Původně jsem měl v úmyslu probrat pár posledních hlasů k osobnosti a odkazu Vítězslava Nezvala, ale olomoucká výstava HRA V KOSTKY, VÍTĚZSLAV NEZVAL A VÝTVARNÉ UMĚNÍ (Muzeum umění Olomouc a nakladatelství Petrov Brno ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví, 6/10-21/11), k níž vyšel bohatě, zčásti i barevně ilustrovaný stejnojmenný stopadesátistránkový katalog, usvědčuje z pošetilosti můj úmysl věnovat zevrubnější pozornost např. recenzentce, která se (v posudku sbírky Martina Davida v Hostu 7/2004) otřela o Nezvala - s nímž prý mladého básníka "spojuje již samotná povrchnost, strojená radost a až křiklavá jednotvárnost básní" -, vedena k tomuto až neuvěřitelně směšnému výroku zřejmě totální neznalostí Nezvalovy poezie, kterou dávno "pověsila na hřebík" stejně jak "počítadlo i s veškerou matematikou", neboť jí, stejně zavilé jako zabedněné samosoudkyni ve věcech básnictví, "připadala vždycky ještě podbízivější a falešnější než nepravé kuličky, které svou barevností sice lákají ke hře, ale jsou bohužel uvězněny v počítadle." Razantněji se to nepsalo ani na přelomu čtyřicátých a padesátých let, kdy byl Nezval kaceřován za trestuhodně nepřekonávaná "rezidua poetismu a surrealismu". Podobná moudra by ovšem nestálo za to citovat, kdyby lapidárně nedokládala, jak pohrdavě zřejmě prezentovali Nezvala adeptce kritického řemesla její zasvětitelé do poezie a jak se dnes básník často vyklizuje z literatury. Iniciátoři olomoucké výstavy o horlivě šířené nechuti k Nezvalovu odkazu dobře vědí a celou expozici vyhrotili jako přesvědčivou odpověď na stálé kydání nesmyslů o tvůrci, jemuž ubožáci nikdy nemohli odpustit jeho výjimečný básnický talent, všestrannost, velikost i velkorysost.
K předsevzetí maximálně rehabilitovat Nezvala paradoxně skrze jeho podíl na moderní české výtvarné kultuře se šťastně spojili děkan fakulty výtvarných umění VUT v Brně Petr Spielmann a dva mladí pracovníci Muzea umění Olomouc, David Voda (též kurátor výstavy a editor katalogu) a Jakub Potůček. Úsilí těchto tří badatelů se podařilo představit veřejnosti reprezentativní výběr z Nezvalových obrazů figurálních (hlavně portréty členů rodiny i přátel, básníků od Bezruče a Mahena po Biebla apod.) i krajin (rodná Vysočina i Praha), dosud nalezený zlomek dekalků, básníkova příspěvku k českému surrealismu výtvarnému, a konečně výběr z fotografií, dosud nejméně známé básníkovy aktivity. Obrazy, dekalky a fotografie včlenila na výstavě do souvislostí s básníkovým celoživotním esejistickým zájmem o výtvarné umění (kulminovalo dvakrát: za surrealismu, kdy se básník podílel na mezinárodním rozmachu hnutí, a pak v letech padesátých, kdy mistrně a často účinně bránil české moderní umění) a s "dobou" řada vitrín plných dokumentů, zčásti publikovaných tu objevně vůbec poprvé. Škoda, že soustředění k obrazům, dekalkům, fotografiím a dokumentům neumožnilo přiložit pod obrazy verše, které s nimi zjevně korespondují a vznikaly často v časové blízkosti.
Profesor Petr Spielmann, který uspořádal už první výstavu Obrazů Vítězslava Nezvala v Brně 1958, tedy v roce, kdy Nezval zemřel (připravoval ji už za básníkova života), a v sedmdesátých a osmdesátých letech působil v zahraničí, rozsáhlou studií (32 stran), opíraje se místy o dosud neznámé dokumenty (např. o Nezvalovy poznámky k tragické smrti Bieblově) a o dosavadní pokusy aspoň částečně rehabilitovat Nezvala (např. Suchého ne příliš šťastný článek o dvou Nezvalech), snaží se - namnoze úspěšně - Nezvalovi především porozumět, dává, řečeno s Nezvalem, přednost pochopení před námitkami; co akceptovat nechce nebo nemůže (například na rozdíl od Jiřího Kuběny nenalézá slova obdivu pro verše Nezvalových posledních let), vykládá až příliš snadno podobně jako už jiní před ním, jichž se dovolává, většinou jako projev obav a strachu, případně jde ještě dál a klade si otázku, jak to básník "vlastně s těmi rýmovačkami i jinými projevy oddanosti představitelům režimu myslel". Citovaná slova jsou z odstavce o portrétu Klementa Gottwalda "v generálské uniformě sice, ale s obličejem notorického alkoholika". Nemyslím, že Nezval skutečně takto viděl představitele hnutí, s nímž se ztotožnil, ale na jednom se snad lze shodnout: rozhodně to není obraz devotně oslavný a idealizující. V proslovu na vernisáži (ta pasáž žel v katalogu není) Petr Spielmann ukázal, jak projevy oddanosti ke KG psali ve stejné době (a ještě i později) i mnozí jiní čeští básníci, dnes slavení, jimž se to ani nepřipomíná, natož vyčítá. Nejsem si také jist, zda se právem vztahují na Nezvala Kusákova slova o rozštěpení osobnosti Halasovy. Nezval přece už na podzim 1926 v Rozpravách Aventina prozradil o sobě, že může psát o baru i proti baru, že cítí ano a ne jako jedno slovo a že - jak napsal Cocteau - někdy pijeme koktaily a jindy je zvracíme. Není to klíč k výkladu i mnohého z posledních deseti let básníkova života? Nezval se po celý život bránil podřizovat centurionům, s nimiž vedou odvěký zápas podle jeho básně z padesátých let kentauři. Petru Spielmannovi se podařilo na mnoha místech své studie doložit, jak skvěle básník v boji proti všem možným centurionům zápasil a v rozhodujícím obstál. Leccos už je o tom známo dost dlouho. Jak Nezval statečně bránil v lednu 1950 Halase a "stejně hezky" i Jiřího Koláře, se obecně ví už od roku 1976, kdy Nezvalova obrana Halase a Koláře vyšla ve XXVI. svazku Díla VN.
Neméně pozoruhodná je i druhá studie katalogu, v níž David Voda cestou ad fontes podobně průkazně vykládá Nezvalovy dekalky (a jejich autorskou) interpretaci na pozadí minuciózně vysledované jejich historie i prehistorie, sahající až k Leonardu da Vinci. V polemice s Effenbergrovým odsudkem a opřen o vývody Josefa Vojvodíka dochází k svému vlastnímu hlubšímu výkladu Absolutního hrobaře a k porozumění jeho i mimouměleckého přesahu.
Možná nejpřekvapivější částí výstavy jsou Nezvalovy fotografie (básník si koupil - dodejme - svůj první fotoaparát 21/3 1934 a vášnivě fotografoval). Důkladnou a na důkladné znalosti Nezvalova slovesného, zejména esejistického díla založenou studii o této části básníkova odkazu do katalogu napsal Jakub Potůček. V jejím závěru soudí, že Nezval byl fotoamatér a fotografoval jen pro svou potřebu, ale blíž pravdě je asi na jiném místě své stati, když právem proti G. Diernovi hájí básníkovy fotografie z knihy Pražský chodec; právem v nich vidí zrcadlo básníkovy paměti, odrážející asociace na konkrétní místa a vzpomínky na osoby, jež pojilo s Nezvalem pouto přátelství.
Cennou část katalogu představuje čtyřicetistránková malá antologie z Nezvalovy esejistiky zaměřené k výtvarnému umění (od tří svazků esejistiky v Díle VN už jsou to tři desítiletí!), bibliografie k básníkově výtvarné tvorbě a soupis výstav, které prezentovaly básníkovo výtvarné dílo.
Tedy takto nějak, milánkové, jak by řekl FXŠ, jde se k pochopení básníkova místa ve vývoji národní kultury.
Autor: Milan Blahynka
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)