Básnířka Anna Maria Ingria (provdaná Lo Piccolo) se narodila v Palermu roku 1933. V osmnácti letech přesídlila do Pisy, kde na tamní univerzitě vystudovala obor klasické filologie. Na Institutu společenských věd ve Veroně se pak dále věnovala studiu psychologie. Žije v Palermu, kde jako středoškolská profesorka donedávna vyučovala italštinu a historii.
Anna Maria Ingria debutovala v roce 1985 pozoruhodnou sbírkou veršů Naše každodenní peklo (Nostro quotidiano inferno), po ní následovaly knížky Symfonie o mnoha větách (Sinfonia in molti movimenti, 1996) a Hlasy z ticha (Le voci del silenzio, 2001). Je to poezie, která pod příkrovem matoucí, neprůhledné každodennosti obnažuje osobní peklo moderního člověka - jednou milostné, podruhé morální, potřetí třeba sociální. Otevřenost, s níž básnířka mluví o své opuštěnosti i marné touze po lásce v pokořujícím manželském svazku, který v sicilských poměrech není snadno zrušitelný, vzbuzuje úctu. Touha po vnitřní pravdivosti a mravní čistotě je v této lyrice totiž silnější než všechny ohledy kulturní a společenské i než všechny pohodlné sebeklamy a autostylizace, jimiž zpravidla chlácholíme své citové nezdary a traumata. A to je také důvod, proč verše Anny Marie Ingrie mohou oslovit i čtenáře s docela jinou životní zkušeností, než je zkušenost italská.
Anna Maria Ingria je nositelkou mnoha literárních cen a významnou osobností současné sicilské kultury.
VJ
ANNA MARIA INGRIA
Mému manželovi
Vám, urozená lásko,
jenž jste mě učinil ženou,
Vám, jehož hebké rty,
hebké a něžné rty
(hodiny pozoruji tvůj etruský,
enigmatický úsměv)
plašily každou pochybnost
(a vzápětí vyvolávaly novou),
Vám, urozená lásko,
nabízím dnešní soumrak.
Vrátíte mi ho jednou,
až budete sám svůj.
(Naše každodenní peklo)
Florencie
Měkká Florencie temně hnědých ulic,
ty sekretářko světa,
nová archo,
plná starých snů
a historie.
(Naše každodenní peklo)
Matoucí, neprůhledná každodennost
Kde se lze očistit, abychom unikli
nástrahám poblázněného těla,
které nás pokouší?
Zkouší to s lichým vábením,
a nepodvádí nás.
Kdysi jsme byli,
byli jsme vulkán, temnota
i trýzeň.
Kamení s lávou bývala má ňadra
a moje břicho
noční růže.
To bylo. Už není.
Snáší se mlha.
Žaly a hrany
otupuje ticho.
Matoucí, neprůhledná každodennost
nás pozhášela.
A neláska vyklestila.
(Naše každodenní peklo)
Odsouzeni k mlčení
Od chvíle svého zavržení
mám v sobě žízeň po lásce.
Ještě včera
při setkání
hledali jsme odpověď.
Ještě včera
čekali jsme na znamení,
ale marně.
Odsouzeni k mlčení,
zmíráme tou žízní.
A Tantalos je náš bratr.
(Hlasy z ticha)
Kdybys jen věděla
Sereně, mé dceři
Sereno, kdybys věděla,
jak chmurný je někdy život.
Chtěla bych závojem oddělit
od tebe všechno zlo světa
a uzavřít tě do schránky,
ach ty mé svrchované blaho,
aby ti vítr neotrhal květy
a nezjizvil tě čas.
Ale ty cváláš životu naproti,
mé malé sladké hříbě,
otvíráš náruč a netušíš,
že na konci cesty, na rohu
čeká tě bolest či zkouška.
Má ochrana je zbytečná.
Bezmocně sleduji
tvůj bezstarostný běh.
Pomoct ti nemůžu, jen doufám.
(Hlasy z ticha)
Tak jako kdysi Catullus
Hle, co je poezie:
tichý hlas
uvnitř,
trýzeň pramenící
v hloubi,
úzkost,
která hlodá v útrobách,
tvůj šafář
a občas škůdce.
Tak jako kdysi Catullus
nenávidím a miluji. Noc,
ten hlídač mého bdění,
souží mě, mučí,
pronásleduje...
Nedovoluje žít ani umřít.
(Hlasy z ticha)
To bylo kdysi
Sloupoví
ztěžklé dávnou mlhou
se vynořuje
z minula.
Obrazy dálek
v rámu pelargonií,
laguna a zlato...
To bylo kdysi.
Pohádky
skončené, zapomenuté.
Dnešek je jiný.
Vyhladit vzpomínky?
Zapomenout,
žít jenom přítomností?
Nemáš-li paměť, neexistuješ.
(Hlasy z ticha)
Přeložil VLADIMÍR JANOVIC
Autor: Anna Maria Ingria
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |