(K 100. výročí narození Ladislava Novomeského)
Když v r. 1934 F. X. Šalda napsal o tehdy mladém slovenském tvůrci Lacovi Novomeském, že je to "posvěcený básník a opravdový hledající umělec, nad nějž v poezii slovenské není zjevu silnějšího a zákonnějšího", měl zajisté pravdu, která se potvrdila i další celoživotní činností této mimořádné osobnosti slovenské kultury a novodobých československých dějin vůbec.
Život básníka, publicisty a politika Ladislava Novomeského v dramatickém 20. století nebyl jednoduchý. Narodil se slovenské rodině krejčovského mistra a porodní asistentky 27. prosince 1904 v Budapešti, kde získal základní a nižší střední vzdělání na maďarských školách. Spojení se Slovenskem mu tehdy představovaly prázdninové pobyty v Senici, odkud pocházeli jeho rodiče. Po vzniku Československé republiky se tam rodina přestěhovala a Ladislav vystudoval učitelský ústav v Modré, kde působili i čeští profesoři. V té době se seznamuje se slovenskou, českou a světovou literaturou a začíná psát podle svých slov verše spíš pro pobavení třídy, odpovídající náladám mládence v "chalanských letech".
Jako sedmnáctiletý publikoval vážnější básnické pokusy časopisecky a po krátkém pedagogickém působení na základní škole v Bratislavě se rozhodl pro profesionální dráhu publicisty. Přispíval zejména do studentského časopisu Mladé Slovensko a komunistické Pravdy chudoby, jejíž literární příloha Proletárská nedeľa uváděla tvorbu J. Wolkera, J. Seiferta, V. Vančury, J. Hory, V. Nezvala, A. M. Píši, I. Olbrachta, J. Haška, J. Londona, I. Erenburga, V. Majakovského, J. Poničana, A. Siráckého, E. Urxe, P. Jilemnického i úryvky z Leninových teoretických prací. V té době se sbližuje s Vladimírem Clementisem, který se stal jeho nejbližším přítelem. Spolu s ním, Danielem Okálim, Andrejem Siráckym, Jánem Poničanem a Eduardem Urxem patřil k zakládajícím členům a čelným představitelům sdružení slovenských levicových umělců a intelektuálů DAV.
V r. 1925 Novomeský vstoupil do KSČ a odešel redigovat Pravdu chudoby do její ostravské redakce. Jeho novinářské angažmá v českých zemích trvalo až do r. 1939. Za tu dobu působil v redaktorských i šéfredaktorských funkcích v celé řadě komunistických a levicových novin a časopisů, v Rudém právu, Rudém večerníku, Haló novinách, Tvorbě, DAVu, Ludovém denníku ad. Čtyřiatřicetkrát byl trestán podle tiskového zákona a postupně strávil téměř rok ve vězení. Doba intenzivní novinářské práce se snášela i s jeho tvorbou básnickou, která přinesla plody ve čtyřech sbírkách poezie, jež patřily k tomu nejlepšímu, co v tehdejším Československu - úrodném na básníky - vycházelo.
V tragickém roce 1939 se přestěhoval na Slovensko, sporadicky se věnoval literární a publicistické práci, o to víc však ilegální politické činnosti. Jako člen ilegálního ústředního vedení KSS se výrazně podílel na přípravě Slovenského národního povstání. Ve funkci místopředsedy Slovenské národní rady jednal v říjnu 1944 v Londýně s prezidentem Benešem o budoucím uspořádání osvobozeného Československa. Vystoupil proti koncepci čechoslovakismu a zdůrazňoval otázku rovnocenného postavení Čechů a Slováků v poválečném uspořádání společného státu.
V něm v letech 1945-1950 byl místopředsedou Slovenské národní rady a pověřencem školství a osvěty. Výrazně se zasloužil o demokratizaci slovenské národní kultury a její všestranný rozvoj.
V r. 1950 byl spolu s tehdejším předsedou Sboru pověřenců SNR Gustávem Husákem obviněn z buržoazního nacionalismu, o rok později uvězněn a v posledním politickém monstrprocesu doznívajícího stalinistického období v r. 1954 odsouzen k desetiletému vězení. V r. 1955 byl podmínečně propuštěn, nemohl však žít a pracovat na Slovensku.
V letech 1956-1962 pracoval ve výstavním oddělení Památníku národního písemnictví v Praze, kde se znovu věnoval, zatím neveřejně, literární činnosti. V r. 1963 byl plně politicky rehabilitován, vrátil se do Bratislavy, kde pracoval v Ústavu slovenské literatury Slovenské akademie věd. Tehdy publikoval nové básnické skladby, věnoval se kulturněpolitické publicistice a získal významná kulturní a společenská ocenění. S nadějemi přivítal obrodný proces v r. 1968, neskrýval však pochybnosti nad některými excesy polednového vývoje. Pustil se energicky do veřejné a politické práce - jako publicista, předseda Matice slovenské a člen ÚV KSS a KSČ. Srpnová invaze byla pro něho zklamáním. Vyhlášení československé federace 28. října 1968 znamenalo pro něho zadostiučinění a završení životního úsilí.
Vážná choroba, která ho postihla v r. 1970, básníka upoutala trvale na lůžko a znemožnila aktivní činnost. 4. září 1976 nemoci podlehl.
Básnické dílo Laca Novomeského není příliš rozsáhlé. Jeho souborné vydání v r. 1971 je obsaženo ve dvou svazcích, které tvoří 9 útlých původně vydaných titulů, úvodní oddíl s názvem Pod nedeľou a závěrečný konvolut básní publikovaných časopisecky i tištěných z rukopisu ze zamýšlené sbírky Dom, kde žijem.
Soubor 24 básní Před nedeľou tvoří verše časopisecky publikované v letech 1924-1926. Přísný výběr provedený s autorovou účastí je upřímnou lyrickou výpovědí o škále milostných citů a vyjádřením dvojakosti moderního města s jeho třpytivým pozlátkem i tíživými sociálními rozpory. V talentovaných básních jsou zřetelné ozvuky soudobé proletářské poezie i poetismu, především J. Wolkra a J. Seiferta. I pro Novomeského jako pro Wolkra jsou oči orgánem básníkova srdce, jimiž vnímá protiklady světa a života, složeného "z lásky a nenávisti".
Sbírku Nedeľa vydal DAV v Bratislavě v r. 1927 s ilustracemi Mikuláše Galandy a obálkou od V. Clementise a M. Jareše. Básník v úvodním mottu proklamuje, že z věcí života tvoří "novou krásu poezie". Poetistické kouzlo je často prolamováno krutými kontrasty tvrdé životní reality. V poetickém inventáři mnohých básní najdeme řadu obdobných motivů jako v tvorbě Wolkrově, Seifertově, Bieblově, Nezvalově, Halasově a Horově. Nejde však o epigonství. Novomeský hovoří svým osobitým hlasem, v jehož zárodku jsou stopy romantismu J. Kráľa a symbolismu I. Kraska a řadí se jako rovnocenný partner do chóru oné slavné české básnické generace. I on, a je to v jeho poetice zřetelné, je ovlivněn jako jeho druzi světovou básnickou avantgardou, především Apollinairem a Majakovským.
V avantgardní sbírce Romboid, věnované památce J. Kráľa, která vyšla v r. 1932 s kresbou Toyen, Novomeského svérázný, trochu rmutný poetismus s gejzírem zvukomalebných figur, jež se natrvalo staly jeho ozvláštňujícím básnickým prostředkem, vrcholí. Jak poznamenal znamenitý překladatel jeho básní do češtiny, Ludvík Kundera, vedou odtud "nitky k počátkům slovenského nadrealismu".
V r. 1935 vyšla v Praze v redakci Jána Smreka sbírka 20 básní nazvaná Otvorené okná. V ní se Novomeský představil jako vyzrálý básník. Ztišená, leckdy zebavá lyrika je naplněná životní moudrostí a vyrovnaností. Uchvacuje silou obraznosti a technickou veršovou virtuozitou.
Pátá básníkova sbírka Svätý za dedinou vyšla opět v Praze, v Melantrichu, v redakci A. M. Píši na sklonku roku 1939. Byla to "lyrika srdce a doby", jak ji výstižně označil Bedřich Václavek. Reflexe událostí posledních let (španělská občanská válka, československá tragédie) tu ožívá s tesknou naléhavostí a v některých básní se stupňuje až na dno nicoty a beznaděje. Básník se však nakonec dokáže vzepřít ("ach nikdy nejsme sami / v samotě s představami / i v pustině se najde pro tuláka krčma") a pozitivně zodpoví základní existenciální myšlenku ("Jen být. / Ach být, a nebýt sám.") Pointou - gnómickým trojverším závěrečné básně Slovo vyslovuje své posilující krédo: "Všechno je ztraceno? / Mám slovo na jazyku. / Na bolest myslel jsem a našel na ni lék." Touto sbírkou, která je vyvrcholením prvního období autorovy tvorby, se Laco Novomeský zařadil po bok svým českým druhům Halasovi, Seifertovi, Horovi, Holanovi a jejich vzrušivých básnických kontemplací oné doby.
Na dlouhá léta poté básníkovo slovo, s výjimkou několika časopiseckých textů, umlklo. Útlý soubor veršů z počátku války vyšel v r. 1948 ve sbírce Pašovanou ceruzkou, doprovázenou dřevoryty Kolomana Sokola.
Nespravedlivý soud a věznění básnický talent a charakter Laca Novomeského nezlomily. V roce jeho rehabilitace 1963 jako první vychází básnická poéma Vila Tereza s ilustracemi Vincenta Hložníka. Ožívají v ní vzpomínky na setkávání levicových intelektuálů v žižkovské vile Tereze, která byla v letech první republiky sídlem sovětského zastupitelského úřadu. Skladba je vpravdě "revolucí poezie a poezií revoluce", jak to zaznívá v jejích závěrečných verších. Oslava ruské revoluce, vyjádřená v konkrétních dějinných událostech, je spjata s reflexemi české i sovětské umělecké avantgardy dvacátých let minulého století. Se zřejmou návazností na poémy Vladimíra Majakovského Novomeský rozpoutává příval překvapivých metafor, úderné zvukomalebnosti s častými eufoniemi a kalambúry, občasnými neologismy a pointovaností jednotlivých částí s oblíbenými gnómickými závěry.
Téhož roku vydaná poéma Do mesta 30 min., věnovaná památce Vladimíra Clementise, je životopisným pásmem básníkova dětství a mladosti. V ukázněných pravidelných desetiveršových rýmovaných strofách přerůstají v poklidném tempu životopisné momentky do holdu ženám a jejich mateřskému údělu, lidské pracovitosti i přírodním krásám venkovské domoviny. Strasti a chmury, které život přináší, jsou na mnoha místech překonávány optimistickou vírou v "dobrý den", která je ústředním motivem celé skladby.
Vyvrcholením a završením básnické tvorby L. Novomeského jsou tři lyrické sbírky z šedesátých let. První nazvaná Stamodtiaľ a iné vyšla v Kruhu milovníkov poézie v r. 1964, druhá - Nezbadaný svet, která vyšla rovněž téhož roku v Bratislavě, je básnickým komentářem k fotografiím Martina Martinčeka. Třetí tvoří 21 básní z připravované sbírky Dom, kde žijem, které byly většinou postupně publikovány časopisecky v letech 1964-1967 (jen některé byly s básníkovým souhlasem publikovány z rukopisu). Pod týmž názvem jsou závěrečnou částí 2.svazku Básnického diela L. N., jež edičně připravil Karol Rosenbaum.
Moudrý básník, využívaje všech svých celoživotních uměleckých schopností a dovedností, se zamýšlí nad roky druhé světové války, reflektuje tragické zkušenosti nespravedlivého procesu a věznění, včetně vysvětlení vynuceného přiznání k údajné vině (Múdrosť) a filozoficky uvažuje o existenciálních otázkách života a smrti. Básníkovo gesto je klidné, smířlivé a vyrovnané, opřené o zažité poznání, kolektivní víru a přes všechny sloty života směřuje k východisku "aby mohol prestúpiť svoj tieň."
Symbolickou tečkou za básnickou tvorbou Laca Novomeského byl jeho překlad souboru básní v závěru Pasternakova románu Doktor Živago, jehož slovenské vydání vyšlo v r. 1969 a na řadu let patřilo i tam k libri prohibiti.
Působí-li Novomeského básnické dílo jako logicky uzavřené, nelze to konstatovat o jeho publicistice a činnosti společenské a politické, jež byly přetrženy jeho dlouhou nemocí v sedmdesátých letech. Je nad možnosti této úvahy postihnout šíři, pestrost a závažnost básníkových aktivit v těchto oblastech. Možné je však říci, že byly integrálně spjaty s jeho dílem básnickým a neúklonným politickým názorem, který nezlomilo ani politické věznění první republiky, ani tragický osud v padesátých letech.
Připomeňme jen dva klíčové jevy, které byly též páteřní součástí jeho celoživotní práce publicistické a veřejné, jež mají nadčasový význam a jsou velmi aktuální i dnes.
Je to především jeho sociální cítění, které rostlo z chlapeckých zážitků získaných v krátkém období Maďarské republiky rad, z vlivu, jenž způsobil "siedmy deň novembrový" i z popřevratové slovenské zkušenosti, a vyústilo v socialistické přesvědčení, v němž spatřoval nejlepší alternativu společenského vývoje.
Slovenský vlastenec Novomeský, který významně přispěl k společenskému a kulturnímu rozvoji svého národa a k emancipaci země, jež i jeho úsilím dospěla k federativnímu uspořádání, zůstává nezapomenutelným představitelem česko-slovenské vzájemnosti a neochvějným zastáncem společného státu. Měl k tomu předpoklady. Žil dlouhá léta v Čechách, kde vydával své knihy, psal česky jako slovensky, byl v úzkém spojení s českou kulturní veřejností. Okamžitě reagoval na rozpad společného státu v r. 1939 (stať Nelúčenie) a federativní uspořádání republiky v r. 1968 pochopil jako vyšší, dokonalejší a nedělitelnou formu soužití Čechů a Slováků. Byl si vždy vědom, že tyto záměry nelze uskutečnit silami jednotlivce. Vyjádřil to lapidárně koneckonců v jedné ze svých básní - "být, a nebýt sám."
Autor: Vlastislav Hnízdo
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |