Romboid
(Úryvek)
Tisíckrát sbohem, nedávné časy dětství,
bláznovství bylo už dost.
Ne, neptejte se děcka, jak se mu to stalo,
když usedavě pláče nad rozbitou hračkou.
Do čtyř úhlů se kruhy zlomily.
Hle: obraz kosý, zkřivený:
romboid - zlámané trosky dětských her.
Králevic dánský
Hřbitovy nesmírné a úzkost bez hranic,
věk lebek rozbitých a snů, jež prostřeleny jsou,
ach, kolik příčin mučit se tou otázkou:
být či nebýt.
Děs nocí protrpěných o samotě s ní
rdousí mé dny. Tou otázkou když trpí zase jiní,
víc nešťastní, bez tíhy vlastní viny
váhají: být či nebýt.
Stát s jejich hlavou v ruce nad protestem hrobů
a něžně vdýchnout na ni chvíli bez úzkosti,
být zcela pro ně,
být z nich a v nich až do krve a kostí,
myslím, že to je otázka.
Nohama vzhůru
Baletky výbuchů ve světě rozválčeném
po hlavách tancují,
po hlavách;
sukně se shrnují jim ve strašlivých sprškách.
A tahle růže, temná, brunátná,
vyschlou hruď staré Evropy dnes zdobí,
fontána, která v ohních pramen má
a mrazně padá na hromadné hroby.
To je ten tanec vyschlé Evropy,
ten tanec po hlavách,
slova jsou zpřevrácena, překoceny sny,
naruby hudba, mysli zvráceny,
to je ten tanec po hlavách,
nohama vzhůru.
To strašlivé
Úzkosti ničivé!
To nic v nich strašlivé je,
to nic je strašlivé: nic v ničem ničím zní,
ten plamen spalující, který nezahřeje,
ten plamen mrazivý, ty chladné plameny.
To prázdno při nehybném kroku, bezozvěnné,
ten výkřik nezvučný a sykot bez zmije,
šum vyschlé řeky, ohlušující a němé,
nádhera, kterou v tvar nic nevlije.
Pohledy bez závrati kleslé do propastí,
kde nic je ničím do slepoty rozerve,
děs z hrozby neskutečné, bez sevřených pěstí,
údery bezbolestné, rány bez krve.
To světlo bez stínu a temno bez svítání,
bezprstný hmat a otisk v neviditelnu,
zmar čar a tvarů v třasovisku zdání
a neodvratný zlom všech iluzí a snů.
To nic je strašlivé a nikdo z téhož rodu,
a ne a nikde, nikdy v pustotině své.
Ze samé hrůzy z nich jít v jejich doprovodu,
to je strašlivé.
Odvaho, zadrž pro svět, byť by byl i planý,
nauč nás krásám trýzně, ať jen oheň plane tmám.
S úzkostí, steskem, s vírou, myšlenkami
být i sám.
Jen být!
Ach, být, a nebýt sám!
Přeložil LUDVÍK KUNDERA
Vila Tereza
(Úryvek)
A boli polemiky, kriky, hovory a spory,
vášnivé pre
a náruživé proti,
čudesné blýskavice plodnej storeči
o jak a čo a kedy,
v istotách pochybností,
tápania po bezpečí,
v určitom predsa raz - neurčité ako,
bol Disk a Pásmo, Dav a Avantgarda,
Dědrasbor s Proletkultom, džez, Tam-tam a Dada,
lesk nových slov a v starých nový význam,
nadchýnajúci novým, znova, nanovo:
"Umrelo staré umenie, nech teda žije nové!"
"Nová je, nová hviezda komunizmu
a nové nie je nikde mimo nej.."
Do mesta 30 minút
(Úryvek)
Nie a nemýli ma nič, čo protirečí
v ochote zvrátiť túto zásadu,
fakt při fakte, čo sa nevraživo prieči,
zadrapujúc sa do nej odzadu.
Nemýli ma chmúrny mrak a mračno, ktoré
zastrieť zastrie, ale poprieť slnce hore
nevie. Nemýli ma zanesená rieka,
jej prúd si ctím, keď tlčie do brehov
jak v dejinách, hľadajúcich pre človeka
jeho dobré a jeho dobrého.
Múdrosť
Je taká múdrosť:
kľaknúť si pred koncilom,
priznávať kardinálom blud a blúdenie a bludy,
radšej si pokľaknúť než klesnúť na hranici,
radšej skryť pravdu v sebe kdesi
akoby v klenotnici,
potom si znova doznať, že sa predsa krúti.
Však, súdruh Galilei,
je taká múdrosť?!
Lež nad mudrca múdrejšie je dieťa,
ten rozprávkový chlapček nerozumne smelý,
ten chlapček, ktorý skríkol hlasito, až beda,
že kráľje nahý, že nahý je celý.
Pošušky
- Bolelo?
- Bože môj, nuž bolelo, a ako!
A dnes už ani neviem, čo bolelo viacej,
či nehoráznych klebiet popustené liace,
otupné hore-dole kalužou i mlákou,
pohoria ponížení, urážok a hlad,
či smútok po všetkom, čo som mal kedy rád.
- Tak sklamali ťa sny?!
- Bŕŕ, to sú plané slová!
Len zlé, len zlé sa meria iba bolesťami.
A nech aj tak sa stalo, jak sa stalo s nami,
tam, kde sme začínali, začal by som znova
a rád. Jak vedec hľadajúci svoje bacily,
ktoré ho zabili.
Rekviem
(Úryvek)
Žijeme smrťou, v smrti, napokon však pre ňu.
Ona tým, že je život. A ten musí prísť,
jak po zvädnutých listoch nové prichodia.
Lebo smrť smrťou bude len tým, že je skrytý
jej zmysel nesmrteľný v nás a v každom bytí
tým, že je sama samozrejmosťou života.
Z článku Nelúčenie
Český kultúrny život, dokým svojím duchom bude český, bude blízky a najbližší slovenskému kultúrnemu životu, dokým i ten svojím duchom bude chcieť byť slovenský. Pre nás z tohto nášho nezvratného presvedčenia plynie, že i naďalej budeme s takou pozornosťou sledovať české kultúrne události ako dosiaľ a informovať české kultúrne publikum o významnostiach našej kultúry tiež tak, jako sme to robili až dodnes.
(Elán, č. 7-8, marec-apríl 1939)
Z článku Bratom Čechom - Naozaj: Nelúčenie!
Spomínajúc čo len letmo históriu vzťahov našich národov, nemožeme a nesmieme obísť ani to, že Slovenské národné povstanie před päťadvadsiatimi rokmi, ktoré cieľavedome pomáhalo znovuvzkriesiť rozdvojené Československo, vpisovalo si
sústavne na svoje zástavy, že jeho cieľom je bezpodmienečné obnovenie československej zvrchovanosti, v ktorej oba národy, slovenský i český, budú si spravovať svoje věci podľa zásady "rovný s rovným".
(Práca, Silvestr-Nový rok, 1968-1969)
Z rozhovoru s A. J. Liehmem v l. 1965 a 1968
V Čechách je zas ta neustálá tendence sklánět se k mladšímu, zaostalému bratříčkovi, a to není o nic lepší. Žil jsem v českém prostředí, mezi lidmi - třeba v Devětsilu, kde nám tohle všechno bylo docela jasné a nikdo jsme nemysleli na to, že já jsem Slovák a ty Čech. Mě například vždycky víc zajímala česká poezie, objevování její specifiky, než spory a hádání o nacionálním nacionálně.
Ostatně v umění se nikdy nesmí kádrovat, vždycky se musí vycházet z díla.
---
Názory druhých je vždycky třeba respektovat. Ostatně Marx by se nikdy nemohl stát Marxem, kdyby mu chyběl onen základní stimul, jímž byl konflikt, spor, jenž hnal jeho myšlení dopředu.
---
Obě literatury, obě kultury se musí vzájemně prostoupit, prolnout. Vezměte třeba Talicha. Češi říkají, že jsme ho kdysi zachránili.To je hezké slyšet, ale mne zajímá i druhá stránka věci: že jsme na něm obrovsky "vydělali". Zasloužil se o vytvoření a rozvoj slovenské symfonické hudby. Nesmíme být osamělými běžci, a kdykoli nás napadne, že bychom měli uvolnit vzájemné pouto obou literatur - třeba i ve Svazu - vraťme se vždycky k Šaldovi. Tam zní varování před možnými omyly a chybami dostatečně silně.
---
Osobně jsem stoupencem toho, aby poezie zůstala poezií, a k tomu jsou dobré všechny metody a prostředky.
---
Literární školy ... ty se mísí, prolínají, přejímají, navzájem ovlivňují, a to je vlastně podstata uměleckého vývoje.
---
Každá nová generace přináší s sebou spoustu nových problémů a pohledů, které jsou z hlediska předchozí generace jakoby z jiné galaxie. Budou se nám posmívat, budou nás zatracovat, a my bychom, už kvůli sobě, měli být natolik moudří, abychom nezatracovali je. Je banální pravda, že nakonec na ledacos přijdou, a je stejná pravda, že dědy budou vždycky milovat víc než otce. Ale my musíme především respektovat jejich odlišný životní pocit.
---
Mnohdy mám pocit, že jsme věřili víc, než jsme dosáhli, slibovali víc, než jsme mohli dát. Ale přesto jsem stále přesvědčen, že to byla a je dobře volená cesta. A že někam dovede, ať je v tuto chvíli jakkoli zablácená a třeba byly kolem asfaltové silnice.
---
Ale já po svých zkušenostech se světem nic lepšího než socialistické řešení jeho problémů neznám. Jde jen o to, najít správné cesty, které povedou ke skutečné realizaci skutečného socialismu. To ovšem není lehké, nikdy nebylo a nikdy nebude. Však to znáte: v potu tváře chléb svůj...
---
Byli jsme za obnovení Československa nikoli z potřeby a touhy slovenského národa, aby v něm byl poručníkován podle předmnichovské předlohy, ale v dobré víře, že po zkušenostech z okupace a ze Slovenského národního povstání v novém Československu najde slovenský národ v družbě s českým cestu mezi demokratické a svobodomyslné národy, mezi nimiž chtěl vždy být. A v tomto směru jsem dělal,co jsem mohl a uměl.
---
Vždycky jsem měl nějaký takový zvláštní vztah k Masarykovi, zdálo se mi, že je to hodný, jasný pán a že od té jeho humanistické demokracie vedla cesta k Marxovi. Dokonce i komunistická strana kdysi akceptovala tuhle návaznost a viděla ho tak i přes svůj spor s ním. Po osmačtyřicátém roce mne velice překvapilo, že jsme ho svrhli i z pomníků, že s ním už nemáme nic společného. Jenže ono to není pravda. I my můžeme koneckonců být jenom proto, že on byl před námi a pohnojil, zkypřil půdu.
(A. J. Liehm, Generace)
Autor: Laco Novomeský
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |