(Setkání dvou právníků - Ivo Jahelky a Jana Kuxe)
Setkání bývají různá - přátelská i formální, vlídná i odtažitá. Záleží na naturelu zúčastněných i na okolnostech, které mnohdy přizpůsobí pozici dvou účastníků k obrazu svému. Takovou zajímavou kličku připravil osud i pro dva právníky, kteří se napoprvé kdysi sešli na opačných stranách soudní síně. Přitom mohli být od počátku spřízněni volbou nejen právnické profese, ale i hudebního zaměření. Ale stalo se, že spolu se svým klientem přišel tenkrát k soudu jako advokát JUDr. Ivo Jahelka a protistranu zastupoval vedoucí jihomoravské pobočky Ochranného svazu autorského JUDr. Jan Kux. Při jejich dalším potkávání už však vyplývají společná témata. Rozhovor zpívajícího právníka Ivo Jahelky s Janem Kuxem, právníkem spíše píšícím, se odvíjí od společné vzpomínky.
Ivo Jahelka: U soudu je spíše smutno než veselo a ne každý případ se hodí ke zhudebnění. Tak například kauza, ve které jsme se spolu tenkrát sešli v soudní síni, moc veselá nebyla, byť šlo o hudbu. Myslím ale, že konečný výsledek odpovídal mému krédu, že lidé se mají především dohodnout. Co vy na to?
Jan Kux: Právnická profese někdy postaví na opačné strany pomyslné barikády jako soky i ty, kdo proti sobě osobně nic nemají a dokonce mají hodně společných priorit. V tom našem případě ale nakonec nezplakalo nad výdělkem ani právo, ani pořadatelé akcí pro ctitele folku. A tak si dnes spolu můžeme při dvojitém rozhovoru téměř "notovat", třeba i vaši píseň, že pravda je stejně ve víně, hlavně v mém oblíbeném znovínském. Začnu třeba tím, že vy býváte charakterizován dnes už okřídleným pojmem "zpívající právník". Která část tohoto dvou slavného spojení je pro váš život dominantní?
Ivo Jahelka: Protože na toho právníka mám oficiální diplom včetně nefalšovaného titulu JUDr. a více než dvacet pět let se živím jako advokát, tak nejspíš ten právník. Přídomek "zpívající" mi poněkud lichotí, protože zpívat neumím a jsem spíše vypravěčem zveršovaných příběhů. Znám spoustu právníků, kteří zpívají naprosto perfektně - třeba Janek Ledecký nebo Petr Pečený, ale je pravdou, že když se řekne "zpívající právník", tak většina lidí si vzpomene právě na mě. Možná bych si to měl nechat zaregistrovat či patentovat jako nějakou ochrannou známku!
Jan Kux: Slyšel jsem, že se k tomuto osobitému logu váže i nějaká "veselá příhoda z natáčení".
Ivo Jahelka: Ještě v době jedné z minulých vlád jsem účinkoval v TV pořadu jako host, který byl schovaný v zákulisí, a když přišel na řadu, moderátorka ho ohlašovala tak, aby publikum, které bylo ve studiu, hádalo jméno hosta. V okamžiku, kdy moderátorka ohlásila, že přijde "zpívající právník", a kdo by to asi mohl být, reagovala jedna divačka výkřikem: Vlasta Parkanová! V zásadě měla pravdu, neboť dotyčná byla v té době ministryní spravedlnosti a byla známa svou zálibou ve zpěvu.
Vy sám jste ale také právník, který má kromě paragrafů blízko k houslovým klíčům. Když se řekne Jan Kux, tak mi okamžitě naskočí autorské právo. Je zajímavé, že po léta bylo v naší společnosti autorské právo považováno za něco nepatřičného. Přitom když vám někdo ukradne auto, je to úplně to samé, jako když vám ukradne písničku, ale mezi lidmi to takto vnímáno nebylo. Jak jste se vůbec dostal k autorskému právu - Popelce našeho právního řádu?
Jan Kux: To se musím vrátit v paměti na začátek devadesátých let, kdy se i v našich krajích začalo autorské právo pomalu probouzet jako po zimním spánku a trochu se rozhlížet, jak je vnímáno ve světě. Nebylo to příliš radostné srovnání, tedy s těmi státy, kde je tato oblast už tradičně propracovaná, do detailů zakotvená v zákonech, na které pak navazuje systém účinných opatření, ale co hlavně, je všeobecně vnímána jako podstatná součást právního řádu. No, nemusíme se snad pouštět do detailního popisu dob, kdy podnikat s hudbou bylo tak snadné a mnohý novopečený majitel diskotéky či baru si založil živnost na hudbě, kterou nikomu neplatil. Zkrátka v té době jsem jako právník ve službách brněnského úřadu, ke kterému se scházely na stůl podněty v podobě právě takových případů, zjistil, že neexistují téměř žádná precedenční řešení. Od vyřešení prvních prohřešků proti autorskému právu v přestupkovém řízení byl krok k myšlence založit na jižní Moravě první regionální pracoviště Ochranného svazu autorského.
Ivo Jahelka: Letos máte malé výročí - deset let od vzniku brněnské pobočky OSA, kterou řídíte.
Jan Kux: Zdá se, že pobočky, které mají blíž k pořadatelům i autorům, se osvědčily. Dnes je jich mimo pražské ústředí v Čechách a na Moravě už sedm. Naše začátky v Brně byly tedy trochu průkopnické. Začínali jsme mapováním terénu i lidských povah. Klasická úřednická práce to nikdy nebyla, snad i proto, že pořádání hudebních produkcí se vymyká statistickým zjednodušením. Tam, kde jde o hudbu, o složité předivo tvůrčích procesů a dějů, musí být čisté byrokracii nadřazen i jistý nadhled. Jste ostatně proslulý právě jako autor, který se dívá na svět paragrafů s nadhledem humorným až laskavým. Ale co ve vaší vlastní advokátské praxi, ta nezahrnuje jen hudební sféru, může vám takový přístup pomáhat?
Ivo Jahelka: Tak tím si nejsem vůbec jist! Jakmile jde o peníze či majetek, tak jde veškerý humor stranou. U soudu chtějí lidé především uspět a ne se pobavit. Advokát má být přece nekompromisní, dravý, šikovný a já nevím co ještě, takže nějaký laskavý přístup je spíše přitěžující okolnost. Proto se snažím alespoň ve svých zhudebněných příbězích nabízet posluchačům sice někdy trochu černý, až brutální humor, ale vždy s určitým nadhledem a ideou, že lidi by se měli především dohodnout. Ostatně v podobném duchu psali své příběhy i naši vyhlášení soudničkáři - jako třeba František Němec, nebo můj oblíbený Karel Poláček. Já jsem měl taky pár nabídek od různých časopisů, abych pro ně psal soudničky, ale zjistil jsem, že to prostě a jednoduše neumím. Ono je něco jiného zrýmovaná písnička a něco jiného próza. Já ovládám tu písničku a v próze jsem schopen napsat tak maximálně žalobu nebo odvolání. To ovšem jistě není váš případ, protože psaní soudniček vám rozhodně není cizí; jak je mi známo, napsal jste jich kolem tisícovky.
Jan Kux: Umění zkratky v rýmech a s melodií je vaše, jak se zdá, výlučná doména. V mém případě jsem se od papíru pokrytého písmenky neodpoutal. Soudničkářů, kteří tento žánr u nás povýšili, máme opravdu hodně, kromě těch jmenovaných by se k nim se svými "kapesními" povídkami mohl počítat i Karel Čapek. Toho si velmi cením hlavně pro jeho schopnost vcítění, chápání člověka se vším všudy, i s jeho horšími stránkami. Je fakt, že "mí" hrdinové ze soudniček nejsou žádní otrlí zločinci, ale většinou lidé, kteří se dopustili nějakého přestupku. Takže místo soudniček nyní píši spíše "přestupničky" na náměty případů, které se neřešily u soudu, ale při přestupkovém řízení. Těžko se dají za téměř třicet let spočítat, ale pořád vycházejí, v různých periodikách - v denících, týdenících po celé ČR. Možná je tu mezi námi zase nenápadná paralela - nepíši klasické soudničky a pro vás také bylo jistě těžké najít od počátku vaší písničkářské dráhy příslušnou "škatulku". Pro zjednodušení jste byl přiřazen k folkovému žánru. U nás jste skutečným originálem. A co ve světě, existoval dříve nějaký předchůdce "zpívajícího právníka", kterého byste mohl považovat za svůj vzor?
Ivo Jahelka: Mými předchůdci byly u nás potulní zpěváci a kramáři, kteří na poutích prozpěvovali písně o "strašných mordech" a plnili tak vlastně funkci černé kroniky. Spoustu takových balad můžeme nalézt i v lidové tvorbě, např. v Sušilově sbírce, a také ve světě se podobnými tématy zabývají vesměs tradicionály. Já jsem měl možnost hrát pro krajany v Austrálii, v Kanadě a v USA, a všude jsem se pídil po tom, zda náhodou nevědí o někom, kdo by v těchto končinách dělal něco podobného jako já. Kupodivu jsem na nikoho takového nikdy nenarazil. Má to tu výhodu, že vlastně nemám konkurenci, i když to koneckonců žádná výhoda být nemusí, protože člověk zákonitě zleniví a ustrne ve vývoji. Myslím ale, že tomu, co dělám, se daří speciálně v našich krajích, což je dáno naším smyslem pro humor, a především krásou našeho rodného jazyka, se kterým se báječně pracuje. Zdá se mi, že náš smysl pro humor nemá ve světě obdoby, takže i kdybych třeba nějaké písničky přeložil do cizích jazyků, tak pochybuji, že by se jim například v Německu někdo smál. Každý náš region má svoje zvláštnosti a osobitý humor, což platí určitě i pro moravské Slovácko, odkud, pokud se nemýlím, pocházíte a kde i místní nářečí má svůj půvab a vy o něm ve svých knihách také píšete, není-liž pravda?
Jan Kux: Máte pravdu, na Slovácku, ve Svatobořicích jsem se narodil a vyrůstal a odtud zcela jistě pochází prvotní impuls mého psaní. Vycházel z pocitu, že by bylo škoda nezaznamenat nic z barvitosti řeči a příhod, poháněných často i vínem, téměř vždy však horkou krví. Průkopníkem a mým starším vzorem tu byl Zdeněk Galuška, který například první zaznamenal zkratku od unáhlených slov a činů do soudní síně, napsal nesmrtelné Slovácko sa súdi. Vidíte, už jsme zase od vína u soudu. Mně psaní v nářečí, ve kterém jsem vyrůstal, taky učarovalo, jen jsem se z Galuškovy předválečné éry dostal až do současnosti. Ze souboru svých slováckých povídek jsem sestavil knížku Slovácko včera a dnes, vyšla již sedmkrát. Taky jste si všiml, že nás oba zaujal stejný námět? Před lety, když se od nás začalo slavně jezdit "do Evropy", koloval takový příběh o naší turistce, která si v cizině "přilepšila" policejní bedýnkou na měření rychlosti a odnesla si ji do autobusu. Použil jsem tu minizápletku v jedné povídce, vy máte obdobnou písničku.
Vlastně by se mohlo zdát, že když je ve vašich nahrávkách, knížkách a živých vystoupeních tolik právnického humoru, může nezasvěcený vnímat soudní síň jako nejveselejší místo na zemi. Protože tomu tak není, jak je možné, že se o tolika humorných případech a výrocích dozvídáte, máte nějakou osvědčenou metodu?
Ivo Jahelka: Tak, jak někdo sbírá známky nebo pivní tácky, tak já sbírám příběhy a z nich potom dělám písničky. Jako advokát jsem ovšem vázán povinností mlčenlivosti, takže těžko mohu říci třeba "milostivá paní, ten váš rozvod je opravdu veliká sranda, já ho zhudebním, ať z toho taky ostatní něco mají!" Takže musím pátrat, kde se dá, náměty mi posílají i zcela neznámí lidé, kteří o mém sběratelském koníčku vědí, potom také kolegové z branže, soudci apod. Někdy úplně stačí třeba jenom věta z protokolu a dá se z toho udělat tříminutová písnička. V každém případě však musím text vymýšlet tak, aby posluchač sledoval děj, který má vývoj, a aby pointa byla pokud možno až na konci, nejlépe v posledním verši a posluchač se jí zasmál, jinak by to vůbec nemělo cenu. Za ta léta už mám celkem slušnou sbírku nejrůznějších perliček ze soudních spisů a na koncertech je dávám k lepšímu, což posluchače vždycky potěší.
To jsou chvíle, kdy se profese šťastně potkává se zálibou. Na "čisté" koníčky moc času není, znáte to taky, ne?
Jan Kux: Možná, že máme něco společného daného i místem původu. Říká se, že obyvatelé jižní Moravy a jižních Čech mají podobnou mentalitu. Hlavně v tom, že jsou hodně činorodí. Jak už jsem se zmínil, jsem tělem i duší ze Slovácka a ve zdejší hierarchii hodnot má nejpřednější místo rodina a síla potomků. Snažím se pokračovat v tradici předků a dál obdělávat kus země za rodnou chalupou, padnou na to víkendy i dovolené. V poslední době se kromě psaní o víně, zvlášť mém oblíbeném znojemském, zabývám sám takovým "pokusným" vinohradnictvím a experimentuji se sazenicemi révy jako Mičurin.
Ivo Jahelka: Pole je tedy nejlepší posilovna.
Jan Kux: Je to sice poněkud stranou módních trendů, ale mně se tento způsob čištění hlavy od paragrafů docela osvědčil. Ten váš má ale taky magickou účinnost - bílý sport.
Ivo Jahelka: Na rozdíl od práva je tenis úžasná hra v tom, že má naprosto přesná pravidla, takže když míček skončí v síti nebo v autu, tak je to bod pro soupeře a ne jako v právu, kde každý paragraf lze vyložit tak či onak, jak se to právě komu hodí. S kolegou písničkářem Mirkem Palečkem, který je taky náruživý tenista, máme zřejmě světový primát v tom, že jsme společně napsali šestnáct písniček o tenise a tenistech a vzniklo z toho CD Tenisová akademie.
A ještě jeden způsob se mi na vyčištění hlavy osvědčil. Když se v kanceláři rozčiluji, což je poměrně často, tak se uklidňuji pohledem na hrneček, který mi nedávno věnovala moje dcera. Na hrneček nechala přetisknout mou fotografii z Nepálu, na které se dívám na nejvyšší horu světa Mont Everest, a musím říci, že to na uklidnění opravdu zabírá. Chození po horách je mým dalším koníčkem. Přírodní zákony na rozdíl od těch lidských fungují. Vím, že ve vaší kanceláři zase mají místo symboly Kuksu - fotografie, Šporkův erb.
Jan Kux: Je to spíš malá pocta velkým postavám minulosti. Už v mládí, kdy jsem jako zvědavý nositel tohoto jména zavítal do údolí na Kuksu poprvé, mě nadchla nádherná scenérie tohoto místa a pozůstatky z dob jeho barokního rozkvětu. To, co dodnes zůstalo, například Braunovy velkolepé sochařské alegorie ctností a neřestí, je unikátní a nejenom u nás. Taky mě zaujal dávný mecenáš tohoto díla, hrabě Antonín Špork. Byl velmi zajímavou osobností, celoživotní bojovník s "dvouhlavou saní", což byla mimo jiné justice. Při opakovaných cestách na Kuks, kde mám výborné přátele, hledám inspiraci a snad i něco z moudrosti barokní filozofie. Pohled na sochu Spravedlnosti s váhami pro lidské ego je nadčasový, stejně jako Pomluva, Lehkomyslnost, Závist či Pýcha. Jen prostředky k jejich prosazení se za tři stovky let trochu víc zamaskovaly a rozrůznily. Myslím ale, že v žádné době nakonec spravedlnost neoslepne definitivně a prosadí se díky statečnosti jednotlivců. Trochu jsme teď ale odbočili od toho, co je nejvíc na očích. Nesmíme zapomenout na vaše osobní zásluhy ve věčném a nekonečném zápolení "za spravedlnost". Máte přece jeden primát, který je v našich končinách ojedinělý - popularizaci práva ve vlastním pořadu. Jaké jsou ohlasy na seriál Neznalost neomlouvá?
Ivo Jahelka: Tento televizní pořad běží na ČT 1 každou neděli v 10.45 již třetím rokem. Myslím, že je to celkem záslužný počin, neboť úroveň právního vědomí u nás je katastrofální, a tak se snažíme to lidovou formou trochu vylepšit. Do každého dílu - a už jich máme více než sto - píšu speciální písničku na jedno použití, k tomu se ještě musím vždy naučit scénář a jednou za tři týdny trávit víkend v Praze, kde se pořad natáčí. Vedle toho ještě zajišťuji svoji advokátní kancelář a jezdím na koncerty, takže mám tři regulérní zaměstnání. K tomu padesátka na krku, tak nevím, jak to ještě dlouho vydržím. Docela rád bych si v klidu sednul a něco pěkného přečetl, třeba nějakého Kuxe, protože mám odjakživa rád literaturu faktu. Takže využiji příležitosti a zeptám se: Proč zrovna Slavkov, Svatobořice a z jakých pramenů čerpáte při psaní vašich knížek?
Jan Kux: Myslím, že na úpěnlivém vybírání aktivit, aby se vůbec vešly do denního, pracovního, životního harmonogramu, se taky shodneme. Obklopuje nás tolik námětů, když jen trochu zapátráte v archivech, vynořují se další a další souvislosti, o kterých se zatím téměř neví, ale dovést téma do knižní podoby je vždy běh na dlouhou trať. Zatím jsem se snažil alespoň částečně splatit nezapomněním dluh těm lidem, kteří byli za války uvězněni ve svatobořickém táboře. Nebyl jsem ještě na světě, ale rodiče mé matky měli dům blízko tábora, vlastně byli tenkrát nejbližšími sousedy nedobrovolných obyvatel. Byla tam i nějaká konkrétní pomoc, ostatně internovaným se snažilo ulehčit úděl hodně lidí z celé vesnice. Vznikla často pevná osobní pouta, bývalí vězni se dodnes do Svatobořic vracejí, už k přátelům. Tak tomuto málo známému osudovému místu a především lidem jsem věnoval knížku Internační tábor Svatobořice. Když jsme dávali dohromady Historky kolem slavkovského bojiště, vydávali jsme se naopak do sfér tisíckrát historicky zaznamenaných i beletristicky zpracovaných. Zkusili jsme nový úhel pohledu - bitva u Slavkova z hlediska osudů lidí, kteří tu měli své domovy. Snažit se psát mimo hlavní práci, to ostatně znáte. Můžete dobře potvrdit obtížné dobývání chleba vezdejšího z pozice advokáta. Mimochodem, prozraďte, jestli máte ve svém oboru rodinné nástupce.
Ivo Jahelka: Moji právní nástupci - potomci, syn Petr (25) a dcera Lenka (24) mě sice následují, pokud jde o profesní právnickou dráhu, což mě těší, ale na druhou stranu, bohužel, se zpěvem to nikam nedotáhnou, takže rodinnou kapelu si založit nemůžu. Syn se namísto zpěvu věnuje létání, takže z něho je spíše "létající právník". Dcera je momentálně u mne v kanceláři jako učeň na advokáta. Vaši potomci projevují nějaký zájem o paragrafy nebo houslové klíče?
Jan Kux: Starší dcery mají své profese - Kateřina učí budoucí zdravotní sestřičky a Petra, vrstevnice vašeho syna, zase kontroluje hygienu ve školkách. Právo jsem jim sice "nenápadně" doporučoval, ale nic proti jiné volbě. Pak tu je ještě nejmladší dorost, tříletý Jan Kryštof a o rok starší Leonka, u těch je ještě brzy soudit, co si jednou vyberou. Věkově mezi nimi je sedmnáctiletý Martin (podle termínu, který jsem slyšel od Pavla Zedníčka, moje "válečná kořist"), jenž je na konzervatoři a vypadá to na těžkou posedlost hudbou - zpěv, klavír, dirigování, skladba. Uvidíme. Snad nám děti jednou neřeknou, že se o profesi, kterou jsme si vybrali my, nedá říct nic moc dobrého. Zpíváte o tom, že "horší než do oka drátem je setkání s advokátem".
Ivo Jahelka: Těmito slovy začíná písnička Advokát z mého posledního alba Neznalost neomlouvá, a pokračuje to - "s advokátem protistrany, co chce po vás many, many". Myslím, že advokát může člověku v jeho mnohdy nelehké životní situaci podat pomocnou ruku, i když v Americe se na hádanku - jaký je rozdíl mezi přejetým skunkem a přejetým advokátem? - odpovídá slovy, že před skunkem je brzdná stopa.
Jan Kux: Slyšel jsem taky o vašem zážitku, někdy z počátku devadesátých let, kdy jste ve snaze nezruinovat začínajícího podnikatele stanovil velmi symbolické palmáre, on však na to reagoval slovy, ve kterých vám drsně předpověděl, kam s takovou dojdete. Zdá se, že se to zatím nepotvrdilo. Přeji vám, ať to vydrží. A připíjím na to, ať nevyschnou prameny inspirace.
Ivo Jahelka: Vám taky hodně zdaru ve vaší činnosti literární i na poli autorsko právním a doufám, že místo u soudu se příště při "hledání pravdy" sejdeme zase raději u džbánku jihomoravského vína.
Zaznamenala TAŤÁNA KRÁLOVÁ
Autor: Ivo Jahelka, Jan Kux
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |