateta Mařka, provdaná a ovdovělá Málková, která mi vynadala, proč chodím k Průšům, kteří jsou známí svou lakotou, a proč nebydlím přes prázdniny u ní, a tak jsem přes prázdniny bydlel u ní.
Když jsme pohřbili babičku, vrátil se fotr do Kladna a s ním zmizelo i těch pár drobností, které měly nějakou cenu, a na něž měl jako bezprostřední dědic nárok, jako pračka, rádio, nějaké stříbrné mince a kniha dokumentů o Edvardu Benešovi. Děda říkal, že ta bichle, jejímuž obsahu jsem nemohl v dětských letech rozumět, bude mít jednou velkou cenu. Pro mě mohla mít v té době cenu několika desítek obědů...
Takže Karlíček, děda a babička, kteří pro mne byli táta a máma, sní teď věčný sen na hřbitově na Malvazinkách...
»Slyšíš, byla jsem u tebe na hřbitově,« vytrhla mě Stáňa neomaleně ze vzpomínek.
Pokud vím, nevlastním žádný hřbitov. A jestli jsem při procházce Radlicemi Stáně něco vykládal o svém dětství, pak jenom jako soukromý folklór, jako oživování vzpomínek na něco, co je překryto vybudovaným metrem a novými firmami a obchody a hospodami, co je dávno zasuto, smazáno a co už pro současný i budoucí můj život nemá vůbec žádnou cenu. Tyto nehmotné věci patří jenom mně jako něco nepřenosného, třebaže Radlice mají velmi vtíravý génius loci, rozhodně však nepatří Stáně, i když ji miluji hodně. Respektive, jaký užitek by z těchto nepřenosných věcí Stáňa mohla mít?
Jak hluboce jsem se v tomto ohledu mýlil a jak hluboce jsem se mýlil ve Stáně. Ženské bývají velice nebezpeční tvorové. Ještě nebezpečnější než predátor.
»Byla jsem u tebe na hřbitově a všechno jsem zařídila.«
Co by zařizovala? A vůbec, co by měla co dělat na malvazineckém hřbitově?
Je fakt, že Stáňa hřbitovy miluje. Stáňa je totiž věřící. Na rozdíl ode mne. Hluboce křesťansky věřící. Stáňa je dokonce tak věřící, že jí nevadilo, když jsem ji jednou u jednoho kostela šukal. Ale hřbitovy miluje bez ohledu na svou politickou příslušnost a náboženské zaměření, a kromě toho věří na různé duchařiny, jako je přenos myšlenek. Také, stejně jako já, miluje starou, pomalu mizející Prahu. Proto se jí tak líbily právě Radlice a možná právě proto se jí tak líbilo mé vyprávění o mém zaniklém dětství.
Ale co je věřící Stáně do mého dětství?
»Co by si měla co zařizovat,« vyjevil jsem se otázkou.
»Protože tě miluju. Protože tě miluju tak hodně, že chci kousek od tebe ležet i po smrti.«
Štípnul jsem se do ruky a podíval se na mobil. Je půl jedenácté večer, píše se rok dvou tisící třetí po Kristu a my se opíjíme v jedné hospodě, jichž je v České kapitalistické republice nespočet. A Stáňa vůbec nepůsobí opileckým dojmem.
»Ale milé dítě, přes velkou lásku, kterou k tobě pociťuju, mně bude, až umru, nejspíš jedno, kde budu nebo nebudu ležet či kde budu rozprášen, a kdo bude ležet vedle mě, už mě vůbec nebude zajímat.«
Stáňa se urazila. »Ale mně na tom záleží, protože tě miluju až za hrob! Ale ty mě, jak je vidět, až za hrob nemiluješ. A když mě nemiluješ za hrob, znamená to, že mě nemiluješ vůbec.«
Tak s takovým způsobem citového vydírání jsem se ještě nesetkal. Že by musel třiapadesátiletej chlap vyvádět láskou do té míry, že by si svou partnerku musel tahat do hrobu, to se mi tedy zrovna nezdá. A myslel jsem, že i ona ve svých dvaačtyřiceti letech a po dvou dětech už by mohla mít trochu rozum. Ale Stáňa trvala na svém.
»Posloucháš mě? Byla jsem na vašem na hřbitově...« Do prdele, proč mi pořád podsouvá vlastnictví nějakého hřbitova? »...a zjistila jsem, jak je to s tím tvým hrobem.«
»Ale sakra, já eště žádnej hrob nemám!«
»To je pravda. Ale ty ho ne EŠTĚ, ale ty UŽ ho nemáš,« prohlásila Stáňa vítězoslavně...
Výchova dědy a babičky se do mne obtiskla nesmazatelným způsobem. Zvláště dědovy facky, protože jsem byl děsně vzteklé a svéhlavé dítě, měly na mě velmi pozitivní vliv. Kéž by se dnes takhle ratolesti fackovaly, to by ubylo dětských násilníků, zlodějů a vrahů. Ale holt máme tu zápaďáckou demokracii a liberalismus a linky bezpečí a důchodce v nebezpečí... »Mílo, ty jsi jeden z mála, kterej se mi skutečně poved, « řekla mi moje sociální kurátorka, když mě v zastoupení státu coby osmnáctiletého milostivě propouštěla do života. Moc se mi líbila a pochopitelně se také stala objektem mých tehdejších erotických snů. Ale ve svých slovech o tom, že jsem se jí povedl, se hluboce mýlila. Nepovedl jsem se JÍ, nýbrž svým prarodičům. A bohužel až velmi zpětně jsem dokázal ocenit jejich lásku, kterou mi dali. Proto jsem později vodil své manželky (samozřejmě postupně, nikoliv najednou) a po třech rozvodech také své tři ratolesti vždycky před Štědrým dnem na malvazinecký hřbitov, položit na hrob rodiny Olmerů chvojový věnec a zapálit svíčku.
V posledních deseti letech tam chodím už jenom sám, vzpomínat na dětství a rozmlouvat s dušemi dědy a babičky, vznášejícími se nad hrobem. »A co tvé děti,« dotírají duše mých milovaných předků. »Alimenty platím a pravidelně občas je vídávám,« huhňám přes cigaretu, i když na hřbitově se kouřit nemá. »Občas,« zaúpí dědova duše, zatímco duše babičky smířlivě podotýká: »Zato pravidelně.« »No co, jestli jsou po mně, dokážou se o sebe postarat,« namítám vzpurně. »Ostatně, vy jste mi taky odešli dřív, než jste měli,« dodávám drze. »Slyšíš ho,« křičí dědova duše. »Já ti vždycky říkal, že ten nevděčník nám nedá ani kytku na hrob!« »A co tohle chvojí, to není nic?« křičím já. »A chodí s ním pravidelně,« zastává se mě babiččina duše. »Jo, jednou za rok,« a zatímco dědova duše mě fackuje za můj nevděk a nezřízený a nemravný život, duše babičky mi láskyplně odpouští a slibuje mi uvařit zajíce na smetaně. »Zajíce na smetaně?« děsím se jídla, které jsem jako dítě vysloveně nesnášel, ale od té doby nejedl nic tak skvělého. »Ano, zajíce na smetaně,« přitakávám honem. Marně.
Na tuto seanci se ze zahnědlé kulaté fotografie na náhrobní desce, opřené o spodní náhrobní desku, směje Karlíček v rádiovce a v dětské námořnické uniformě s kravatou. »Tak se tu zase mějte,« upravím ještě chvojový věnec a mažu ze hřbitova.
»No dobře, dejme tedy tomu, že jde o můj hrob. O můj budoucí hrob. Ale proč bych ho už neměl mít?«
»Protože tvůj hrob už dvacet let patří státu.«
Ježiši, co dneska ještě všechno tomu státu nezbylo?
»Jak to státu?« vykulil jsem oči.
»No, jestlipak víš, kdy jsi naposledy zaplatil poplatky za užívání hrobu?«
»Nevim.«
»Zato já to vím. Ten hrob jsi měl zaplacenej jenom do roku 1983. Od té doby jsi nezaplatil ani korunu. Takže už ti nepatří a...«
Do hlavy mě praštila dvě poznání. To první bylo ryze pragmatické a byla to spíš vzpomínka než poznání. Z mlhavých cárů mé soukromé historie se vynořila slova pratety Mařky za nějaký čas po babiččině pohřbu: »Mílo, zaplatila jsem ti hrob na patnáct let dopředu.« Jenže co mě, frackovi, kterej měl v hlavě bigbít a holky, bylo tehdy do nějakýho hrobu.
Při druhém poznání se mi roztřásla kolena a já třesoucí se rukou do sebe kopnul panáka vodky.
Vždyť já vlastně od roku 1983 chodím pokládat chvojovej věnec a zapalovat svíčky na cizí hrob, na hrob, kterej mi nepatří, kterej patří státu. Já zapaluju svíčky na státním hrobě! Já do sebe od roku 1983 neoprávněně vsávám názory duší mých zemřelých předků, které jsem tak miloval. Ale to znamená, že ty duše už mi taky nepatří, nýbrž patří státu. Jsou to státní mrtvé duše. Vždyť já vzpomínám na státní duše, já rozmlouvám se státními dušemi. A svým manželkám a potomkům jsem přitom o nich neoprávněně vykládal jako o duších, které patří mně. Vždyť já za to mohu být zpětně popotahován.
Ale náhle jsem se uklidnil a z radosti nad tou skvělou myšlenkou jsem sobě a Stáně objednal další panáky. A proč by to vlastně neměl být můj hrob, i když je státní? Vždyť přece řádně platím daně, tedy, jako zaměstnanci mi jsou daňové poplatky strhávány. Já na ten hrob mám nárok a já si tam můžu zapalovat svíčky a klást věnce a otázky po smyslu života a smrti a nechat se fackovat dědovou duší do alelujá. To mi přece nikdo nemůže zakázat. Přece tam kvůli mně nepostavěj hrobníka jako stráž, aby mi zakazoval vykonávat soukromý duševní obřady. A jestli k tomu hrobu jakožto ke hrobu státnímu už nemám přístup, tak ať kolem něj hřbitovní správa natáhne ostnatej drát. Já přes ten drát stejně budu házet chvojový věnce a zapálený svíčky...
»Ale neboj, protože vím, že jsi chudej, tak jsem si ten tvůj hrob koupila,« oznámila mi Stáňa vítězoslavně, ovinula mě hubenýma pažema a políbila na tvář. »A pak se k tobě do něj nechám položit, když dovolíš.«
»Ale to je přece náš hrob, hrob rodiny Olmerů, původně Olmersonů!!!« zvolal jsem zoufale.
»Na to zapomeň, to už neřeš, lásko. Teď je to můj hrob. Budeme ležet vedle sebe i po smrti,« dodala něžně.
»Ale já přece ještě neumírám,« vymanil jsem se z jejího objetí.
»A kolik let ti k tomu ještě schází, co?« zahihňala se ta milovnice duchařiny. »Každou chvíli mám sen, že se ti něco škaredýho přihodilo.« Aha, proto mi tak často volá. »A mý předtuchy se zpravidla vyplňujou.« Ale přece na zjištění, že každej musíme umřít, nemusí být ještě člověk duchařsky založenej. »Nechám se k tobě do něj položit, tedy pokud ten hrob nevyhrábnou bagrem.«
Tedy takového cynismu jsem se od té fanatičky nenadál. »Bagrem?! Proč bagrem?«
»Protože tam prej je spodní voda,« řekla jakoby nezúčastněně.
Přiznávám, že hrob je prakticky zdevastovaný a že se propadá, ale myslel jsem, že je to povinnost hřbitovní správy, se o něj postarat.
V tu chvíli mě však napadla jiná otázka, otázka, která mě měla napadnout hned na začátku, otázka, jejíž odpověď mě už dopředu děsila. Pohlédl jsem do Stániných očí, které zářily podivným světlem.
»Poslouchej, a jak vlastně víš, kde leží ten můj státní hrob? Vždyť Vánoce ještě nebyly a zatím jsem tam vodil jen svoje manželky a děti. Spolu jsme tam ještě nebyli. A ten hrob je navíc prakticky zdevastovanej, protože stát, přestože ode mne vybíral daně, se o něj nestaral. Pomalu se propadá, zmizely mramorové obklady, zmizel bronzovej rám s bronzovou lucernou, zůstala jen spodní žulová deska, o kterou je opřená někdejší horní deska s vybledlým nápisem Na shledanou, rodina Olmerova.«
»Ano a na tý opřený desce je kromě toho nápisu fotografie malýho Karlíčka,« dodala Stáňa a já měl pocit, že jí kolem hlavy svítí svatozář a že mě budou omejvat.
»Ale jak to víš?! Copak oni s tebou zaměstanci hřbitovní správy u toho hrobu byli?«
»Ne. Jenom mi řekli, že hrob se nachází v sekci Há římská dvě, a že tam je několik hrobů rodu Olmerů. Ať prej si najdu ten pravej, když chci. A já jsem chtěla.«
»To je pravda, ve druhý řadě od nás za rohem ležej Málkovi. Ale to jsou Málkovi, ne Olmerovi! To je druhá větev. Kam se rozlezly další větve nevim.«
»To máš jedno.«
»Tak jak jsi našla ten pravej!?«
»No prostě šla jsem do oddělení Há římská dvě a najednou na mě někdo zavolal dětským hláskem, tady jsem já, Karlíček. Otočila jsem se a viděla tvůj hrob, spodní žulovou desku s nápisem Na shledanou, rodina Olmerova a pod nápisem kulatou zahnědlou fotografii, na který je Karlíček s nějakou rádiovkou na hlavě a v dětský námořnický uniformě s kravatou. Je to von, ne?«
Po zádech mi stékaly mrazivé čůrky. »Na tebe zavolal Karlíček?!« »Proč by nezavolal, když jsem ho hledala,« odpověděla jakoby nic, s dětsky nepředstíraným údivem Stáňa.
»Ano, proč by nezavolal, když jsi ho hledala,« hekl jsem vyjeveně neznaje odpověď a zadíval se pitomě do blba. Srdce, poznamenané tunami vykouřeného dehtu a hektolitry vypitého lihu se mi sevřelo zděšením. Sedí vedle mě normální smrtelnice, která to v posteli tak umí, nebo je to nějaký transcendentální živočich z jiné planety, nebo snad přímo od Boha? Na mě přece Karlíček nikdy nezavolal. Asi proto, ty vole, že v nic nevěříš, jenom v sebe a jenom sobě, odpovědělo mi v duchu moje první druhé já. Ale proto mám taky poměrně klid, vole, zakontrovalo moje druhé druhé já.
A ten tvor z jiné planety, ta záhrobně nebezpečně zamilovaná, ta děsná duchařka, ta svíčková bába, jakoby nic pokračovala: »Kdyby sis chtěl svůj hrob, co teď patří státu, zase přivlastnit, tedy koupit, přišlo by tě to na tři a půl tisíce, protože je to druhá kategorie. Kdybys ho chtěl ale jako svůj vlastní hrob za dvacet let zpětně vyplatit a zároveň zaplatit na deset let dopředu, což se musí, stálo by tě to devět tisíc. Holt, tři stovky ročně, víš? Tak jsem si ten tvůj hrob koupila, abych s tebou mohla bejt i po smrti, protože jsi chudej a já tě děsně miluju. Dovolíš mi to, viď, lásko?« uzavřela svíčková bába svou seanci.
V zájmu objektivity je třeba ještě dodat, že Stáňa má narozeniny čtvrtého listopadu, tedy v den, kdy má svátek Karel. A tuhle povídku má ode mne k narozeninám.
Tak už víte, co je to láska až za státní hrob?
Autor: Miroslav Kantek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |