Karel Havlíček Borovský v jedné strofě svého slavného Krále Lávry uvádí: Po Češích je doma vždycky malý sled, ale všude jinde naplňují svět: muzikanty, jezdce, harfenice, ouředníky, sirky ze Sušice najdeš všude hned.
Milan Kundera a Josef Škvorecký patří profesně do odlišného ranku, jinak splňují Havlíčkova klasifikační kritéria na sto procent. Zatímco první z géniů českého písemnictví se programově odřezává od rodné hroudy, Josef Škvorecký přijel do vlasti oslavit významné jubileum. A protože takové kulatiny jsou jednou za život (další budou až za osmdesát let), nechyběly stisky rukou, objetí i blahopřání. Na své si přišli vykladači Škvoreckého díla, zvláště majitelé pravd osobního prospěchu, k nimž se nejspolehlivěji dospívá oddělováním zrna od plev.
Přesně v den Mistrových narozenin vyšel v Mladé frontě Dnes článek Danny slaví velký kulaťák, podepsaný Karlem Hvížďalou. Autor je novinář a spisovatel, připomíná redakce čtenáři, kdyby nevěděl. V profesním zařazení spisovatel se nepochybně ukrývá ještě dramatik, neboť příspěvek je evidentně konstruován ve schématu polopravd, lapsů a smyšlenek, snad aby láska mohla snadněji zvítězit nad nenávistí a pravda nad lží.
V úvodu nám Karel Hvížďala představuje 50. léta jako dobu poznamenanou strnulostí socialistické prózy, v níž kralovala Anna proletářka s úderníkem Pepou. Tahle informace neobstojí ani jako metafora, Olbrachtův román vyšel poprvé v roce 1928, takže o metodologii socialistického realismu nelze v této souvislosti pojednat. Namátkou zvolená jména jako Norbert Frýd (Krabice živých, 1956), Jan Otčenášek (Romeo, Julie a tma, 1958), Edvard Valenta (Jdi za zeleným světlem, 1956), prózy B. Březovského, K. Ptáčníka, I. Kříže či J. Loukotkové těžko obstojí jako reprezentanti doby poznamenané strnulostí socialistické prózy. Taktéž jubilant Josef Škvorecký, uváděný v redakční radě časopisu Světová literatura, neměl v úmyslu přispívat k strnulosti socialistické prózy. Ale to ví přece každé dítě školou povinné, chtělo by se zvolat. Vědělo by, kdyby v zájmu vítězství pravdy nad lží nebyla některá jména osobností české literatury programově odsouvána do bezvýznamnosti.
Přesto jsou opěrným pilířem Hvížďalova medailónku právě jména. Jména uváděná v souvislosti s vydáním románu Zbabělci. Jména kritiků a těch postižených represáliemi za to, že měli se Zbabělci co do činění. Jirka Lederer, Jiří Hájek, Běhounek, národní umělec Rybák, Ladislav Fikar, Vítězslav Kocourek, Joska Hiršal, Ladislav Grosman, Kamil Bednář. Z uvedené enumerace i nedůvtipný čtenář pozná, která ze jmen se těší Hvížďalově zavilé neoblibě. Ale připojit k příjmení čestný titul bez uvedení křestního jména, to je denunciace skutečně bezpříkladná. Proto pro pořádek: v době kritiky Zbabělců měl Josef Rybák k titulu národní umělec ještě zatraceně daleko.
Uvádí-li Karel Hvížďala, že čtyřiadvacetiletý Škvorecký se svým hrdinou Danny Smiřickým způsobil senzaci a nemohlo tomu být jinak, protože Danny mluvil normálně a místo soustruhu miloval hezké holky a džez a tím se odlišoval, má zatraceně pravdu. Danny byl totiž reprezentantem prvorepublikové zlaté mládeže, pásek.
Takto je o něm pojednáno v dobové kritice:
Co je strašlivého na Dannym, že budí až úděs? Právě to nešpatné-nedobré, ta absolutní vlažnost. Danny je typ bytosti naprosto obsahově vyprázdněné, v tom smyslu, že v něm vyhnily veškeré vztahy mravně-sociální. Živoří v něm - dosti nízce - vztahy individuální: má poměr k matce, líbí se mu ty a ty dívky, je milý ten a ten kamarád, má osobně rád hudbu. Je toho málo, ale chtěl by zajisté ty chutě ukájet mocně. A ani ho nenapadne vzít na vědomí, že je to možné jen společensky; že přišel na svět, v němž nesčetná pokolení v úzkostech a pracně tvořila, aby vybudovala a organizovala civilizovaný svět úžasných možností, které on hodlá chutě použít a od narození používá. A ještě jinak bychom vyjádřili, co na Dannyho typu je reálným nebezpečím pro společnost, ba vůbec lidskost; jeho morálka je morálkou čirého konzumenta. A co se té reálné nebezpečnosti Dannyho typu týče, jeho mdlobnost ohrožuje jak národní morálku, tak schopnost tvořivou, slovo mají hlavně národní pedagogové, ne-li státní moc veřejná. Nemyslím ovšem na zákroky proti Škvoreckému. Jen proti Daníčkům.
Tvůrcem nedatovaného eseje (pravděpodobně 1958-1959) není nikdo menší než autorita českého disentu i exilu a polistopadová modla české literární vědy Václav Černý. A vida; nestál Karlu Hvížďalovi ani za připomenutí.
Touto účelovou manipulací s fakty zařadil se Karel Hvížďala mezi eskamotéry, před nimiž varoval už anonymní autor středověké Alexandreidy: Zlé kolo nejvíce skřípá, malý had nejvíce sípá a chlap nejvíce chlípá. Králi, střez se před pochlebovači a obrtelníky!
A Mistr na to hledí povznesen, jako že ví, že ví. Snad myslí na jiný esej, na ten, který sepsal před léty a v jehož závěru připomněl tělo v márnici, krásné tělo, které celý svět obdivoval a k němuž se krátce po smrti nikdo nehlásil.
Jaká vlastně byla Marilyn, Josefe Škvorecký?
Autor: blá
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |