Narodil jsem se. Bylo to tak dávno, že si na začátek ani nevzpomínám. Svět se mi objevil až v nízkém dřevěném domečku. Snad jen Spasitel se v takovém prostředí rodí - bylo to taky na slámě.
Za domečkem byl plot a za ním se čerpal tajemný smrkový les. Tam jsem se bál i podívat. Před domečkem jsme měli malý kouzelný dvorek. To byl můj dětský svět. Patřil i mým dvěma bratrům a sestřičce.
O rodiče jsme brzy přišli. Pamatuji si pouze maminku. Byla mladá a krásná. Měla nás hodně ráda. Mne asi nejvíce - byl jsem nejmladší mazánek. Má vzpomínka na ni je spojena s tím, jak mě tulila k sobě a šeptala hezké říkanky.
Po odchodu rodičů staral se o nás nejvíce Honza. Bydlel přes dvorek ve zděném stavení se svou paní. Ta, když měla úsměvnou náladu, říkala mu Honzíčku. Měli jsme ho rádi a viseli mu vždy na rtech. Byl náš nejbližší. Rozuměl nám a my jemu. Znali jsme i jeho starosti. Když paní na něj tvrdě zakřičela Honzo, tak bylo jisté, že se z domu vytratí a přijde mezi nás. Asi jsme ho uklidňovali a cítil naši lásku a pochopení.
Honza o nás pečoval jako o svoje děti. S citem a vždy dobrým slovem. Ale i skvostnými dobrotami. Nešetřil s nimi. Všichni jsme měli, co hrdlo ráčilo. Zvláště já, kterému Honza přál jako svému miláčkovi. Často říkal: »Jen si dopřej, Ferdíku«. Sestra mi asi tu lásku záviděla, protože mě občas plísnila, že přejídání není zdravé. Slyšela prý to v rádiu na chodbě našich pěstounů. »Jen aby tě ta obezita nestála život,« strašila. Máme prý to v rodě. Pamatuje tatínka a já jsem asi po něm. Smál jsem se jí a o to více se předváděl Honzovi.
Plynul čas. Kouzelná doba hvězdných teplých nocí končila. Vlaštovky - naše přítelkyně - se vytratily. Dny se krátily a zachmuřily. Někdy před mlhou a nočním chladem jsme se všichni tiskli k sobě. Ale byly i veselé a skotačivé chvilky, když jsme se v zimním sluníčku honili na dvorku v jiskřivém sněhu.
Až jednou...
To se na tom dvorku s Honzou objevil takový chlápek v kostkovaném sáčku. Viděl jsem ho poprvé. Nikdy u nás na návštěvě nebyl. Honza mě mezi dveřmi pohladil a já jsem radostně vyběhl za ním. Budeme si asi na dvorku hrát a honit ve sněhu. V tom mě ten hromotluk povalil na záda. Nestačil jsem ani zakřičet a volat Honzu o pomoc. Ten však, nevím proč, mě chytil za obě nohy. Chlápek si na mě klekl a vytáhl něco od pasu.
Strachem a bolestí jsem ztratil vědomí. Předtím jsem zaslechl, jak říká našemu Honzíčkovi: »A tu krev v míse míchej pořádně, trochu jí dáme do tlačenky....«
Autor: Miroslav Chytrý
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |