(Přetištěno ze Zpravodaje Výboru národní kultury č. 1/2004)
V době utváření uměleckých svazů a ukončení činnosti syndikátů umělců vznikaly kulturní fondy (1954) jako nestátní společenské organizace. Tak vznikl Český literární fond (ČLF) se svými sekcemi pro vědeckou a odbornou literaturu, pro dramatická umění a novinářství, Český fond výtvarných umělců (ČFVU) se sekcí pro architekturu a Český hudební fond (ČHF) se sekcí pro koncertní umělce. Jejich hlavním posláním bylo podporovat literární, vědeckou a uměleckou tvorbu a uměleckou činnost společenského významu v souladu s autorským zákonem.
Správu fondu zajišťovaly výbory jmenované uměleckými svazy, od roku 1969 výbory jmenované ministrem kultury ČSR na návrh uměleckých svazů. Kulturní fondy nebyly dotovány ze státního rozpočtu. Zdrojem jejich příjmů byl 2% příspěvek příjemců honorářů za uměleckou činnost, 1% příspěvek uživatelů uměleckých děl a volných děl (sdružovaných na společném účtě MK ČSR), výnosy z majetku a přebytky hospodaření spravovaných podniků a účelových zařízení.
Své poslání plnily fondy tím, že vytvářely vhodné podmínky pro vznik děl a uměleckých výtvorů, zřizovaly podniky a účelová zařízení sloužící k zprostředkování tvorby (nakladatelství Československý spisovatel, vydavatelství Panton, podnik Dílo), zřizovaly tvůrčí domovy a kluby, poskytovaly k tvůrčí činnosti bezúčelové půjčky, stipendia, tvůrčí příspěvky, cestovní příspěvky, v naléhavých případech poskytovaly tvůrčím pracovníkům nebo jejich rodinným příslušníkům podpory.
Tak bylo do působnosti Českého literárního fondu převedeno nakladatelství Československý spisovatel (ČS) s určením věnovat se zejména vydávání původní české literatury. U Českého hudebního fondu vzniklo vydavatelství Panton s posláním věnovat se zejména vydávání děl současných skladatelů, při Českém fondu výtvarných umění vznikl podnik Dílo jako monopolní organizace, zprostředkovávající výkup a prodej výtvarných děl a zprostředkovávajících realizací významných výtvarných děl ve spolupráci s architekty. Výnosy těchto organizací tvořily jeden ze zdrojů příjmů fondu, vracející se zpětně k podpoře tvůrčí práce umělců. Díky činnosti těchto organizací v působnosti kulturních fondů vznikla většina děl vydaných nakladatelstvím ČS a vydavatelstvím Panton. Dokonce bez existence podpory fondu a činnosti Panton by celá řada významných hudebních děl posledních desetiletí vůbec nevznikla.
Problémem bylo monopolní postavení podniku Dílo jako jediné instituce, zprostředkovávající výtvarnou tvorbu. Činnost této organizace byla ale vysoce aktivní a umožňovala ČFVU existovat bez příspěvku ze společného účtu, zatímco na činnost ČLF a zejména ČHF bylo ročně přispíváno ze společného účtu zřízeného u ministerstva kultury (1 % za užití děl).
Péčí kulturních fondů byly provozovány a nově zřízeny Domovy umělců. Tak např. ČLF měl v péči a provozoval zámek Dobříš, domovy ve Ždáni, Budislavi, Mikulově, Karlových Varech, Horním Smokovci. Obdobně ČFVU vedle zřízených a provozovaných domovů v posledních letech adaptoval Domov »Malta« v Karlových Varech, zámeček na Jihlavsku, dům v Českých Budějovicích, podobně postupoval i Český hudební fond. Všechny fondy provozovaly v Praze své kluby. Tato zařízení sloužila k tvůrčím pobytům a setkání umělců a fondy na jejich činnost přispívaly. Vedle toho ČLF přispíval dotací vyrovnávající schodek hospodaření Domovů novinářů Roztěž a Hrádek a Klubu novinářů v Praze. ČFVU provozoval prostřednictvím svého podniku Dílo celou budovu Mánes a řadu výstavních síní v Praze, Brně a dalších městech. Domov spisovatelů v Karlových Varech ve značné míře sloužil k léčebným pobytům zahraničních umělců, za což byli přijímáni naši umělci recipročně v zahraničí. Zámek Dobříš nesl název Domov spisovatelů, ale sloužil k tvůrčím a oddechovým pobytům umělců všech oborů. Díky této činnosti mohla řada umělců trávit svou dovolenou u Černého moře v SSSR, Bulharsku a u Baltu v NDR a Polsku.
Po roce 1980 došlo k podstatné rekonstrukci a modernizaci zařízení domovů, takže v roce 1989 při jubileu fondů byla zařízení ve velmi dobrém stavu, v několika případech před ukončením rekonstrukce a modernizace a nově vybavené interiérem. Z těchto důvodů se v posledních letech zvýšila dotace ČLF a ČHF ze společného účtu. Zařízení fondů sloužila výhradně umělcům, jejich tvůrčím a rekreačním pobytům, případně pobytům zahraničních umělců.
Fondy významně přispívaly na zájezdy spisovatelů, zejména mladých, do zahraničí, organizované uměleckými svazy s cílem poznání života v jiných zemích a setkání se zahraničními tvůrci. Tak byla realizována řada zájezdů do SSSR, NDR, Rakouska, Francie, Itálie a Řecka. Byly podpořeny i individuální jednotlivé cesty tvůrců do zahraničí za účelem poznání a tvorby.
Fondy také přispívaly na řadu akcí věnovaných prezentaci a konfrontaci výsledků tvůrčí práce. Příspěvky byly poskytovány na konání řady festivalů a přehlídek (Neumannovy Poděbrady, Mariánské Lázně, Dny poezie, Dny nové tvorby, Divadlo jednoho herce, Ostravská divadelní přehlídka atd.). ČFVU organizoval vlastní výkup výtvarných děl, posuzovaných objektivní porotou a předávaných státním galeriím. ČHF se staral o Kruhy přátel hudby, podporoval řadu jejich akcí a organizaci Hudební mládež.
Hlavním posláním fondů však byla vlastní tvůrčí politika. V tom se řídily zásadami podpůrčí činnosti. Jejím hlavním posláním bylo vytvářet podmínky tvůrcům pro vznik díla. Jednou z nejvýznamnějších forem se stala stipendia, která byla poskytována v různém rozsahu od jednoho měsíce až po pět let. V průběhu stipendia výbory fondů sledovaly pozorně jeho využívání a práci tvůrce. Zvláštní pozornost věnovaly mladým umělcům, poskytovaly jim kratší stipendia a podpory i na studium podmínek a prostředí i na jejich krátkodobé zahraniční pobyty. Příspěvky a podpory podle zvážení poskytovaly i ostatním umělcům, buď na jejich žádost, nebo z iniciativy tvůrčího svazu, nebo výboru fondu. Každoročně, ale i měsíčně, byly poskytovány sociální příspěvky starším umělcům nebo jejich manželkám (vdovám) po zvážení jejich sociální situace.
Formy přímé pomoci představovaly přibližně jednu třetinu výdajů fondů a byly poskytovány jak členům svazu, tak nečlenům. Např. u Českého literárního fondu to představovalo 40 %.
Výdaje fondu představovaly ročně u každého fondu kolem 50 miliónů Kčs. V posledních letech se zvýšily náklady na investice, rekonstrukce a modernizaci domovů a klubů, ale také na nakladatelství Československý spisovatel, které se v důsledku zvýšení cen papíru a polygrafických služeb dostalo do pasivní finanční bilance. Přesto však na konci roku 1989 zbývalo na společném účtu kulturních fondů přes 180 miliónů Kčs a vedle toho měl každý fond ještě svůj samostatný účet.
O všech otázkách spojených s vynakládáním prostředků fondů rozhodovaly výbory na svých zasedáních kolektivně a po pečlivé úvaze. Aparát fondů měl za úkol připravit kvalifikované podklady a zajistit realizaci rozhodnutí výborů.
Celkově se prokázalo, že činnost fondů byla velmi prospěšná. Byla realizována v úzké spolupráci s uměleckými svazy, takže Ministerstvo kultury ČSR do denní práce fondů nezasahovalo, vyjadřovalo se k rozpočtu a výsledkům hospodaření, zda jsou v souladu s obecně platnými normami, a to po vyjádření Sboru pro otázky kulturních fondů, složeného z umělců.
Mnozí umělci poznali výhody kulturních fondů pro tvůrčí činnost a žádají jejich obnovu. Bude snadné přesvědčit o tom Ministerstvo kultury ČR?
Post skriptum redakce Obrysu-Kmene:
Pro ucelenější informaci doplňujeme některé výše uvedené údaje o domovech umělců spravované tehdejším Českým literárním fondem.
Zámek hraběcí rodiny Colloredů-Mansfeldů na Dobříši přešel brzy po válce do rukou státu a byl předán Syndikátu spisovatelů. Po roce 1968 byl zámek převeden do majetku státu a ministerstvo kultury jej pouze propůjčilo do správy všem uměleckým fondům, které se podílely na jeho celoročním provozu a opravách. Každý z fondů měl na zámku pro tvůrčí pobyty svých umělců vymezenou lůžkovou kapacitu podle výše vložených finančních prostředků. Zámek sloužil nejen jako tvůrčí domov všem umělcům, ale také se zde pořádaly konference, semináře, slavnostní setkání a podobně. Není tedy pravda, že výdaje šly z kapes daňových poplatníků. I další tvůrčí domovy byly zakoupeny za peníze získané z daňových dvouprocentních odvodů spisovatelů a za tyto peníze byly i spravovány. Není ani pravdou, jak se šířilo v povědomí veřejnosti, že spisovatelé zde bydleli a stravovali se zdarma. Vše si museli platit přibližně v takové výši, jako v ostatních tehdejších rekreačních podnikových či odborových zařízeních.
V polovině devadesátých let Český literární fond už převedený na nadaci pronajal soukromému podnikateli rekreační domov na Ždáni, domov v Budislavi převedl na PEN-klub, tedy původního majitele, a ostatní domy rozprodal. Peníze získané z prodeje sloužily Nadaci ČLF a Obci spisovatelů k činnosti. Obě organizace tedy žily z podstaty a prošustrovaly tak společně nahospodařený majetek všech spisovatelů. Každý hospodář a dobrý podnikatel ví, že budovy mohly na svůj provoz vydělávat, kdyby se část kapacit pronajímala a třeba i menší část kapacit sloužila k rekreačním a tvůrčím pobytům spisovatelů. Rozprodej domovů byl však motivován politicky, na aktu se podílelo tehdejší vedení Obce spisovatelů a Českého literárního fondu, členské základně byl prodej domovů dán pouze na vědomí. Dnes se tento zásadní omyl vrací jako bumerang.
Pro úplnost ještě dodáváme, že vedle vlastního účtu Českého literárního fondu existoval i zvláštní účet ministerstva kultury, kde byla v roce 1989 uložena částka ve výši asi 220 miliónů Kčs patřící Českému literárnímu fondu. Za peníze se měl na Barrandově pro staré a osamělé umělce stavět domov důchodců se sociální a zdravotní službou. Kam peníze zmizely? Kdo ví, ten nepoví. Spisovatelé by ale měli odpověď vyžadovat, byly to jejich peníze.
Autor: dr
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |