V sychravém podzimním ránu zastavujeme auto na holém horském hřebeni v nadmořské výšce kolem osmi set padesáti metrů. V turistické mapě je místo označené názvem Janošec. Předními koly parkujeme už na Slovensku. Tady, v mlhavých horách a s lidmi v údolí budeme natáčet televizní dokument o vypravěčce pověrečných příběhů z moravsko-slovenského pomezí.
Od prvního setkání s domorodci budíme pozornost. Bylo by tomu tak, aniž bychom s sebou vláčeli nápadnou televizní kameru. Jsme jiní. A tak mám potřebu lidičky uklidňovat: Věřte nám, nejsme tu proto, abychom natáčeli vaši bídu a bolest.
Pod Janošcem je dřevěná barabizna s plechovou zalátanou střechou. Před ní do ochraptění štěká psík na metrovém řetězu. Nepomůže nic ho okřikovat. Dívka s nevýrazným obličejem, v montérkách a triku, pod nímž se zřetelně pohupují prsy jak hrozny, sekerou rozebírá pochybnou krytinu. Je zvědavá, ale proč tu jsme - ji nezajímá. Hříšná duše! Zmařila maličký lidský život, dovídáme se dole pod horou. Tělíčko do hnoje zahrabala. Kolik je jí? Osmnáct, dvacet?... Byla v ústavu, v děcáku ne, no, v tom - sociálním, v Turzovce, říkají.
O prespankách se toho ještě dovíme! Když svobodná dívka kdysi čekala děcko, neřekli o ní jinak, než že se zkurvila. V kostele stávala vzadu v koutě a v protějším rohu její galán. A když z kostela po mši odcházela, musela kajícně přiznat: Já jsem se zkurvila a neměla jsem. A její milý: Já jsem ji zkurvil.
Je Všech svatých a Slováci mají svátek. Na hřbitov se tu chodí dopoledne i odpoledne. A do kostela. Cikáni na cintoríně zapalují svíčky u velkého dřevěného kříže. Ostýcháme se natáčet, a tak jdeme do hospody. Ze hřbitova rovnou tam, tak jako místní. Zvědavě si nás prohlížejí velkým oknem. Krátce po poledni a krčma je plná. Babky se světlými kašmírovými šátky na hlavách, v sytě modrých a černých nabíraných sukních, v bruclecích, babky v šedých baloňáčcích a jejich chlapi ve svátečním. Přišli na čaj s rumem a pivo. Nevaří se tu nic. Lačně se cpeme brambůrky, horalkami a burskými oříšky. Rumem zapíjíme atmosféru kysucké hospody.
Natáčet o Maryšce, vypravěčce příběhů, je obtížné. Její dcera mluví nepřehledně a nářečím. Čím dále budeme od státní hranice, tím méně jí diváci budou rozumět. Nejstarší vnučka nechce; že by o babičce neřekla nic pěkného, a že jedni tu byli na práci a druzí... však víte. - A to jsem si myslel, že si se stařenkou rozuměly. Před lety jsem je skoro pokaždé zastihl spolu. Maryška ji posílala pro špek a klobásky, když jsem přišel na návštěvu. Ale také mi řekla, že vnučka je prespanka. - Příliš nenaléhám. Máme navštívit její sestřenici, ta určitě zavzpomíná na babičku ráda.
Konečně jsme se dočkali upřímného vyznání v krásné slovenštině od příjemné mladé ženy. Babička byla osobnost, řekne. Často u ní přespávala, a babička se nikdy nezapomněla přeptat, jak bylo ve škole a jak bylo v práci... Vždycky jí uměla poradit, i s láskami. Nikdy se nepletla... Říkala jí: Hlavně věř sama sobě a svým rodičům. A jak byla babička pracovitá, a upovídaná! Později i chlapcům, pravnukům, vyprávěla o svetlonosech a o vílách na Beskydě, které k smrti dovedly utancovat, a o basrmonech... A když dozrávaly borůvky nebo maliny, ostružiny či černý rybíz, tak dělávala svoje proslavená ovocná vína, směje se vnučka. Dokonce uměla připravit i víno z pampelišek...
Když jsem položil otázku, přál jsem si, aby odpověď byla co nejdelší. Tak se mi odtamtud nechtělo. Nicméně do tohoto průzračného světa patří i robátko zahrabané v hnoji tam nahoře až u samého nebe.
Autor: Jaromír Šlosar
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |