Lidé říkají, že v dřívějších dobách bývalo více sněhu. Vysvětlit to sice nikdo neumí, ale říká to kdekdo. Snad že byl pámbu za starých časů k lidem štědřejší, protože byli zbožnější a častěji chodili do kostela, nebo lidé byli v dětství vybaveni jinýma očima. Kdož ví, to je dnes těžké posoudit.
Ale dávám těm lidem za pravdu. I já mívám ten dojem, že kdysi bývalo o Vánocích sněhu více, občas jsme přes něj ani neviděli z okna vyhřáté chalupy. Možná je to také tím, že i my jsme byli menší, nebo tím, že jsme se uměli radovat z každé maličkosti. Radovali jsme se z každého pápěří, které zatančilo vzduchem. Jen se objevilo několik sněhových vloček, už byli kluci venku a zkoušeli každou zamrzlou kalužinku, olizovali každý kousek ledu, který visel z oken, z plotu nebo ze střechy. A sotvaže poprašek sněhu pokryl trávu ve žlebu za dědinou, už tam všichni spěchali se sáňkami.
Jaké to bylo potěšení!
Kamínky pod loukotěmi sáněk skřípaly a vrzaly a sníh se snášel jako nejjemnější peří z andělských peřinek.
My kluci jsme tehdy dlouho vydrželi stát před špinavými okny kovárny. Roje jisker co chvíli prolétly setmělou čarovnou dílnou, kde v koutě na peci žhnula hromádka žhavého uhlí a kovář - mohutný muž se šlachovitými a mocnými pažemi tam každou chvíli do půli těla nahý odpaloval perlíkem praskající a sršící ohňostroj. Zaprášeným sklem bylo možno zahlédnout jen temné stíny postav a mohutné ruce vznášející se nad dýmajícím ohništěm a nad zvonící kovadlinou. Kovář byl v našich očích mocný jako bůh.
Buřič a rebelant, neboť vládl ohni, jehož se všichni báli. Oheň byl pro nás kluky tajemným kouzlem, které přitahovalo a vábilo pohádkovým poselstvím, předávalo zprávy o člověku, neboť jen člověk umí vládnout ohni. Elektřina tehdy ještě nebyla zavedena, doma se svítilo petrolejkou, a to bylo světlo slabé jako umdlená můra, potácelo se po pokoji váhavě a mátožně, do všech koutů ani nedosáhlo.
A tady - hle!
Čisté a jasné hvězdy jiskří v šeru, září mocným světlem, plameny nad ohništěm vzlétají odvážně jako kormoráni! A když ještě k tomu sněžilo, kolem okna staré kovárny povlávala lehká záclonka upředená z tiše se vznášejícího sněhu, každá vločka zahořela rudým odrazem světla a teprve pak tiše a měkce ulehla do tmy pod oknem.
Bylo to tak tajemné, okouzlující a krásné!
Až to bralo za srdce...
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |