"Pánové! Já vykonal svou povinnost!"
Tak zněla závěrečná formule mistrů popravčích v 19. století.
Osudy katů se ubírají týmiž stezkami jako osudy lidské přirozenosti - ač tajeny, vždycky nějak vyjdou na povrch. Kat (a obdobně, byť ne tak přísně) ras musel bydlet odděleně od "ctnostné" populace, jež se mu však - ctnosti navzdory - často a nechtěně dostala pod ruku. A právě tak touha spatřit smrt zblízka, takříkajíc v přímém přenosu, cloumala lidstvem dávno před americkými telereportážemi z humanitárního bombardování, jež tolik proslavil bývalý humanista z Hradu. Neboť stejně jako anonymní pilot Legie Condor či kapitán Enoly Gay Paul Tibbetts (pojmenoval smrtonosný letoun po své matce!), nesoucí nad Hirošimu smrtonosné vejce, jen stisknou puntík a smrt si to už s barbary tam dole vyřídí bez zamazání rukaviček, divák na popravě vidí unikat život bližního pod úředně nevinnou rukou koncesovaného vykonavatele, který je řádně vyjmut z působnosti pátého božího přikázání Nezabiješ! A může tak beztrestně vysublimovat vlastní vražedné, sadistické a bůhvíjaké ještě choutky.
Potvrzuje to kniha správce fondu militárií Milevského muzea Vladimíra Šindeláře PAMĚTI PRAŽSKÉHO KATA (nakladatelství Regia, Praha 2004). Vyšel z vlastního bádání, jakož i z pamětí pražského kata Jana Křtitele Pipergera, popravčího mistra Království českého, který do čtvrtka 12. ledna 1888 odeslal na onen svět padesát odsouzených.
Historie zaznamenala, že při popravě Mistra Jana Husa asistovala i chromá babička, která si přisolila zapálenou větvičkou. I z Šindelářova líčení můžeme vyvodit starou pravdu, že většinu diváků při popravách tvořily ženy. Způsobil to jistě nejen známý fyziologický jev následující po uškrcení, totiž ztopoření viselcova údu bez mandragory i Viagry, ale zejména krvelačnost pohlaví, jemuž se bůhvíproč (snad z šibeniční ironie) říká něžné.
Otřesným příkladem kvapného chodu spravedlnosti je v knize popsaný příběh o babičce Binderové a jejích vnucích Jakubu a Josefovi. Babička s pacholkem vezla do Pětikostelí (Pécse) na trh tabák. Cestou se k ní připojili oba vnuci - po chvíli Josef zastavil koně a Jakub namířil na babičku pistoli s hrubou výzvou, aby jim náklad vydala, jinak ji uškrtí. Babička vnoučatům dobrácky vyhubovala, ale záhy pochopila, že s lapky nejsou žerty, seskočila i s pacholkem z vozu a vzala nohy na ramena. V Pětikostelí ohlásili úřadům přepadení a pachatelé byli ještě téhož dne dopadeni, ani propíjeli lup v čárdě. Stařenka teď byla přinucena svědčit proti vlastní krvi. Pokoušela se vinu povedených vnoučat zpochybnit, určitě to mysleli jen v legraci, ostatně jim náklad tabáku, a třeba i tři náklady, ráda dá. Soudci zůstali neoblomní, vynesli rozsudek smrti s tím, že bude vykonán ještě tentýž den. Na znamení právoplatnosti ortelu odsouzencům zlomili nad hlavou hůlky a hodili je k jejich nohám a spravedlnost se dala do pohybu. Nezbyl čas ani rozloučit se s příbuznými ve vzdálené vesnici. Za proklínání babičky, která podle slábnoucího rozumu obou vnuků zavinila jejich neštěstí, vyrazil smutný průvod k šibenici. A tak 15. května 1863 skončila jedna klukovina a zároveň v pořadí třetí poprava našeho Pipergera.
Věru rychlá spravedlnost! Patřičně homeopaticky zředěná by neuškodila ani současným českým soudům.
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |