V zájmu objektivní informovanosti čtenářů reaguji na článek Ivo Havlíka Dvojitý nelson byrokracie (Haló noviny/Obrys-Kmen 15. 10.) o pozůstalosti Gustava Frištenského, kterou bych i já raději zhlédl v muzeu, nejlépe litovelském, než aby byla v bednách depozitáře ohroženého zaplavením. Havlíkovu iniciativu oceňuji, jenže jinak to vidí lidé, kteří v době kolem r. 1957 pracovali v muzeu menšího města, což byl tehdy i můj případ (moje zemřelá matka byla v letech 1955-1970 ředitelkou tehdy okresního muzea ve Slavkově u Brna, Slavkov i Litovel byla okresní města do r. 1960). Právě v r. 1957, kdy pozůstalost Frištenského převzala muzejní síť, jsem jako student celé prázdniny a pak velkou část školního roku brigádil ve slavkovském muzeu. Znám tedy tehdejší právní předpisy i muzejní praxi a prohlašuji, že proběhlo-li vše tak, jak to Havlík popsal, nedošlo k žádné nezákonnosti ani svévoli. Postup tehdejších muzejníků byl v souladu s tehdejšími představami o ochraně památek a jejich uložení. Je třeba to blíže vysvětlit.
V padesátých letech z dříve amatérsky vedených místních muzeí vznikala postupně jednotná síť a muzea, obdobně jako knihovny a jiné kulturní instituce, byla spojována v soustavu garantovanou státem, jejíž hlavní úkol byl viděn v osvětové práci. Předměty uložené v kterémkoliv muzeu byly vnímány jako celospolečenské vlastnictví, muzea je mezi sebou bezplatně převáděla a byla snaha umístit je tak, aby byly přístupné co největšímu počtu návštěvníků. Pochopitelně nikde není dost místa a úsilí směřovalo k co největší obměně vystavovaných předmětů, pokud možno k organizaci výstav putovních; proto pozůstalost po populárních sportovcích byla směrována do muzeí pražských, nikoli místních. Zhruba v letech 1956-57 tyto představy vrcholily. O několik málo let později, krátce před územní reorganizací r. 1960, se však postupně prosadila jiná, z dnešního hlediska rozumnější koncepce: hlavní povinností muzea není práce s návštěvníky, ale ochrana památek a jejich zachování pro budoucí generace, tedy i kvalitní uložení. Z tohoto hlediska jen nejcennější předměty patří do expozic; to ostatní a hlavně to, co by mohlo být zničeno či ukradeno, nechť je v depozitářích uloženo co nejbezpečněji. Není vinou rodiny Frištenských, že tento posun názoru na muzea včas neregistrovala a nezařídila se podle toho. Je však skutečností, že ti, kdož kdykoliv pečovali o předměty svěřené muzeu, ať už s představou o uložení dočasném či trvalém, museli dbát na právní předpisy a nemohli svévolně předměty jednou do muzea předané vracet zpět. Ani představa, že k výdeji pozůstalosti bylo možno využít zákona o restitucích, není v tomto případě namístě; při převzetí předmětů muzeem se vycházelo z potřeby pietního uložení, nikoliv využívání novým majitelem.
Havlík se nezmínil o tom hlavním, co by bylo třeba dnes kritizovat - o materiálním vybavení muzeí, především Národního muzea v Praze, které pracuje v nevyhovujících podmínkách. Krátce po rozpadu Československa v souvislosti se zánikem federálního parlamentu byl vznesen požadavek, podle mého názoru oprávněný, aby budova dnes sloužící Svobodné Evropě byla předána Národnímu muzeu, které sídlí hned vedle; tím by centrum muzejní sítě v ČR získalo mnoho potřebného místa nejen k vystavování sbírek, ale i pro pracovny a depozitáře. Jsem přesvědčen, že i pozůstalost G. Frištenského by takto získala možnost lepšího umístění. (A v Praze by ji mohlo vidět víc lidí než v Litovli.)
Zůstaňme však u reality. Pokud vlivní činitelé, např. i ministr kultury, si uvědomí, že místo této pozůstalosti není v bednách, ale ve vitrínách přístupných veřejnosti, věřím, že řešení se najde. Nepovažuji však za správné mluvit o nezákonnosti a svévoli tam, kde nešlo o úmysl někoho připravit o majetek nebo pozůstalost zničit, a považuji za nedostatek na straně pozůstalých, že nereagovali včas; vždyť v každém státě a v každém režimu se právo promlčí, není-li ve stanovené lhůtě uplatněno.
Autor: Vladimír Šaur
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)