Prozaik, překladatel a publicista, ale především básník Josif Brodskij (1940-1996) je muž s temnou minulostí. To jistojistě nesouvisí s barvitostí trestního rejstříku, už proto ne, že jde o nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1987, i když bychom nějaký škraloup na jeho bezúhonnosti z časů polarizovaného světa našli.
Rodák z Leningradu dostává se do konfliktu se státní mocí a je v roce 1972 vypovězen do Rakouska. Z těch časů se datuje jeho přátelství s anglo-americkým básníkem Audenem, které mu ulehčuje emigraci v Londýně a ve Spojených státech. Upřímně vyznívá jeho prohlášení v souvislosti s udělením Nobelovy ceny: Je to ruská literatura, která tu cenu získala. A je to americký občan, který ji získal... Jsem nejšťastnější kombinace, jakou si dovedete představit. Jsem ruský básník, anglický esejista a občan Spojených států. V souběhu s vlastní tvorbou a překlady (Eliot, Donne, Blake a Milosz), v souvislosti s pocitem světoobčanství a svobody pohybu vznikla kniha básnické prózy VODOZNAKY s podtitulem Zrcadlení času a vročením 1989 (Prostor, 2003). Tento imaginativní text žánru eseje vyvěrá z přetlaku okouzlení a stesku, prchavosti a věčnosti, života a smrti. Město na Něvě, označované jako Benátky severu, básníkovo rodiště, je pouhým odleskem skutečných Benátek, místa, které se stalo Brodskému osudným a kam se každoročně vracel.
Vodoznaky lze číst jako vyznání, jako připomínku historického génia loci, jako adoraci přítomnosti s vyloučením spekulací do budoucna (Benátky sahají nanejvýš k přítomnosti. My odcházíme, a krása zůstává. Neboť člověk směřuje do budoucnosti, zatímco krása zůstává). Vodoznaky lze číst jako polemický traktát se vším, co se za každou cenu hlásí k modernímu jako modloslužebnost dne (Snad jedinou funkcí sbírky Peggy Guggenheimové a jiných podobných naplavenin dvacátého století, které se tu pravidelně vystavují, je ukázat, jakými sebestřednými, ubohými, lacinými a plochými bytostmi jsme se stali, a vzbudit v nás pokoru). V podobném duchu vyznívá i poznámka, že Corbusier a Luftwaffe společně proměnili vzhled Evropy.
Také v oblasti světového názoru zůstává Brodskij nekompromisní; svědčí o tom návštěva u vdovy po americkém básníkovi Ezru Poundovi, jenž si prokazatelně zadal s fašismem. Manželčina obhajoba, dokonale zaranžovaný a prověřený kolovrátek, nechává autora lhostejným a nezúčastněným.
Vztah k Benátkám samozřejmě ovlivňuje četba: padnou jména Borise Pasternaka, Anny Achmatovové, Umberta Saby, Eugenia Montalea. Proměna města ve dne a v noci, ve střídání ročních dob, se stává i proměnou v textu. Brodskij za svých každoročních pobytů znovuoživuje italštinu a vzápětí ji zapomíná. Je to stálá regenerace života před smrtí, fenomén uzdravení před nemocí, úpornost návratu. Toho rozhodnutí exulanta, který si svůj druhý kulturní domov nezvolil v New Yorku ani v Ann Arboru, kde přednášel, ale v Benátkách. A snad také odtud bylo do ztraceného města, kde se narodil, přece jen blíž.
Esej Vodoznaky svou efemeritou připomíná krajku; ne náhodou v něm hraje podstatnou roli voda. Ať už jsou bez ní nemyslitelné Benátky, ať už svou roli hraje citem oplývající slza.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |