Ten americký dobrodruh Hemingway a rakouský maršál Radetzky
aneb
Politická hudební recese za 300 tisíc
Jen udeř, maršálku, a do útoku!
Ne jen pro plytké slávy vidiny,
vždyť Rakousko máš po svém boku.
My ostatní jsme pouhé sutiny.
Dvorní rada Franz Grillparzer
S mezinárodním festivalem vojenských dechových hudeb, který byl letos již potřetí uspořádán v Olomouci na počest nehynoucí slávy rakouského polního ubytovatele, to je mnohem horší než jsem napsal v črtě Třetí kříšení maršála Radeckého (Obrys-Kmen 43/2004).
Julius Petřík, který na nehoráznost této "kulturní" akce reagoval v Obrysu-Kmeni již v roce 2002 a proti jejímu opětovnému uspořádání marně protestoval také letos u primátora města Olomouce, můj článek zaslal pořádající agentuře GALIA (podniká mj. ve výtvarném umění, architektuře a designu), neboť její majitel Libor Gašparovič je strůjcem nápadu stavět Radeckému v Olomouci každý rok duchovní pomník, když už ten bronzový na Malé Straně v Praze byl v roce 1918 natrvalo zbořen.
Gašparovič Petříkovi odpověděl na předtištěném firemním papíru, v jehož dolní části jsou trvale jako motto (!) podnikání firmy GALIA vysázena slova Bedřicha Engelse o Radeckém. "Bezvýznamný filozof", jak by řekl Václav Havel, byl významným a všeobecně uznávaným vojenským odborníkem a Gašparovič, který se marxismu štítí jako čert kříže, se neváhal zaštítit Engelsovým hodnocením válečnických schopností Radeckého. Pod citát na stejném firemním formuláři připsal svůj vlastní dovětek: "Radecký, voják pěti císařů, byl u nás nepřijatelný nikoliv z podstaty svých činů, u něj se žádná kontroverznost nenajde, ale jen jako odraz nešťastných časů, které, aby mohly malovat světlé zítřky, musely tmou zastřít minulost. Čas ideologizované minulosti je snad definitivně ten tam a my se můžeme k Radeckému hrdě přihlásit". V krátkém průvodním dopisu Gašparovič sarkasticky ocenil "pokrokový" tón tiskoviny, tedy týdeníku Obrys-Kmen, vydávaného Unií českých spisovatelů, a schoval se za přibalené vyjádření jakéhosi Zbyňka Války. Podle Gašparoviče z Válkova dobrozdání "vyplývá jednoznačně ta skutečnost, že nebudeme Vaši žádost (rozuměj Petříkovu výzvu skončit v Olomouci taškařici na počest Radeckého - pozn. IH) akceptovat a i v příštích letech rádi slavného vojevůdce veřejnosti ve městě Olomouci připomeneme".
Moje upozornění, že rakouského militaristu Radeckého nezačal křísit až Gašparovič v Olomouci, ale poprvé Habsburci ve Vídni po rozpoutání 1. světové války a podruhé hitlerovci a čeští fašisté v Praze za 2. světové války, Válka považuje za "jen těžko stravitelnou směs ryze demagogického elaborátu" a "několik desítek let starou koncepci ohlupování laické veřejnosti ideologickým výkladem dějin". Komentář v Obrysu-Kmeni prý je "zcela v intencích hesla Nacionalismus je posledním útočištěm hlupáků".Po tomto ideologickém prologu nehlupák Válka vykládá karty na stůl tvrzením, že Rakousko služeb Radeckého nikdy nezneužilo proti lidu. Sic! S kým tedy habsburská dynastie ve svých imperiálních dějinách bojovala? Podle Války ono "jaro národů" 1848 je "ryzí intelektuální koncepce, která sice pěkně zní, ale pozitivní oporu v následných dějinách nemá". Jak tedy? Nedal revoluční rok 1848 předpoklad pro vznik struktur, které jsou typické pro občanský stát: ústava, parlament, zastupitelská práva, obecní samosprávy, a Kroměřížský návrh (1849) nepředpokládal vytvoření mnohonárodnostního spolkového státu? V přebudované monarchii měli už být pouze rovnoprávní občané a rovnoprávné národy. Ani "oktrojovaná ústava" však nevstoupila v platnost. Schwarzenbergova vláda, v jejíž potlačovací struktuře Radecký měl jedno z nejvyšších postavení, říšský sněm vojensky rozehnala, radikálně smýšlející poslance uvěznila, pokud neuprchli až do Ameriky. Arcivévodkyně Žofie tehdy spokojeně poznamenala, že rozehnáním parlamentu "byl odstraněn poslední zbytek potupy císařství a že by přece bylo velice ponižující dostávat zákon od takových lidí". Když se vláda zbavila říšské rady, mohla se pustit do vyhlazení zbylých revolučních hnízd. Radecký v březnu porazil odbojného sardinského krále a potlačil povstání v Lombardii a v okolí Benátek.
Gašparovič je na rozdíl od svého poradce Války méně bezelstný a v dopise - podle všeho adresovaného olomoucké radnici - přiznává, že "vídeňský dvůr si na starého generála vzpomněl poté, co červencová revoluce v Paříži 1830 zahájila nové období revolučního kvasu v mnoha částech Evropy. Radeckému bylo svěřeno velení nad rakouskou armádou v neklidném Lombardsku-Benátsku"... a "Miláno v Radeckém nikdy nepřestalo vidět vetřelce a představitele cizí, okupační moci". Gašparovič oceňuje, že "tehdy již polní maršál porazil nejen nepravidelné povstalecké oddíly, ale také sardinské vojsko, které jim přišlo na pomoc" a ... "z ukořistěných sardinských děl byl později odlit vojevůdcův pomník, který stál až do pádu Rakouska-Uherska na pražském Malostranském náměstí". Pan agenturní ředitel, který ve své korespondenci sděluje i číslo svého živnostenského listu, jako makléř s revolučními hodnotami vyzdvihuje, že "po potlačení revoluce se Radecký stal i civilním guvernérem severoitalských provincií" a prý přesto, že v nich Rakousko v osobě Radeckého "vládlo železnou rukou", maršál "nikdy nepřipustil excesy, jakých se v Brescii a v Uhrách dopouštěl jiný rakouský generál, Julius von Haynau". Připomeňme, že to, co Gašparovič cudně nazývá excesy, bylo habsburské zúčtování s Lájosem Kossuthem. Rakouská armáda posílená carem Mikulášem I. o 100 000 mužů uspořádala krvavý soud v Aradu, vynesla 114 rozsudků smrti, mj. poslala na popravu tucet uherských generálů. Nejprominentnější obětí této justice vítězů byl hrabě Lájos Batthyány - první uherský ministerský předseda byl popraven na rozkaz teprve 19letého císaře Františka Josefa 6. října 1849.
Radecký v tom však až tak nevinně, jak soudí Gašparovič, není. Role byly rozděleny. Jen proto, že maršálek onou "železnou rukou" držel v šachu severní Itálii a Windischgrätz svíral Prahu, byla drakonická pomsta revolucionářů v Uhrách možná. Radecký a krvavější Haynau svým vojenským štítem dalších 7 let kryli absolutní vládu Františka Josefa. Oba umožnili, že monarcha zem řídil bez parlamentu a "silvestrovským patentem" z prosince 1851 nakonec i formálně zrušil ústavu. Vrcholem neoabsolutismu bylo vytvoření konkordátu (1855) s takzvanou Svatou stolicí. Francouzská císařovna ho označila za "čistě středověký". Prosincová ústava (1867) sice právně omezila absolutní panovnickou moc, ale císař až do své smrti v roce 1916 na trůnu zůstal "z Boží milosti", což bylo i ústavoprávně podepřeno výrokem: "Císař je posvěcený, nedotknutelný a nikomu se nezodpovídá". Tento přežilý absolutismus Radecký až do svého skonu v okupovaném Miláně silou armády zaštiťoval. Nikoli náhodou pak císař kráčel za maršálkovou rakví. Olomoucký agent s výtvarným uměním a architekturou však Radeckého krvavé potlačení touhy národů po svobodě a demokracii vidí jinak. Pro reakci má dokonce nadšení: "... psal se rok 1848 a v Itálii propuká revoluce. Itálie prahla po sjednocení, ale Radecký - po vyhnání svých posádek z Milána, Benátek a dalších měst - obsadil severoitalský pevnostní čtyřúhelník, a ač Italové měli drtivou početní převahu, dokázal za necelý rok zvítězit". Sláva mu, borci z Radče!
Gašparovič vyzývá, aby Radecký přestal být "zatracován jako vlajkonoš absolutistické reakce a pomahač Habsburků", protože: "máme zato, že v 21. století by již dějiny neměly být zneužívány k politické propagandě". Píše, že když vymažeme některého ze svých velikánů z učebnic dějepisu, ochudíme tím především sami sebe a své potomky. A proto doslova volá: "Ať je (Radecký) vzorem všem velitelům i na mezinárodní úrovni". Pokud to myslí vážně, měl by napsat do Pentagonu i sídla NATO v Bruselu. Nejspíš s ním vyběhnou.
To jen v Olomouci je možné drtiči národních a demokratických revolucí v Evropě zahrát z vojenských heligonek, protože Strauss starší složil Pochod Radeckého a protože už odložený penzista velel olomoucké pevnosti (ovšemže tuto trafiku na Hané dostal až potom, co potlačil revoluci a kdy - jak poeticky popisuje Gašparovič - už vládla "biedermeierská pohoda, posezení u poháru vína a partie taroků, bukolická idyla").
Monstrózní oslava maršála Radeckého v Olomouci je však firmována politicky. Pořadatelé píšou zcela bez ostychu: "Dnes, kdy se snažíme zapojit do sjednocené Evropy a současně v ní neztratit identitu, nás postava maršála Radeckého trochu paradoxně spojuje s ostatními národy střední Evropy, které před osmdesáti lety trochu lehkomyslně (podtrženo IH) opustily rámec staré monarchie a o něco později byly vytrženy z rodiny civilizovaných evropských států... Vždyť kdyby (rakouská říše) existovala jen o něco déle, snad by i dokázala ochránit středoevropský prostor před náporem nacismu a bolševismu. I to bychom měli mít na paměti, až budeme vzpomínat na velkého Čecha, Rakušana a Evropana Radeckého".
Úsměv při výzvě, co si máme z dějin pamatovat, tuhne na rtech. Jak jsme v roce 1918 nedohlédli na špičku vlastního nosu... Pravda je ovšem jiná - obnovená státnost po třech stoletích Čechům a Slovákům nespadla do klína, byla vybojována, mj. branným vystoupením elitní dobrovolnické armády. Kde by podle Gašparoviče při zrodu československých legií stál maršálek Radecký? Po boku Masaryka a generála Štefánika, nebo by na polních šibenicích věšel přeběhlíky, kteří odmítali být kanonenfutrem rakouské armády? Odpověď je nasnadě.
Na pompézní oslavu Radeckého olomoucká radnice jen letos vynaložila 300 000 Kč, byť náměstek primátora Vladimír Pokorný bez obalu přiznává, že šlo "částečně o recesi", což se prý "z průběhu celé akce dalo vyrozumět". Sponzorsky přispěli jiní a odepsali si to z daní. A tak jsme všichni dotovali přehlídku profesionálních hudeb několika armád NATO, recesi, která je v kontextu československých dějin nehorázná. Kýčovitá reminiscence operetně vyšperkovaných armád však nevinná není - udržuje chiméru "starých zlatých časů" Rakouska-Uherska, které ve skutečnosti nikdy neexistovaly, pošlapává náš 28. říjen, který pořád ještě je státním svátkem.
Že se politicky nepřijatelná fraška koná za účasti rakouského velvyslance a rakouského vojenského a leteckého přidělence v ČR, je od těchto pánů přinejmenším nediplomatické. Záštita Armády ČR podivná není. Co čekat od generálního štábu, který pochoduje pod nově ušitou Valdštejnovou standartou? Že se to však pořádá pod záštitou primátora města Olomouce Martina Tesaříka, k zamyšlení je. Tento pán je čelným představitelem České sociální demokracie, která si ve svém sídle v Lidovém domě pověsila portrét T. G. Masaryka.
V původní črtě jsem připomněl osobní nasazení autora románu Sbohem, armádo! v boji proti Rakousku. Zbyněk Válka to považuje za "roztomilé", neboť "americký dobrodruh Hemingway se pravda angažoval během 1. světové války na straně Italů, ale činil-li tak z ideového důvodu svrhnout vídeňské Habsburky, je otázkou". Pane Válko, můžeme si o dnešních Spojených státech myslet cokoli, ale jisté je, že bez USA by Rakousko a Německo poraženo nebylo. Hemingway byl prvním Američanem raněným v Itálii rakouskou municí! A doma byl vítán jako válečný vítěz.
Julius Petřík má podezření, že v pozadí oslav Radeckého v Olomouci stojí sudetští Němci a jejich list Olmützer Blätter. Není to vyloučeno.
Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková 28. října v Panteonu Národního muzea upozornila na to, že "očista Habsburků je jedním z cílů sudetoněmeckého landsmanšaftu, ... který velmi rafinovaně využívá pomoci některých našich politiků, jež si snad ani neuvědomují, co činí."
Nejsme proti festivalu vojenských dechových hudeb, ale jsme proti tomu, aby se zaštiťoval militantním válečníkem nejhorší evropské reakce 19. století, aby Radecký byl dáván "za vzor všem velitelům", aby se tvrdilo se, že "dřívější skvrna je dnes, kdy je naše vlast členem NATO a Evropské unie, nepochybně ozdobou", aby se kritizovalo "lehkovážné" rozbití Rakouska-Uherska, odsuzovala národní a demokratická revoluce a krvavě vybojovaný zrod Československa se označoval za draze zaplacený omyl. Jak napsal S. K. Neumann:
Žonglérům v cirku upřímně zatleskají,
žonglérům s pojmy a city opatrně se vyhnou.
Autor: Ivo Havlík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)