Bylo to krátce před Vánocemi. Jejich sváteční atmosféra již byla všudypřítomná. Mnohé hospodyňky se předháněly v gruntování, vaření, pečení... Děti už jen na prstíčcích jedné ruky počítaly, kolikrát se vyspí, než přijde Ježíšek a obdaruje je.
Bylo však tomu tak všude?
Jednoho předvánočního podvečera jsem stál na zastávce na předměstí okresního města a čekal na autobus. Stíny stromů se protáhly a poslední paprsky slunce se začaly ztrácet za obzorem. Ledový vítr přenášel plnou náručí čerstvý prašan do míst, kde začal překážet chodcům i dopravě.
Kousek ode mne, v blikotavém světle pouliční lampy, jako v pohádce, kde se vzala tu se vzala temná silueta mužské postavy. Těžkopádným krokem se blížila ke mně a čím dál zřetelněji jsem slyšel její brblání, měnící se v hlasité nadávky na celý svět. Muž mával papírem, který držel v ruce a stále spílal. Vedle mne zimou podupával chlapík, čekající na autobus jako já a rukama si hladil prokřehlé uši. I on zpozorněl. Teprve teď se silueta plně proměnila v pevného chlapa. Jeho drsný hlas ostře bodal do ušních bubínků. Nadechl se, aby opět spustil splav přívalu nových slov:
»K čertu s nevětraným pelechem! Fuj - tolik nám páni slibovali, že všichni budeme na jedné startovací čáře, ale ve skutečnosti ti bezpáteřní, s pevnými lokty, byli hned o několik světelných let před obyčejnými poctivci. Zločinci zničili, co se dalo, nejprve rozbili Československo, čímž se dopustili vlastizrady - největšího zločinu - chudák Masaryk! - referendum nereferendum. Vytunelovali fabriky a banky, nebo je prodali za pakatel, část z toho jsme projedli, místo modernizace průmyslu. Hodně jim v tom pomohlo kladívko při holandské dražbě. Takřka přes noc mnozí nabyli miliard a někteří z nich dokonce s nimi žonglují v cizině pod palmami a vychechtávají se naší hlouposti, jak jsme se nechali oblbnout kupónovkou, dopustili jsme nerozvážnou privatizaci a restituci. Nechali jsme vyluxovat vyspělé zemědělství - chloubu naší země a dřinu naší generace a generací předchozích. Nyní se na poli, kde rostlo obilí, ve vzrůstu předhání lebeda s jiným plevelem. V kravínech se místo krav prohání vítr a ceny v obchodech rostou! Potraviny jsme vyváželi, v současné době jich polovinu dovážíme kdoví jaké kvality! A na dluh! - To se nám to žije! Takřka s biliónem zahraničního dluhu. Ale až na nás přijde zahraniční exekutor!!! - Raději ani nedomyslet! Hrůza!« Znovu si odplivl a dodal: »A ta nezaměstnanost!!!«
V té chvíli jsem si vzpomněl na slova svého otce, kterými mne před lety varoval: »Vy mladí, varujte se nezaměstnanosti! Když jsme byli mladí, chtěli jsme pracovat, ale řádila světová krize, a protože jsem si vzal dceru hajného, byl jsem v pořadníku potřebnosti zaměstnání zapsán na obci až na jednom z posledních míst.« - Od té doby uběhlo mnoho let...
Chlapík, stojící kousek ode mne, přestal přešlapovat. Slova předchozího muže ho rozehřála. Rozpálen se vmísil do monologu:
»Moji ženu nedávno propustili z Maryše, z takové světoznámé fabriky! Dnes z ní zbyla jen zchudlá Maryška! I další schopné podniky podlehly cizí konkurenci. Co je dnes naše?!! Také dříve naše okresní noviny se za podivných okolností dostaly do německých rukou!«
Muž chlapíka přerušil. Znovu se rozmáchl s papírem v ruce a spustil: »Podívejte se na toto 'milé' překvapení. Dostal jsem od vedení fabriky vánoční pozdrav - od 1. ledna příštího roku jsem nezaměstnaný!!! Za třicet let práce v závodě! Dřív jsme pracovali na tři směny a nestačili jsme pokrýt zakázky. Řekněte, kdo mě v mých letech zaměstná?! I žena je bez práce a staršímu synovi hrozí vyhazov z dolu, který už jen jako poslední těží. Zatím! Ostatní zrušili likvidátoři - prý kvůli jakési optimalizaci výroby a na likvidaci a lidském neštěstí zbohatli. Ne - to není závist, ale napadá mě otázka, kde se poděla spravedlnost, pravda a láska k bližnímu?«
Opět jsem si vzpomněl na otcova slova. Říkával, že již za první republiky byli nejhorší ti hospodáři, co prošustrovali majetek, který sami nevytvořili. Taktéž slavný klasik Balzac řekl, že základem každých velkých peněz a majetku je zločin.
Dále si povzdechl muž s čerstvou výpovědí:
»Lidé si nejsou jisti ani životem. Za pár korun jsou jedni schopni zabíjet. Mají vzor v televizi - z obrazovky teče krev a znějí vulgarismy, slovo dělník nezazní! Zatracená amerikanizace a pakultura! A krade se všechno a všude, a za prachy se zbohatlíci mohou i z kriminálu vykoupit. Zákony jim jdou na ruku. Obyčejný člověk chřadne na úbytě, nemá nikde zastání. V národě je dobře, když se staví. Dnes stavějí na klíč většinou jen 'zazobanci'. - Vymíráme! I suverenita národa se vytrácí. Už zaznívají i hlasy, že prožíváme druhou dobu temna. Naše budoucnost je nejistá. To abych se šel nyní oběsit nebo skočil pod vlak - nebudu první ani poslední.«
Chlapík mu nedal domluvit.
»Co blbneš, člověče?! Myslíš si, že pak budou o tobě psát? O takových noviny nepíší. Je třeba dostat se jinou cestou z bláta 'mafiánského kapitalismu'...«
V soumraku nad městem se vypnula k nebi jak varovný prst skladová věž cukrovaru. Za sedm set miliónů československých korun přebudovaného a zmodernizovaného. Co na tom, že nevyrobil ani kilo cukru? Vždyť i banky záměrně zkrachovaly, aby je pak stát stovkami miliard z daní poplatníků vykoupil a posléze hluboko pod cenu »cizákům« prodal.
Místo autobusu kolem nás projel naložený náklaďák. Donutil nás nadýchat se čerstvého výfukového smogu a když se hukot motoru ztratil ve tmě mezi vyjetými kolejemi silnice, opodál z okna králíkárny - činžáku, jak je Václav Havel nazval, zazněla líbivá, rytmická píseň:
»Vánoce, Vánoce přicházejí, šťastné a veselé...«
Autor: Josef Přibil
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)