Po souboru studií POLSKÁ LITERATURA ČESKÉHO TĚŠÍNSKA PO ROCE 1945 (Slezská univerzita, Opava 2004, 201 stran) měl by sáhnout nejen čtenář, který se zajímá o tvorbu polských spisovatelů z nejvýchodnější části republiky (a takových českých čtenářů není zvlášť v časech pod diktaturou televize mnoho), ale také každý, komu opravdu leží na srdci osud české národní kultury, zejména slovesnosti. Autor těch studií Libor Martinek (ročník 1965), vysokoškolský pedagog bohemista, který také píše verše a po léta se intenzivně zabývá i polskou literaturou a překládá z ní, podnikl neobyčejně pracný materiálový průzkum polské tvorby, vyrůstající na území (z polské perspektivy zvaného Záolží), kde žije asi 43 tisíc z celkového počtu 52 tisíc Poláků u nás (před deseti lety ještě 58,5 tisíc), především pro něž polští autoři z českého Těšínska píší.
Martinek, který tíhne k bádání komparativnímu, probírá v jedenácti studiích nejen knižní a časopiseckou tvorbu i literární život (a jeho základnu nakladatelskou, časopiseckou a spolkovou) v měřítku, které se blíží úplnosti, ale stejně podrobně se zabývá také obousměrnými styky této tvorby s literaturou českou, zejména překlady, tak souvislostmi s tvorbou v Polsku. Ve studiích a velmi podrobných bibliografických i jiných poznámkách k nim je uložena úctyhodná práce detailního mapování, jaké je při studiu celonárodní literatury polské nebo české nemyslitelné. Po pojmoslovném a metodologickém ujasnění problematiky se Martinek soustřeďuje k co nejúplnějšímu průzkumu, až úzkostlivě se přidržuje dokumentů, nelibuje si ve spekulacích. Jeho stati přímo vybízejí k dalšímu studiu, hlavně způsobů, jak osobitě se polská tvorba na českém Těšínsku vyrovnávala hned s dvojí literaturou - polskou z Polska a českou - a jak si uchovávala a uchovává svou osobitost.
O polské literatuře z českého Těšínska jsem nevěděl dlouho víc než kdokoli, kdo nežije na východě země, četl jsem Henryka Jasiczka v Rafajových překladech, Wilhelma Przeczka, z desítek dalších autorů jen drobty, listoval jsem si v knihovně v měsíčníku Zwrot, a už tehdy jsem obdivoval úpornost i vynalézavost, s jakou si nevelká polská menšina u nás udržuje a pěstuje svůj jazyk a kulturu. Po přečtení Martinkových studií, většina z nichž bude jistě dlouho sloužit jako vítané východisko pro další bádání, ale mezi nimiž je i malá monografie o Henryku Jasiczkovi (zabírá třetinu knihy), nabývám přesvědčení, že pro nadcházející časy globalizační může sloužit polská literatura na českém Těšínsku jako inspirativní příklad, jak může i malá národní kultura, které si národ váží (a v tom myslím hodně, hloupě, zbytečně kulháme za Poláky, Slováky, Maďary) nejenom přežít, ale i paradoxně nalézat i nové tvůrčí možnosti. Martinek právem věnuje velkou pozornost narůstajícímu počtu literárně bilingvních polských autorů původem z českého Těšínska, kteří někdy už žijí jinde v naší republice, ale píší nadále polsky, současně však i česky. Martinkova kniha, zdá se, přichází jako na zavolanou.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |